Povídka: Pakt

Preludium 

Pip 

Můj adoptivní otec, ruský car Mikuláš II., je vizionář, nejprve s ostychem budoval konexe v Asii, Tichomoří, Africe a v autistické a LGBTQIA+ komunitě. Tyto komunity mu nejprve nevěřily, jelikož kdo by věřil ruskému carovi? Když všem těmto tehdy budoucím demografiím Paktu ukázal moderní západní technologie a vysvětlil jejich možnosti, spatřili v nich potenciál a dobrovolně se pod Mikulášovým praporem shlukli, tehdy vznikl Pakt.

Procházela jsem se se svým přítelem Kalou Kahikim po pacifickém městě. S Kalou jsem se seznámila na svých osmnáctinách. Začala jsem se o něj zajímat, když se náhodou zmínil o svojí znepokojenosti nad přístupem Západního státu k barevným, autistickým a LGBT lidem, vyměnili jsme si kontakty a začali si dopisovat a volat.

Příležitostně jsme se scházeli i fyzicky, naše pravidelná destinace byla bistro se suši. Tam mi Kala vysvětloval, jaké má rodinné zázemí, pochází z konzervativní rodiny, která není konzervativní v tom smyslu, že by bránila Pacifiku, aby se stal součástí Paktu, ale oni dle svých slov odmítají bi-polarizaci světa na Pakt a Západní stát.

Uplynulo půl hodiny naší procházky a my jsme procházeli okolo stadionu, kde se konalo demolition derby, Kala s úžasem sledoval, jak červené auto narazilo do modrého, a já jsem s hrůzou přemýšlela: Žijou? Žijou? „To je rachot jak na technoparty,“ zvolal Kala, „ale mě se to líbí.“ Odpověděla jsem: „Mi ne. Já se jako malá bála tmy.“ Teď už se tmy nebojím, ale ten strach o ty lidi z těch aut, která do sebe narazila v rámci show, mi nadělal nevolno.

Saňa

Jsem pilotka 75. agresorské eskadry a zrovna probíhalo vojenské cvičení. Slunce pálilo do kabiny mého cvičného stíhače a já si utírala z čela pot. Oblaka plula pode mnou a já jsem radarem zamířila jednoho studenta vojenské školy, jeho nervozitu jsem rozpoznala, když jsem viděla, jak manévruje. Stiskla jsem tlačítko na svém kniplu a střela jej trefila do pravého křídla. Promiň, mladý, pomyslela jsem si. Je to pro tvoje dobro. Moje velká zodpovědnost jakožto pilotky agresorské eskadry, která cvičí vojenské piloty.

Sestřelila jsem další dva, pak jsem naháněla třetího, sotva jsem stačila jej zamířit, stoupl nade mnou a najednou byl za mnou, ozval se zvuk poplachu, který mě informoval, že mě zaměřil, poté jeho střela trefila oba motory a já jsem šla k zemi.

Vlajka Paktu 

Interludium

Pip

Byla jsem u sebe doma a koukala jsem na veřejnoprávní internetovou televizi Paktu, když v tom mi přijde SMS od Mikuláše II., ve které zve všechny reprezentanty do Vrchní rady sídlící v Petrohradě, zpráva zněla velmi naléhavě, neváhala jsem a koupila si jízdenku do Petrohradu.

Přemítala jsem tuny scénářů. Že by Západní stát něco chystal? Nějakou infiltraci? Kyberútok nepřicházel v úvahu, jejich mentalita se zasekla ve středověku.

Cesta trvala čtyři hodiny, po výstupu jsem zamířila hned k budově Vrchní rady. Před vchodem jsem potkala Fu Manchua, Kurtze, Klaru a Alanu Kamehamehovou. Každý z nás reprezentuje svojí demografii Paktu.

„Vážení reprezentanti,“ začal Mikuláš II. mluvit, „situace Západního státu je vážná, politické nepokoje a neschopnost konsensu se vymkly ze všech rukou a Západní stát upadl do občansko-válečné anarchie, jak můžete vidět na snímcích.“ Snímky ukazovaly lidi, kteří se rozdělovali na frakce, které mezi sebou začaly válčit. Vzpomínala jsem na zprávy ze Západního státu, které byly otevřeně vysílány v televizi v černobílé kvalitě, které vycházely před situací, která teď nastala. Reportéři chodili po ulicích a ptali se lidí na politiku. Všichni projevovali nadšení z druhého dodatku ústavy Západního státu, který umožňuje civilistům vlastnit střelné zbraně a zakládat ozbrojené skupiny, to mi zdaleka tak nevadilo, jelikož Pakt vznikl právě převzetím západních konceptů a strojů.

