Pro dítě s autismem je stejně důležité jako pro jiné děti, aby mohlo vyrůstat ve své rodině. Někdy to není možné a jeho náhradním domovem se stane dětský domov. Pracovníci dětského domova by se měli snažit pochopit zvláštnosti v chování i odlišné vnímání dětí s autismem a postupně usilovat o maximální rozvoj jejich schopností a dovedností, a tím i zajištění kvalitní budoucnosti. Tím vzniká mnoho nových výzev, jak se naučit pracovat s jejich specifickými projevy chování a zvládnout jejich případné projevy náročného chování v prostředí, které poskytuje domov a péči i dalším dětem.

1. Buďte informovaní a respektujte odlišné potřeby. Dětský domov umístěným dětem poskytuje nejen zázemí a výchovu, ale stává se pro ně také rodinou. Dítě s autismem by mělo být respektováno nezávisle na projevech a odlišnostech. Společnými projevy dětí s PAS je narušení v oblasti komunikace, sociálního chování a adaptability. Děti s autismem se tedy mohou potýkat kromě sociální neobratnosti i s potížemi v komunikaci, dále také s různými senzorickými přecitlivělostmi na zvuky, pachy a další podněty. Některé děti s autismem odlišně vnímají bolest, tlak a teplotu. Mohou se objevit potíže s přizpůsobováním se změnám a režimu dětského domova, jejich frustrační tolerance bývá zpravidla nižší. Pokud jste dobře obeznámeni s problematikou autismu, jste poté schopni lépe pochopit a akceptovat dítě v celé jeho osobnosti.

2. Vytvářejte předvídatelné prostředí a strukturu. I když je obtížné nastavit takový režim, který by vyhovoval všem dětem, můžeme se snažit vytvořit takové prostředí, které je vstřícnější k potřebám dětí s PAS. Náhlé změny představují pro děti s autismem často velkou zátěž. Nedokážou se dostatečně rychle a adekvátně přizpůsobit nenaplánovaným situacím. Z toho pak mohou plynout úzkostné reakce nebo nevhodné chování. Předcházet takovým stavům lze pravidelným režimem, který je pro dítě srozumitelný (např. vizualizovaný) a oznamováním změn s předstihem. Dítě tak má možnost se na ně připravit. Pokud to chod a provoz dětského domova umožňují, je více než vhodné dodržovat denní režim dítěte, který vychází z jeho potřeb. Nevhodně nastavený denní režim, který nerespektuje specifika dítěte s PAS, může být naopak kontraproduktivní a být spouštěčem náročného chování.

3. Upravte vhodně prostředí. Správně upravené prostředí dítěti i pracovníkům dětského domova velmi usnadní vzájemnou spolupráci, a může tak pomoci v předcházení nevhodnému chování plynoucího např. z obtíží přizpůsobit se změnám nebo ze smyslového přetížení. Může být náročné ve větším počtu dětí zorganizovat prostředí tak, aby dítěti s autismem vyhovovalo. Negativně do toho může zasáhnout odlišný výchovný přístup střídajících se vychovatelů a jiných pedagogických pracovníků. Pokud jsme s těmito odlišnostmi obeznámeni, je důležité pro psychickou pohodu dítěte je respektovat. Některým dětem může pomoci, pokud jim vytvoříte místo klidu, kde si mohou od ostatních odpočinout či kde mohou vyventilovat své napětí a agresi. Dětem se sluchovými přecitlivělostmi pomáhají sluchátka, která tlumí hluk. Jiným dětem může vyhovovat minimalistická výzdoba a bílá malba na stěnách. Ke komunikaci či předvídatelnosti režimu mohou posloužit piktogramy. Pokud je dítě schopné komunikace, zeptejte se ho na to, co by potřebovalo.

