Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
„Nejsem jako jiní lidé. Já myslím v obrazech.“ To jsou slova Temple Grandinové, jejímuž osudu je věnováno biografické drama z produkce HBO, které režíroval Mick Jackson. Tato pozoruhodná žena, u níž byl v dětství diagnostikován autismus, dokázala s pomocí své matky, tety a učitele překonat všechny osudové překážky a proměnit svůj zvláštní dar v jedinečnou dráhu vědkyně, spisovatelky, ochránkyně zvířat a průkopnice vzdělávání lidí s autismem. (Zdroj: HBO Europe)
Film byl oceněn sedmi Cenami Emmy a Zlatým glóbem (Zdroj: IMDb)
Životopisný film vypráví příběh Temple Grandinové, ženy s autismem, která se narodila v USA v roce 1947. Temple Grandinová vystudovala pregraduálně i postgraduálně obory týkající se živočišné výroby a působí jako profesorka na Colorado State University. V oblasti práce s dobytkem se stala uznávanou odbornicí a zhruba polovina chovatelských a průmyslových zařízení v USA se řídí doporučeními a stavebními úpravami, které v péči o dobytek navrhla. Proslavila se také jako aktivistka v oblasti autismu. O autismu napsala i několik knih. Patří k nejznámějším osobám s autismem na světě.
Příběh ukazuje tehdejší diagnostický proces, kdy byl stav dítěte nesprávně uzavřen jako dětská schizofrenie, obviňování matky, že svým chladným přístupem způsobila svému dítěti autismus a tlak lékařů na zařazení dítěte do ústavní péče. Matka doporučení odmítá a usilovně se snaží dítě rozmluvit a postupně socializovat. Temple pobývá v době dospívání na farmě svého strýce a tety. Film sleduje i její vzdělávání na střední škole a univerzitě. Chování zvířat na farmě Temple inspiruje a vymyslí pro sebe přístroj, který jí pomáhá zklidňovat nadměrnou míru úzkostí a stresu pramenícího nejen z věcí, které souvisí s autismem, ale i ze šikany spolužáků a později spolupracovníků. Film sleduje i vstup Temple na pracovní trh, kdy se jí navzdory sexismu a konzervativním postojům daří v dobytkářském průmyslu stále úspěšněji prosazovat své kreativní návrhy, založené na vědeckých postupech, excelentním vizuálním myšlení, pozorovacím talentu a hlubokém porozumění chování zvířat. Závěr filmu zachycuje účast Temple na konferenci o autismu v roce 1981, kdy svým výstupem vstupuje na pole osvěty a advokacie. (Autor: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., metodická ředitelka a psycholožka, Středisko diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS)
Film je skvěle natočený, jemný a uvěřitelný, s výbornými hereckými výkony. Neokatá vřelost a zájem některých postav člověka vyloženě potěší (nevidomá spolužačka, teta, učitel ze střední školy, paní v obchodě). Film neukazuje jen myšlení ženy s autismem a její projevy autismu, ale zajímavé jsou i informace z oblasti chovu zvířat a živočišné výroby. Temple Grandinová patří k filmům, které ukazují autismus ve vzácné formě, tedy tak, jak většinou nevypadá, a může tak přispívat k určité stereotypizaci představ o autismu. Po shlédnutí filmu může někoho napadnout, že všichni autisté mají fotografickou paměť, nadprůměrný intelekt, silnou senzorickou přecitlivělost, synestezii, vizuální myšlení a nesnáší doteky. A kdo není jako Temple Grandinová, nemá autismus. Tak tomu ale není. Nicméně film jako unikátní příběh o životě velmi významné ženy s autismem je skvělý a bude bavit i ty, kteří se o autismus nijak zvlášť nezajímají. Temple ve filmu předává své základní poselství o autismu: „Jsme jiní, ale ne horší.“
Ve filmu je několik okamžiků, které výrazně upoutaly mou pozornost. Například když učitel biologie dr. Carlock říká matce, že když děti nejsou, jak si rodiče představují, cítí rodiče vinu. Ačkoliv Temple soucítí se zvířaty, chápe potřebu masného průmyslu, ale bojuje za lepší podmínky a respekt ke zvířatům: „Příroda je krutá, ale my být nemusíme.“ Když jsem viděla, jak se matka snaží Temple naučit mluvit, dohledala jsem si postoj, jaký má Temple k aplikované behaviorální analýze. Její postoj k ABA je kladný. Ačkoliv logopedickou intervenci, kterou tehdy postupovala, nelze ABA terapií nazývat, Temple v ní vidí řadu shodných prvků a domnívá se, že verbální učení může být pro děti prospěšné. Sama toto učení považuje za důvod, proč se naučila mluvit. (Autor: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., metodická ředitelka a psycholožka, Středisko diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS, 10.01.2021)
Natočeno srozumitelně, lidskou formou. Takový film o ženském Rainmanovi, ale Temple dokázala fungovat zcela samostatně. Takže jde asi o jiný typ autismu. Je tu hezky ukázáno, že člověk s autismem se může zlepšovat a být pro společnost přínosem, když má dobrý přístup. Je to neuvěřitelné, co lidé s autismem dokážou a kam to mohou dotáhnout. Překvapilo mě, jak na jednu stranu jsou pro ni některé základní věci obtížné, a jinými ostatní výrazně převyšuje. Dokázala přesvědčit spoustu lidí o své pravdě, bylo jí jedno, co si o ní lidé myslí, byla tak ponořená do práce, až jí lidé museli říkat, ať se umyje. Měla neuvěřitelnou schopnost jít k věci a úderně argumentovat. Tím, že jsou lidi jiní, mohou dokázat věci, kteří druzí ne. (Ladislav Bača, 10.01.2021)
Názory