Když jsem si tehdy zprávy pouštěla znovu a znovu, mohla jsem něco tušit, když se ptali vůdců dvou těchto skupin. První vůdce se anarchisticky pouštěl do konceptu státu jako takového a otevřeně hlásal anarcho-primitivismus. Druhý se nacionalisticko-konzervativně zastával všech západních hodnot.

Pak jsem v televizi viděla statistiky a grafy, které mě velmi znepokojily. Lidé ztrácejí zájem číst knihy a jinak se vzdělávat. Zajímá je jenom školní výkon jejich dětí, výkon v tamních školách, které jsou už tak zastaralé. Bylo mi líto těch západních autistických dětí, které se musely memorovat fyziku a Pythagorovu větu a pak jako stroj odříkat slova a písmena při zkoušení. Pak jsem se vrátila zpátky nohama na zem.

Fu Manchu, asijský strategický a taktický génius, který je znám svým mysticismem, se nejprve zamyslel. Pak promluvil k carovi: „Vaše výsosti, vyrozuměl jsem správně, že kvůli tomu jste nás tady přivolal?“ Mikuláš II. na to zareagoval s trochou nejistoty: „Chtěl jsem tomu dát volný průběh,“ pak pokračoval se znepokojeným konstatováním „nechceme je přece zachraňovat, když to obnáší násilí. To je součást ústavy Paktu.“

Kurtze carův výrok rozhodil: „Že já jsem tenhle článek v naší ústavě odsouhlasil. Ti, kteří Afriku dobývali hlava nehlava a kolonizovali naše kmeny, se teď zabíjejí, což jsem jim vždycky přál, a my tady jednáme o tom, jak je postavit na vlastní nohy? Zbláznili jsme se?“

Fu Manchu se s klidem pokoušel podat Kurtzovi vysvětlení: „Nebýt Západu a jeho hodnot a vynálezů, nebyl by Pakt. Pamatuješ si, jak tobě a mi car ukázal Gatlingův kulomet a pušky a revolvery? Tyhle věcičky napájí střelný prach, který jsme vynalezli my. Ano, Evropané mají tu náturu svářet se mezi sebou. Vzpomeň si na Jana Žižku a jeho husity a na revoluce v roce 1848, ale nesvářeli se také Asiaté? Myslíš si, že Afričané a Pacifičtí ostrované spolu žili šťastně až do smrti jako v pohádce?“

Kurtzovi to už nedalo a nepříčetně zakřičel: „Nech si ty historické přednášky! Já jenom chci vidět Západní stát padnout jako Egypťany.“ Fu Manchu mu odpověděl: „Nezapomeň, že samotný car je také běloch.“ A tak se mezi Kurtzem a Fu Manchuem strhla debata, kterou ukončila Alanina intervence: „Kluci! Myslete sakra na Pip! Podívejte se, jak je přetížená!“

A měla pravdu. Dívala jsem se na holografickou politickou mapu Západního státu rozrušená, holografická mapa se i rozmazávala a já byla uvězněna ve vnitřní prázdnotě. Kurtz zařval na celý sál: „Herdekfrydekmistek! Vidíte, jak je Pip z toho celá pryč? Nemůžeme pokračovat, dokud se Pip nesebere.“ Fu Manchu rozvážně reflektoval: „Máš pravdu, Kurtzi. Necháme toho, dokud nebude slečna Pip duševně v lepším stavu.“

Tři minuty, to mi připadalo jako věčnost, napočítala jsem do čtyř, nadechla jsem se, napočítala jsem do čtyř, vydechla jsem. Zvuky sálu Vrchní rady se mi vracely, ale v očích stále jakási mlha, přetížení už bylo u konce.

Klara odsouhlasila Kurtzův návrh a ukázala na projektoru fotky mrtvých autistů, Afričanů otrocky pracujících v továrnách a Asiatek v nevěstincích a pak řekla: „Pojďme o tom diskutovat a konečné rozhodnutí je na našem carovi.“

Diskutovalo se celé hodiny než Mikuláš II. zvedl ukazovák a oznámil operaci Aurora, toto oznámení ukončilo diskuzi.