4. Vytvořte bezpečné prostředí. Děti s autismem potřebují, abyste věnovali větší pozornost zajištění jejich bezpečí. Některé z těchto dětí mohou být snadněji manipulovatelné jinými dětmi i dospělými osobami, a jsou proto méně odolné vůči zneužití nebo se častěji stávají obětí šikany. Je důležité zvýšeně dbát na vztahy mezi dětmi a dítětem s autismem, monitorovat, zda se neděje něco znepokojivého. Děti s autismem mají potíže v komunikaci, nedokážou vyhledat jinou osobu a svěřit se jí se svými problémy, přestože dokážou velmi dobře hovořit o jiných věcech.

5. Podporujte vrstevnické vztahy, pomozte s navazováním kontaktů s ostatními dětmi. Děti s autismem nejsou stejné a platí to i pro navazování přátelství. Některé děti vyžadují menší míru kontaktu, potřebují mít svůj klidný prostor, kam se mohou před ostatními uchýlit a načerpat energii. Jiné děti s autismem mohou projevovat nadměrný zájem o ostatní děti, mohou je nepřiměřeně kontaktovat (provokováním, narušováním hry, nadměrným objímáním aj.) a poutat na sebe více pozornosti. Občas je třeba v navazování sociálních interakcí dítěti pomoci a také mu usnadnit trávení společného času s ostatními dětmi při skupinových aktivitách. Skupinové aktivity zpravidla bývají pro dítě s autismem náročné. Přestože se může objevit chování, které je zátěžové, není vhodné dítě z kolektivu vrstevníků, ale ani dospělých osob vyčleňovat. Dítě s autismem může být snadnou obětí šikany, ale také může ostatní děti šikanovat. Obvykle bývá menší kolektiv pro děti s autismem přehlednější, a tudíž lépe zvladatelný.

6. Všímejte si úspěchů, oceňujte dítě, předcházejte problémovému chování, klaďte důraz na prevenci. Všímejte si situací, ve kterých se dítěti s autismem daří. Těmto situacím věnujte zvýšenou energii, čas a pozornost. Pro incidenty nepohody si vytvořte reálné krizové postupy, jak náročné chování v dané situaci zvládat. Terapeuticky a pedagogicky působte na dítě ve chvílích klidu, ne během krize, když je dítě rozčílené. Často je to personál, kdo spouští svým nevhodným přístupem problémové chování u dětí s PAS. 

7. Netlačte na změnu, normu. Měňte spíše prostředí, ve kterém se chování dětí s autismem vyskytuje než samotné chování dětí s autismem. Upravte prostředí tak, aby jejich chování tolik nevadilo. Pokud například dítě s autismem hlasitě výská ve chvílích pohody, můžete se snažit, aby bylo zticha. Lepší je ale uvažovat, jak to udělat, aby si mohlo ve chvíli radosti dál výskat a zároveň jeho chování lidi kolem tolik neobtěžovalo. Aktivně tvořte s kolegy dobrou atmosféru, ve které byste sami chtěli žít.

8. Umožněte komunikaci a sdílení potřeb. Děti s autismem se odlišují také svými komunikačními dovednostmi. U některých dětí jsou řečové dovednosti velmi dobře rozvinuty, jiné mohou mít závažnější komunikační obtíže, kdy nedovedou slova funkčně užívat ke komunikaci a vyjádření svých potřeb, může jít ale i o úplnou absenci řeči. Získávejte informace o tom, jaká je komunikační úroveň dítěte, o které pečujete. Snažte se mu komunikaci usnadnit, odstranit překážky, které mohou vzájemnou komunikaci bránit. Podporujte ho v komunikaci, využívejte všech možných prostředků (např. gesta, komunikační výměnný obrázkový slovník, vizualizaci informací aj.). Mějte na paměti, že i řečově zdatné děti mívají potíže vyjadřovat své pocity, požádat druhé o pomoc, vyslovit své potřeby.

