ČR: Kdo odhalí týrání klientů?

Nová ředitelka centra Radka Vehrichtová uvedla, že plánuje zavést systémové změny v podobě psychotestů pro své zaměstnance. Za necelé dva roky od úmrtí Doroty Š. se dle slov ředitelky v centru změnilo vybavení a v domácnosti, kde klientka zemřela, se zvýšil počet zaměstnanců. 

Ačkoliv se článek intenzivněji věnuje zejména tomuto případu, nemá být jen připomínkou tohoto hrůzného činu, ale naráží na řadu systémových nedostatků, jako jsou nízké požadavky na vzdělání asistentů, nízké platové ohodnocení či neschopnost porozumět klientovi a následné trestání za problémové chování. Článek se dotýká i problematiky ústavní péče, a to jak z pohledu dobré, tak i špatné praxe. Podrobněji je zde rozebrána také situaci v Domově pod lípou ve středočeském Lipníku, kde dle svědků i kontroly veřejného ochránce práv docházelo k fyzickému týrání dětí. Podobnost s případem nevhodného zacházení s klienty na Jindřichohradecku nachází autor právě v laxním přístupu vedení obou zařízení. Oba ředitelé sice dostávali od zaměstnanců signály upozorňující na násilné chování, vůle hájit práva klienty však nebyla příliš velká.  

Celý investigativní text najdete na webových stránkách časopisu Respekt. Pokud by vás zajímalo zákulisí tvorby článku a osobní postřehy autora, můžete si je poslechnout v audio-rozhovoru s Petrem Třešňákem, nebo přečíst v otevřeném dopise ministrovi práce a sociálních věcí Milanu Jurečkovi.  

Vyjádření Jihočeského kraje  

Na zveřejněný článek reagoval také Jihočeský kraj, zřizovatel centra. Celé vyjádření si můžete přečíst zde. V úvodu textu se Lucie Kozlová, hejtmanka pro sociální oblast, společně s novu ředitelkou centra jasně ohrazují proti tomu, že by v Centru sociálních služeb Jindřichův Hradec docházelo ke špatnému zacházení s klienty a vnímají předchozí události jako jednorázové pochybení jednotlivce.  

Kraj společně s Centrem sociálních služeb brání kvalitu jimi poskytovaných služeb návštěvami odborníků z Národního ústavu pro autismus, z. ú. (NAUTIS), konkrétně pak v textu jmenovali Hynka Jůna, vedoucího terapeutického střediska NAUTIS, který měl dle vyjádření osobně navštívit Domácnost 05 a zhodnotit nastavení přístupu péče personálu ke klientům.  

Skutečnost je však taková, že Hynek Jůn v centru na Jindřichohradecku v předchozích letech vedl několik školení zaměstnanců, nejednalo se ale o supervize a nedocházelo ani k přímé spolupráci na hodnocení nastaveného systému péče o klienty v Domácnosti 05. Školení se navíc odehrávala mimo tuto domácnost. 

Autor článku Petr Třešňák vyjádření zástupkyně kraje ohledně dostatečné kvality služeb glosoval na svém facebookovém profilu: „Tvrzení jihočeské sociální radní Lucie Kozlové je obdobné jako kdybych srazil na přechodu chodce a tvrdil, že jsem dobrý řidič, protože jsem předtím navštěvoval autoškolu.“ Důvody, proč školení ani supervize nelze považovat za dostačující, a už vůbec ne za jedinou prevenci, přiblížíme v následující části článku, která vychází přímo ze zkušeností terapeuta Hynka Jůna.  

Týrání nemusí být vždy jen o kopancích a nadávkách  

Týrání klientů asistenty v sociálních službách můžeme rozdělit na dvě hlavní kategorie. V praxi přicházíme do styku s týráním prvoplánovým a skrytým.  

1. Prvoplánové týrání je jasně viditelné, není pochyb o tom, že se jedná o týrání. Do této kategorie patří bití, strkání, křičení, a sprosté nadávání a vysmívání se klientům za účelem spuštění negativní emoce na straně klienta.  
2. Skryté týrání lze odhalit až v kontextu situace. Patří zde například odepření pozornosti klientům, zlehčování jejich emočního prožívání, odepření pochutin, nevhodný humor apod. 

V organizacích pak může docházet buď k systémovému selhávání, kdy jsou nevhodně nastavena nebo nedodržována pravidla v celém týmu, nebo může jít o selhání jednotlivého pracovníka. V obou případech je potřeba mít na paměti, že stoprocentní prevence neexistuje. Ani kamerové systémy nemohou ze sta procent zabránit týrání klienta ze strany asistenta. Kamery totiž odhalí pouze prvoplánové týrání, a to jen pokud se odehrává přímo v prostorách, kde jsou nainstalovány. Nezabrání tedy často incidentům skrytým ani týrání odehrávajícímu se mimo tyto prostory (koupelny, osobní pokoje, vycházky apod.). Přesto by měla být cílem organizací neustálá snaha snižovat pravděpodobnost týrání na minimum.  

