A proto skáču

O knize: 

Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem. Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti „sepsal“ za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus?

Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. „Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem. (zdroj: oficiální text nakladatelství)

Recenze:

Autorem tenké knížky je mladý muž z Japonska, Naoki, trpící autismem. Vážná forma onemocnění ho připravila o možnost užívání mluveného slova, proto na tvorbě celého díla spolupracoval se svým otcem. Dorozumívali se pomocí náhradních komunikačních prostředků jako jsou abecední tabulky a obrázkové kartičky. Cílem knihy je provést laickou veřejnost společensky neprobádaným světem autismu originálním způsobem. Světlo západního světa zpověď objevila díky spisovateli Davidu Mitchellovi, který nám daroval anglický překlad a vymetl jím cestičku k celosvětovému úspěchu.

Kniha sestává z 58 otázek týkajících se autismu, se kterými se Noki běžně stýká a snaží se na ně co nejpečlivěji odpovědět. Většina z nich se soustředí na asociální chování a zvláštnosti, které s sebou onemocnění přináší. Navzdory velmi omezené možnosti vyjadřování zde autor barvitě vykresluje spoustu psychických procesů, které čtenáři mohou usnadnit cestu za pochopením autismu. Spousta autistických projevů není nevědomých, ale zkrátka nepřemožitelných. Například kladení neustále opakujících se otázek v  krátkém časovém úseku neznamená, že by zapomněl odpověď, nýbrž má silné nutkání optat se znovu. Celá kniha dýchá prosbou o trpělivost a pochopení.

Dílo ale neslouží pouze jako omluvenka a vysvětlení pro často společensky nepřiměřené chování, poukazuje z velké části na bohatství, které může zakusit pouze příslušník autistického světa. Čočka autistického oka vidí svět ve zcela jiném světle, barvách i tvarech a na mnoha stránkách se setkáváme s jeho popisy.

Ráda bych upozornila na občasné zobecňování. Ti, kdo se mezi autisty pohybují, dobře vědí, že žádný z nich není stejný, ani jednotlivé projevy nebývají stejné. Přestože si jsou často v mnohém podobní, doporučuji vnímat označení „my lidé s autismem“ s nadsázkou a netvořit si v hlavě představu o autistech jako skupině lidí s identickými projevy chování. V této souvislosti pokládám za důležité zohlednit autorův věk, v době tvorby díla bylo Naokimu pouhých 13 let. Kniha je tak částmi neuvěřitelně vyspělá, občas naopak sladce dětská.

Více než za odpovědi vděčím Naokimu za jeho otázky. Často jsem při práci s autisty postrádala ony otázky „proč“, přestože jsem zřetelně viděla tu zvláštnost. Přirozené pro mě bylo přisuzovat všechny projevy jedince autistickému onemocnění. Pod lampou je asi skutečně největší tma. Proč se některý dívá a některý nedívá do očí? Proč se jeden dotyků bojí a jiný je extrémně kontaktní?

Pod několika slupkami autismu se skrývá individualita v celé své kráse. Není to jenom autista, je to také člověk. (autorka: Magdalena Kadečková, zaměstnankyně Přímé péče o osoby s autismem, NAUTIS, 21.11.2021)