9. Vhodně motivujte, dostatečně odměňujte a dopřávejte relaxaci. Pro každé dítě (i pro dospělého) je pochvala milou sociální odměnou. U dětí s autismem to nemusí platit v plné míře. Slovní pochvala, odměna ve formě úsměvu, pohlazení, povzbuzení atp. často nedostačuje. Zejména zpočátku může vnitřní motivace chybět. Proto je třeba obohatit motivaci o konkrétní prvek, odměnu (sladkost, samolepku, žeton, razítko, společnou činnost, hru atp.). Zvýšená unavitelnost je častým projevem dětí s autismem, tedy aby byly v psychické pohodě, je třeba jim dopřát zvýšený odpočinek. Do aktivního odpočinku je velmi žádoucí zařazovat aktivity, které je baví. Mnoho dětí s PAS trpí úzkostí, která jim brání se zajímat o nové věci a rozvíjet se. Potřebují proto povzbuzení a pocit bezpečí.

10. Nesnažte se být ke všem „spravedliví“. Můžete mít pocit, že jakmile dítěti s autismem budete vycházet vstříc a budete se snažit přizpůsobit prostředí tak, aby bylo psychicky v pohodě, ztratíte respekt u ostatních dětí, protože jim to bude připadat „nespravedlivé“ a budou se dožadovat stejných „výhod“. Spravedlivá výchova není ta, která vyžaduje pro všechny stejná pravidla. Spravedlnost ve smyslu rovného přístupu do výchovy vnášíte tím, že se snažíte ke každému dítěti přistupovat individuálně a vstřícně k jeho potřebám, dovednostem i oslabením. Tím, že dítě s autismem podpoříte vhodnými opatřeními, naopak nespravedlnosti zabráníte. Nebojte se mluvit s ostatními dětmi o svých výchovných postupech a potřebě rozdílného přístupu. Pokud děti porozumějí smyslu některých rozhodnutí, budou váš přístup snadněji respektovat.

Speciálně pedagogické centrum (SPC) je školské poradenské zařízení, které poskytuje služby dětem, ale i dospělým se speciálními vzdělávacími potřebami. Služby jsou zaměřeny na jejich podporu a uzpůsobení podmínek jejich vzdělávání. SPC může klienta provázet po celou dobu jeho vzdělávání, od mateřské přes základní a střední až po vyšší odbornou školu. Služby SPC nejsou určeny studentům vysokých škol, pro ně jsou při jednotlivých fakultách zřizována centra podpory. SPC musí být zapsáno v rejstříku škol a školských zařízení. Jde o veřejně dostupný rejstřík, ve kterém lze jednotlivá zařízení vyhledávat, jeho aktuální podobu najdete na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

1. Kdo speciálně pedagogická centra zřizuje? SPC mohou být státní (zřizovaná zejména krajskými úřady) a nestátní (nejčastěji zřizovaná nestátními neziskovými organizacemi). Jejich činnost je upravena vyhláškou č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních ve znění vyhlášky č. 248/2019 Sb.

2. Čím se mezi sebou speciálně pedagogická centra liší? SPC se liší v cílové skupině klientů, na které se zaměřují. Jsou zřízena SPC pro klienty s vadami řeči, se sluchovým, zrakovým, tělesným nebo mentálním postižením a dále pro klienty s poruchou autistického spektra.

3. Jaké SPC si zvolit? Volba konkrétního SPC je na zákonném zástupci nebo zletilém klientovi. Obecně platí, že každý klient by měl být v péči jen jednoho SPC. Výjimku tvoří klienti s kombinovaným postižením, kde je vhodná vzájemná spolupráce jednotlivých SPC. Při volbě SPC rozhoduje jeho zaměření, ne spádovost. SPC by mělo přijmout klienty bez ohledu na místo trvalého bydliště nebo lokality, ve které navštěvují školu.

4. Včasné objednání do SPC! Čekací doby na vyšetření v SPC jsou dlouhé, proto je dobré oslovit SPC s žádostí o přijetí do péče co nejdříve, jakmile se o nutnosti spolupráce s poradenským zařízením dozvíte. Pokud již klienty SPC jste, pak kontaktujte SPC včas, zejména pak pokud víte, že budete řešit události, jako je přijetí do mateřské školy, základní školy (odklad), střední či vyšší odborné školy. S SPC můžete konzultovat volbu vhodné školy. SPC je nápomocno při nastavení adekvátních podpůrných opatření při vykonání přijímacího řízení či jiných zkoušek, včetně zkoušky maturitní.