Mezi ochranné faktory, které mohou organizace využívat, patří: 

• Bydlení klientů v přirozeném prostředí (byt má stejnou velikost a vypadá stejně jako byty lidí bez mentálního handicapu); 
• kratší pracovní doba asistentů (6–8hodinové směny v přímé péči); 
• více asistentů v jednu chvíli na jednom místě; 
• lidsky i odborně silný vedoucí přímé péče, který také pravidelně pracuje v přímé péči; 
• správně nastavená firemní kultura (dobře je dobře, i když to nikdo nedělá a špatně je špatně, i když to dělají všichni); 
• supervize; 
• školení asistentů; 
• objektivně vedené záznamy o službě a každodenní monitoring povrchových zranění (zaznamenávání modřin jako ochrana zaměstnanců před nařčením ze zneužívání a jako jeden z nástrojů odhalení opakovaného týrání); 
• pokud to handicap dovolí, rozhovory vedoucích služby a asistentů přímé péče s klienty, a to v bezpečném prostředí; 
• vnitřní disciplína asistentů a sebereflexe jejich práce, kdy si asistent sám se sebou sedne a dokáže reflektovat své výkony;
• důvěra asistentů ve vedení a vedení v asistenty; 
• postojové nastavení asistentů (v kategorii „My“ mají asistenti v hlavě sebe, kolegy, klienty i vedení organizace). 

Supervize ano, jen ony ale nestačí  

Ačkoli lze supervize a školení považovat za jeden z podpůrných mechanismů, jednodenní supervize nemůže odhalit ani selhání jednotlivce, ani skryté týrání. Aby zde vůbec byla šance takovéto pochybení odhalit, je potřeba, aby byl supervizor na místě více dní a viděl přímou péči. „Často až třetí den se začne ukazovat, jakými způsoby zaměstnanci skrytě týrají klienty, například skrze odepírání pozornosti a oblíbených aktivit. Během jednoho dne většinou nelze týrání odhalit a už vůbec ne při diskusi u stolu. Nikdo vám nikdy nahlas neřekne, že někomu schválně pozornost upírá,“ vysvětluje Hynek Jůn. Ne všechny formy týrání je tedy možné z pozice „osoby z vnější“ odhalit. Školení i supervize je důležitá podpůrná věc, ale jak z výčtu ochranných faktorů vyplývá, nejedná se o základ celé prevence. 

NAUTIS také externě pomáhá jiným organizacím skrze školení a supervize. Ty však není možné brát jako důkaz netýrání klientů v organizaci. Dopad školení a supervizí na odhalení selhání najdete v tabulce níže: 

Náročnost noční směny 

Z článku Petra Třešňáka je patrné, že riziková je zejména noční směna. „Je důležité, aby asistenti byli připraveni, že i když standardně klienti usnou, mohou mít náročnější noc a spát nebudou,“ vysvětluje Renata Němcová, vedoucí Podpory samostatného bydlení pro osoby s PAS v NAUTIS. Právě nevyspání v kombinaci se stresovými situacemi může vést ke zkratovitému jednání. Jako řešení by se mohly zdát noční kontroly asistentů prováděné vedením. „Kontroly můžou být účinné, pokud pracujete s klientelou, která vám něco dokáže sdělit. Když přijdete na přepadovku ve tři ráno a uvidíte plačícího klienta, který vám řekne, že na něj byl někdo zlý, tak můžete zasáhnout. Jakmile ale máte klienta, který nekomunikuje, s velkou pravděpodobností ani při kontrole na nic nepřijdete,“ vysvětluje Jůn.  

I samotnou noční kontrolu vnímá jako obtížnější i vedoucí podpory samostatného bydlení. „Je velmi pravděpodobné, že svým příchodem ztížím službu personálu, protože můžu klienta vzbudit a zaktivizovat. Na personál to zase působí jako přepadovka,“ sděluje vedoucí podpory samostatného bydlení.  

NAUTIS ve svých pobytových službách garantuje pravidelné a neustálé hledání systémových postupů vedoucích ke snížení pravděpodobnosti týrání klientů. „Uvědomujeme si, že se jedná o neustálou práci, která je bez konce,“ dodává Jůn.  

Pokud jste našli v textu překlep nebo chybu, napište nám na e-mail: autismport@nautis.cz.