Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Bruno (Vincent Cassel) vede spolek pro autistické děti a dospívající, jejichž případy jsou tak komplikované, že je všude jinde odmítli. Jeho nejlepší přítel Malik (Reda Kateb) učí mladistvé ze sociálně slabých rodin, jak se o tyto děti starat. Přes 20 let žijí Bruno a Malik ve světě lidí, s nimiž si společnost neví rady. Přesto je neopouští optimismus a smysl pro humor. Ať už jejich autistický klient podesáté zastaví pařížské metro ve špičce, nebo kvůli práci v podstatě nestíhají osobní život. Bohužel hrozí, že bude Brunova organizace zrušena, jeho neotřelý přístup se totiž nelíbí každému. Brunovi a Malikovi tak nezbývá než přesvědčit úřady, že má jejich práce smysl. (Zdroj: Bioscop)
Hledání místa na světě a autismus jako svět paradoxů
Zápletka filmu se odehrává v komunitě lidí s autismem, o kterou se stará komunita „vyloučené“ mládeže. Odvážné spojení dvou organizací, kde každá z nich se zabývá jinou cílovou skupinou. Na jedné straně organizace Hlas spravedlivých, která se stará o lidi s autismem. Na straně druhé organizace Přístav, která pomáhá dospívajícím ze sociálně vyloučených skupin. Film je napěchovaný situacemi, které dobře zná kdokoliv, kdo pečuje o lidi s autismem s chováním náročným na péči. Pro mě osobně bylo velmi cenné sledovat film po odborné stránce. Herci hrající rodiče i personál jsou ve svých rolích velmi uvěřitelní. Lidé s autismem hrají sebe sama, propojení herců i lidí s autismem je ve filmu přirozené a nenásilné.
Ve filmu sleduje inspekce z ministerstva zdravotnictví práci lidí v organizaci Hlas spravedlivých. Jejich hlavní výtkou je, že 15 let pracuje s lidmi s autismem organizace, která je ubytovává v nevhodných prostorech, s lidmi s autismem pracuje nekvalifikovaný personál a organizace nemá rozvojový plán a vyvíjí se živelně. Inspekce také jasně a pravdivě poukazuje na to, že chybí z pohledu státu kontrolní mechanismus, který by zajistil, že s dětmi s autismem není špatně zacházeno. S tím souhlasí i samotná organizace. Jejich hlavním argumentem je, že systém se nemůže odvíjet od předem daných protokolů, protože pracuje s velmi specifickou cílovou skupinou, která propadá veškerými sociálními, školskými i zdravotními síty. Organizace také poukazuje na to, že jediným možným fungováním je vzájemná důvěra mezi složkami státu na straně donátora služby a poskytovatelem služby na straně druhé. Velmi trefně celou situaci popisuje primářka zdravotnického oddělení, která mluví o dvou fungováních kolem lidí s autismem. Jedna je cesta protokolů a předem daných postupů, druhá cesta je cesta srdce, důvěry a víry. Víry, že každý člověk si nakonec může najít své místo na světě a může být jinými lidmi vítán a přijímán. Zároveň říká, že svět autismu je paradoxní. Čím je těžší případ, tím je větší pravděpodobnost, že dítě zůstane rodině bez nároku na péči. Toto je stejné jak ve Francii, tak i v České Republice. Dalším paradoxem prostupujícím celý film je snaha státu o uzavření organizace, do které se zároveň snaží umístit jinam neumístitelné klienty s autismem. Film navíc přesně ukazuje i to, že klient, který nepotřebuje celodenní službu 24 hodin denně (Joseph), může být paradoxně pro soužití s ním výrazně náročnější než klient, který službu 24/7 potřebuje.
Když jsem viděl film poprvé, před jeho začátkem jsem se bál, že bude plný klišé. V průběhu filmu mi postupně docházelo, že slovo Výjimeční se nevztahuje pouze na lidi s autismem, ale hlavně na lidi kolem nich. Každý, kdo pracuje s lidmi s autismem s chováním náročným na péči, si automaticky může přidat deset procent k hodnocení filmu a může shlédnout film jako ukázku velmi specifického přístupu (Bruno ho trefně nazývá „nějak to uděláme“), který má své výhody i limity v práci s lidmi s chováním náročným na péči. Film je plný dobrých tipů (úprava prostor u lidí se sebezraňováním, úprava kuchyně jako prevence proti vyhoření, práce s lidmi 1:1 s důrazem na prožitek, důraz na komunitu a jiné vnímání času, ukázka humoru v náročné práci, hledání místa na světě jak pro lidi s autismem, tak pro asistenty apod.). Chvíle, kdy Joseph nachází své místo na světě v dramatickém kroužku a jeho matka s ním, patří pro mě k nejsilnějším okamžikům filmu. Film navíc ukazuje práci kolem lidí s autismem s hrdostí, opravdovostí a bez příkras. Film Výjimeční proto velmi doporučuji ke shlédnutí. (Hynek Jůn, metodický ředitel terapeutických služeb, terapeut, Terapeutické a sociálně rehabilitační středisko NAUTIS, 16.01.2021)
Poslechněte si rozhovor se Stephane Benhamou a Daoud Tatou, kteří se stali předobrazem hrdinů filmu Výjimeční. Stephane Benhamou a Daoud Tatou žijí ve Francii a jsou velkými srdcaři s výjimečným nasazením v péči o lidi autismem. Byli inspirací a předobrazem Bruna a Malika, hlavních hrdinů filmu Výjimeční. Rozhovor připravilo sdružení Naděje pro děti úplňku při příležitosti již čtrnáctého Světového dne porozumění autismu (2. 4. 2021).
„Rozhovor věnujeme všem pečujícím o lidi s autismem. Rodinným pečujícím, kteří svůj čas, lásku a péči věnují svým malým i velkým dětem s autismem. Pečujícím ve službách, jejichž porozumění, respekt a profesionalita umožňují lidem s autismem žít radostný a kvalitní a plnohodnotný život." (zdroj: detiuplnku.cz)
Názory