5. Spolupráce škola – rodina (dítě) – SPC. Spolupráce mezi rodinou, školou a SPC by měla být nepřetržitá. Kromě pravidelných vyšetření klienta v SPC by měla být škola průběžně v kontaktu s poradenským zařízením. Pracovník SPC minimálně jednou během školního roku provede náhled ve výuce u klienta, kterého má v péči, a poskytne konzultaci pedagogickým pracovníkům. V případě, že si to situace žádá, mohou být konzultace realizovány i častěji. Cílem spolupráce rodiny s SPC v žádném případě není vytvářet koalici proti škole, nebo při spolupráci SPC se školou proti rodině/klientovi.

6. Standardní služby, které SPC poskytuje: 1) vystavení doporučení ke vzdělávání na základě speciálně pedagogického nebo komplexního vyšetření, psychologické vyšetření, posouzení školní zralosti a profesní orientace, posouzení intelektové úrovně; 2) náhledy (náslechy) ve výuce a konzultace s pedagogickými pracovníky a rodiči, konzultace v případě potřeby (telefonické, e-mailem); 3) pomoc v orientaci na navazující služby, kontakty na odborníky.

7. Není diagnostika jako diagnostika. Předpokladem pro vyšetření v SPC pro žáky s PAS je klinickým psychologem/psychiatrem písemně stanovená diagnóza. SPC neprovádí diagnostiku dle Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10). Cílem vyšetření v SPC je provedení speciálně pedagogické diagnostiky. Speciální pedagog se zaměřuje na aspekty pedagogické, tedy na vzdělávací proces (doporučené metody výuky, úpravy obsahu vzdělávání, doporučení vhodných pomůcek atp.). V SPC pracuje také psycholog, který se zaměřuje zejména na posouzení intelektových schopností klienta; ani jeho úkolem není provádět diagnostiku PAS.

8. Ověřte si, zda služby, které poskytuje SPC, jsou ty, které potřebujete. Nabídka poradenských a sociálních služeb je spletitá, pro ty, kteří se v této oblasti nepohybují dlouho, může být někdy matoucí. Stejně tak může být náročné orientovat se v informacích od odborníků, pedagogických pracovníků atp. Před zápisem do pořadníků jednotlivých služeb je dobré se telefonicky nebo písemně dotázat, zda se zapisujete do správného pořadníku. Ušetříte si tím čas strávený čekáním na službu, kterou někdy ani nepotřebujete, a následné zklamání po zjištění, že jste např. půl roku byli zapsáni v pořadníku jiné služby než té, kterou skutečně potřebujete. Diagnostická zpráva od psychiatra / klinického psychologa neslouží jako podklad pro školu. Na základě této diagnostické zprávy nemůže být klientovi zajištěn asistent pedagoga a stanovena vhodná podpůrná opatření. 

9. Připravte na vyšetření sebe i dítě. V případě klientů s PAS je dobré připravit se předem na vyšetření tím, že získáte podrobné informace o tom, jak bude vyšetření probíhat. Kdo se vám bude věnovat, jak bude vyšetření dlouhé, zda budete s dítětem stále spolu, co si s sebou přinést (např. svačinu, oblíbenou hračku, knížku, veškerou aktuální dokumentaci). Na vyšetření přijďte včas, zajistíte tak pohodu sobě i svému dítěti, pro které je návštěva cizího prostředí, ve kterém jsou na něj kladeny požadavky, vždy velmi náročná.

10. Možnost volby. Nezapomínejte, že volba SPC je na vás. V případě, že nejste spokojeni s podporou, kterou vám poradenské zařízení poskytuje, máte možnost SPC změnit. Vždy byste ale měli spolupracovat pouze s jedním poradenským zařízením.

