Básně o toulkách podzimní krajinou

Hezký den všem čtenářkám a čtenářům.

Nevím, jak vy, ale já mám podzim z celého roku nejraději. Tropická horka už pominula, krajinu občas zahalují mlhy a koruny stromů začnou hrát širokou paletou teplých odstínů od jasně žluté až po temně vínovou. Krom šustění spadlého listí pod nohama a pár ptačích hlásků kdesi nad hlavou je ticho - a jak podzimní čas postupuje a země pozvolna usíná, toto ticho se stává hlubším a hlubším.

Dnes jsem si tedy pro vás připravil pět básní, které vznikly právě při mých toulkách podzimní krajinou.

Přeji příjemné čtení.

Váš

Woÿta

Odevzdání 

Dívám se na klidnou řeku.

Po proudu pomalu proplouvají

napadané zlaté listy.

I když se pod nimi voda lehce rozvlní,

nezmění směr,

dál nechají se nést.

Odevzdány líné vodě,

mají už za sebou

první a jedinou

ze svých cest.

Na podzim

jedinkrát a naposledy opustily strom,

plachtily, snášely se k zemi,

klouzaly dolů povětřím.

Podzimní variace

Na pruhu trávy podél cesty

dubové větvičky leží poházené,

svítí z nich žluté a okrové listí.

Jak obracím jednu z nich mezi prsty

sem a tam, lupeny šustí, šustí.

Větévku záhy z ruky pustím

a vím:

pro tuto chvíli časně podzimní

má duše nestane se ještě

ostrovem pustým.

Na ruce lehce sáhne zima.

Listí na keřích

má barvu silného červeného vína.

Zvolna se šeří.

Usíná

krajina

červenajících, zlátnoucích stromů,

pěšinkou v malém údolí

já, básník toulavý, vracím se domů.

Stromy pro padlé listí nepláčou

Listy se nejvíc rozzáří barvami,

než opadají,

než vítr podzimní

na zem je všechny svane.

Po říjnovém dešti

lesy zahaluje lehká mlha.

První obnažené větve

pro padlé listí

nepláčou.

Cesta je cíl

Pouť proti proudu

říčního zrcadlení

ve vlastní cíl se mění,

v objevování skrytých krás.

Starý pařez

pokryl se kobercem mechu,

nechal na sebe padat listoví,

nechal na sobě rašit kapradiny.

Nechal na sobě,

na svém přestárlém těle,

vzkvétat

nový život.

Milostný dopis

(úryvek)

Dnes

krajina

usíná

pod dvěma přikrývkami:

jedna je z lehkých, sivých mlh,

jedna je z listů spadaných.

Ticho

jen občas prolomí cvrlikání

někde ve větvích,

nesmělé hlásky z ptačích hnízd.

Potom zvon

třikrát zazvoní z kostelní věže,

zvuk přeletí nad korunou rudého buku

i nad tím žlutým javorem.

Pod nohama zavátou zem,

před očima zavátou zem,

rezavě zlatou prudkou stráň,

stromy obalené břečťanem.

Na každičký pestrý list

pan Podzim píše psaní,

milostný dopis Matce Zemi.

Jen ona jej svede číst.

Autorem všech doprovodných fotografií je Woÿta.