Máš v rukou velkou moc. Svému spolužákovi můžeš hodně pomoci, ale také mu hodně uškodit. Snaž se přemýšlet nad svým chováním k němu. I zdánlivě nevinné poškádlení či poznámka mohou způsobit velké trápení. Zhruba sedm z deseti dětí s autismem je ve škole šikanováno. Mnoho z nich si nese následky celý život, bojí se seznamovat, mají nízké sebevědomí.

1. Jak se chovat a jak mluvit se spolužákem s autismem. Chovej se k němu a mluv s ním jako se sobě rovným. Tvůj spolužák je jistě v něčem jiný, ale v mnoha ohledech jste si podobní. Nemusíš na něj mluvit nahlas nebo pomaleji, ale snaž se mluvit tak, aby porozuměl tomu, co chceš říct. Někdy možná bude třeba vysvětlit mu podrobněji význam slov nebo sdělení.

2. I lidé s autismem chtějí kamarády. O lidech s autismem se často říká, že mají „svůj svět“. Na základě toho by se mohlo zdát, že o ten náš nestojí. Je dobré vědět, že to není tak úplně pravda. Tvůj spolužák žije v úplně stejném světě jako ty, jen pro něj může být v určitých ohledech hůř pochopitelný. Určitě to není tak, že všichni lidé s autismem vyhledávají samotu, nestojí o kontakt s druhými a o kamarády. Naopak, většina těch, se kterými pracujeme, po přátelství velmi touží.

3. Snaž se ho neignorovat. Nemusíte být nejlepší kamarádi, ale může mu hodně pomoct, když ho každý den ráno pozdravíš a při odchodu ze školy se s ním rozloučíš, když se ho občas zeptáš, co dělal předchozí odpoledne či kam se chystá na víkend.

4. Nepřeháněj to s pomocí. Je hezké, když chceš spolužákovi s autismem pomoct, ale pozor na to, abys to nepřeháněl a on se necítil neschopný. Nevysvětluj mu bez vyžádání to, co je naprosto zřejmé, dej mu dostatek prostoru, aby situaci zvládl sám. Pomoc mu nabídni, když máš pocit, že ji skutečně potřebuje. Můžeš se ho zkusit o přestávce v soukromí zeptat, v jakých situacích tvou pomoc ocení a kdy ne.

5. Dej pozor na to, abys mluvil srozumitelně. Pokud používáš dvojsmyslné narážky, ironii, přirovnání, nemusí tě tvůj spolužák s autismem pochopit. Pokud se to stane, můžeš mu v soukromí o přestávce nebo po škole vysvětit jejich význam.

6. Oční kontakt. Pro některé lidi s autismem je oční kontakt těžký. Tvůj spolužák se mu může vyhýbat, dívat se při rozhovoru s tebou stranou, nebo na tebe naopak nepřiměřeně zírat, což ti může vadit. Nedělá to ale schválně, nechce tě naštvat. Když se ti spolužák s autismem nedívá při rozhovoru do očí, neznamená to, že by ho nezajímalo, co říkáš nebo byl nevychovaný, ale jen to, že se nedokáže soustředit, nebo neví, jak této dovednosti dosáhnout. Neupozorňuj ho na to a nechtěj po něm, aby se na tebe díval „správně“.

7. Možná mu vadí to, co tobě ne. Mnozí lidé s autismem jsou citliví na hluk, pachy nebo doteky. Někteří lidé s autismem mohou velmi špatně zvládat změny, obtížně snášejí chyby, vlastní selhání. Když jsou nervózní, mohou se chovat zvláštně, třeba se pokyvovat, hrát si s rukama, točit s předměty apod. Je to jejich způsob, jak se vyrovnat se stresem. Respektuj to a zbytečně spolužáka neprovokuj. Když je k tomu vhodná příležitost, můžeš se zeptat, co mu vadí.

8. Nepřiměřené reakce. Tvůj spolužák se může v některých, pro něj těžkých situacích, chovat tak, že mu nebudeš rozumět. Může plakat před třídou kvůli tomu, že dostal jedna minus, může se nahlas rozčilovat, protože vám odpadla písemka nebo nastala změna v rozvrhu apod. Snaž se ho neodsuzovat. Některé situace ve škole jsou pro něj těžší, než se ti může zdát.

9. Dávej mu zpětnou vazbu. Svému spolužákovi s autismem můžeš pomoci tím, že mu dáš zpětnou vazbu, pokud se v nějaké situaci zachová nevhodně. Je ale potřeba, abys mu to řekl hezky, mimo kolektiv ostatních spolužáků. Snaž se ho neranit, nezesměšnit, jen ho posunout dál. Je třeba mu nevhodné chování vysvětlit a nabídnout správné řešení.

10. Každý jsme jiný. A to platí i o lidech s autismem. Není možné sestavit návod na člověka, každý je jedinečný. Snaž se svého spolužáka poznat co nejvíc, abys sám zjistil, co mu vadí a co má naopak rád, případně v čem mu můžeš pomoci.

Svými postřehy přispěli i spolužáci dětí s autismem.

S jakými dalšími překážkami se lidé s PAS ve škole setkávají si můžete přečíst například zde

Každé dítě, nejen s PAS, má individuální potenciál rozumových schopností a nezávisle na něm i dovednosti tento potenciál využít. To znamená, že i dítě velmi bystré a nadané může mít problémy v běžných životních situacích. Proto je třeba dítě podpořit odpovídající mírou pomoci i ve škole. U někoho postačí dodržovat individuální vzdělávací plán, který reflektuje jeho potřeby, schopnosti a oslabení, jiný lépe pracuje s individuální podporou asistenta pedagoga, v menším kolektivu, ve speciálním školství, v individuálním vzdělávání apod. Speciální vzdělávací potřeby žáka je třeba zjistit vyšetřením v SPC a zohlednit je v doporučeních pro vzdělávání.

1. Mít kolem sebe poučené pedagogy. Pedagogičtí pracovníci, kteří jsou obeznámeni s problematikou PAS, jsou schopni lépe pochopit a akceptovat klienta v celé jeho osobnosti a nastavit chování přiměřené hranice. Žák má být v prostředí, kde tráví velkou část dne a kde probíhá vzdělávání, respektován i s projevy a odlišnostmi, které vyplývají z autismu (např. přecitlivělostmi na smyslové vjemy, s neobratností v sociálním chování a komunikaci, se sníženou schopností přizpůsobovat se změnám, s nízkou frustrační tolerancí atd.). Zároveň se musí učit rozvíjet své dovednosti, dodržovat určitá pravidla a chápat důsledky, které jeho chování přináší druhým.

2. Cítit se bezpečně. Prostředí školy by mělo být pro každé dítě místem klidu a bezpečí. U žáka s PAS při pocitu nejistoty vzrůstá úzkost, může se objevit nežádoucí chování i agrese. Situací vyvolávajících úzkost bývá řada. Jsou známy různé efektivní techniky a metody snižující úzkost v zátěžových situacích. Žák by se je měl naučit. Vždy by měl vědět, na koho se obrátit, pokud si neví rady.

3. Mít jasná pravidla. Pro žáky s PAS je důležité pochopení situace, režimu. Proto je třeba ověřit, zda žák rozumí tomu, co se po něm chce, která pravidla jsou důležitá. Nastavení konkrétních pravidel pro žáka s PAS se může lišit od standardních pravidel třídy (školy). Důslednost při dodržování nastavených pravidel má platit pro všechny.

4. Vědět, proč činnost dělám. Žák by měl vědět, proč po něm něco vyžadujeme, proč se má učit, k čemu je dobré osvojení nových dovedností a znalostí.

5. Předvídatelnost a čitelnost situací. Náhlé změny představují pro žáky s PAS často velký problém, nedokážou se rychle a dostatečně přizpůsobit neplánovaným situacím. Z toho pak opět mohou plynout pocity úzkosti nebo nevhodné chování. Předcházet takovým stavům lze dobrým a jasným plánováním, pravidelným režimem, který je pro žáka zřetelný (vizualizovaný), a oznamováním změn s předstihem; dítě tak má možnost se na ně připravit. 

6. Být úspěšný, vzdělávat se dle svých schopností. Každý člověk, tedy i dítě s PAS, má vlastní potenciál rozumových schopností a touhu uspět. Aby mohlo tento potenciál náležitě využít a prožívat i úspěch, je třeba zvolit vzdělávací program, který odpovídá jeho schopnostem. Dítě by nemělo být přetěžované, ani by mu neměl být proces učení zbytečně ulehčován malými nároky. Kontrolními vyšetřeními se úroveň rozumových schopností prověřuje, pokud by docházelo ke změnám, je třeba zohlednit je i ve vzdělávacím programu. 

7. Nebýt stále sám. Mýtus, že děti s PAS nemají touhu po kontaktu, je snad již překonán. Nic to však nemění na realitě, že se často cítí osamělé, protože kontakt mnohdy nezvládají samy navázat či udržet. Občas je třeba v navazování sociálních interakcí dítěti pomoci. Není vhodné dítě z kolektivu vrstevníků ani dospělých osob vyčleňovat. Je dobré zohledňovat míru, s jakou se dítě chce do kolektivu zapojovat. Ta bývá značně individuální. Menší kolektiv, kontakt se dvěma třemi dětmi může být pro dítě přehlednější, a tudíž lépe zvladatelný. Vhodné je respektovat i situace, kdy dítě potřebuje být samo, může tak nabírat energii na další kontakty.

8. Mít možnost sdělit své potřeby – přiměřená komunikace. U dětí s PAS je často omezena schopnost komunikace, někdy může řeč zcela chybět. Pak je třeba dítě vést k rozvoji alternativní komunikace (např. pomocí obrázků), podporovat neverbální formu komunikace, aby dítě bylo schopné sdělit své potřeby a nebylo závislé jen na blízké osobě, která dítě zná, a vytuší tak i jeho potřeby. U žáků, u kterých je komunikace rozvinutá, je třeba zohlednit sníženou schopnost porozumění a funkčnost komunikace. 

9. Respektování senzorických odlišností vytvořením vhodného prostředí. Mnoho dětí s PAS reaguje se zvýšenou citlivostí na některé podněty (velmi často sluchové, zrakové, ale často i dotykové a čichové. Odlišně mohou vnímat bolest, tlak, teplotu apod.). Pokud jsme s těmito odlišnostmi obeznámeni, je vhodné je respektovat a přizpůsobit jim prostředí a přístup k dítěti, případně vybavit dítě pomůckami (např. sluchátky).

10. Dostatek odměn i relaxačních prostředků. Pro každé dítě (i dospělého) je pochvala milou sociální odměnou. Nemusí to v plné míře platit i u dětí s PAS, u nichž slovní pochvala a odměna ve formě úsměvu, pohlazení, povzbuzení atp. často nedostačuje. Vhodné je obohatit pochvalu i o materiální prvek či oblíbenou aktivitu (sladkost, samolepku, žeton, razítko, společnou činnost, hru atp.). Zvýšená unavitelnost bývá častým projevem dětí s PAS. Proto aby byly v psychické pohodě, je třeba jim dopřát dostatek odpočinku. Relaxace může též posloužit jako forma odměny. Nástupu únavy někdy může zabránit i častější střídání činností, které ale musí být vhodně nastavené, aby jeho účinek nebyl kontraproduktivní.

Na článku se podílel také kolektiv Speciálně pedagogického centra při Národním ústavu pro autismus, z. ú.

Přečtete si, jak u dětí s PAS zohlednit jejich specifické potřeby při jednotlivých stupních vzdělávání. Potřebné články najdete zde