Saňa

Zrovna mě jmenovali kapitánkou 21. kombinované divize. Ta sestává z tankových čet a eskader proudových stíhaček a střemhlavých bombardérů.

Stála jsem vedle Mii, nadané autistické veřejnoprávní hlasatelky, její pohled byl upřený na terasu Vrchní rady, ale zdálo se, že vnímá spíš vibrace mramoru pod nohami. Když držela v ruce mikrofon, klepala po něm prsty a oči měla namířené do kamery. Zeptala jsem se: „Mio, jsi nervózní?“ „Nervozita? Ha! Jaký to nepotřebný emoční konstrukt,“ odpověděla jako hlas navigačního systému. Pak do kamery řekla: „Tady Mia. Nacházím se před budovou Vrchní rady a car se svými reprezentanty dnes přednesou proslov ohledně situace v Západním státě.“

Nejprve vystoupil car: „Vážení občané Paktu. S těžkým srdcem musím oznámit, že Západní stát se blíží ke kolapsu. Důkazy, které se k nám poslední dva týdny dostávají, jsou více než znepokojivé. Nejsou to jenom grafy a vysílání zachycena uvnitř hluboko Západního státu, která tomu svědčí. Naši humanitární pracovníci dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu vidí frakce, které se mezi sebou střílejí, dostáváme svědectví o nefunkčnosti veřejných služeb. Občansko-válečná anarchie hrozí zasáhnout i území Paktu. Tímto zahajuji operaci Aurora a vyzývám vás, abyste se nebáli narukovat do našich řad. Slovo nyní má Fu Manchu.“

Fu Manchu promlouval k Asiatům: „Mí asijští bratří, mé asijské sestry. Nastal čas, abychom jednali spravedlivě k Západnímu státu. Starší z vás jistě pamatují časy, kdy Asii vládl podobný chaos, než jsme se stali součástí Paktu. Nyní se historie opakuje u našich sousedů, proto se nebojte vstoupit do armády Paktu. Slovo má Pip.“

Pip hovořila: „Mým autistům a autistkám, kteří byli před vzestupem Paktu opomíjeni, Pakt uznal, uznává a bude uznávat vaše unikátní dary – vy vidíte řád tam, kde neurotypici vidí chaos. Potřebujeme vaše kryptografické schopnosti v oblastech datové analýzy, kryptografii a logistice. Právě vy můžete být klíčem k úspěchu operace Aurora. Chápu, že změna denní rutiny je pro mnohé z vás velkou výzvou. Pakt si toho byl, je a bude vědom. Vaše místo není pouze v kasárnách, ale i ve zpravodajské službě a řídicím centru. Slovo má Kurtz.“

„Afriko,“ začal Kurtz hovořit, „v operaci Aurora budete mít klíčovou roli, která potěší naši zemi pamatující nespravedlnost a násilí a s ní i naše předky. Budete bojovat za pacifikaci frakcí rozdělující Západní stát, proto vás čekají úkoly na bitevním poli, v logistice a ve zpravodajské službě. A teď promluví Alana Kamehamehová.“

Alana se chopila svého slova: „Můj milovaný Tichomořský ostrovane, který sleduješ můj projev, ať pocházíš z Havaje, Samoi, Šalamounových ostrovů, a všech ostrovů rozlehlého Pacifiku! Vím, že jsi sledoval, jak se Západní stát začíná svářet sám se sebou, tamní anarchie je jako temná voda, která hrozí zaplavit pobřeží Paktu. Čeká tě proto práce v řídícím centru, v logistice a v rozvědce. Neváhej a narukuj do ozbrojených složek Paktu. Slovo má Klara.“

Klara promluvila jako poslední k LGBT: „Můj LGBT soukmenovče, čeká tě výzva. Neboj se narukovat k ozbrojeným složkám Paktu. Západní stát nás celou dobu vytlačuje a zamlčuje naše hlasy. Já ani nechci vědět, kolik tamních LGBT životů je zmařených. Neboj se narukovat a bojovat za svá práva.“

Pip

Po skončení proslovu a oficiálním zahájení operace Aurora jsem šla za Mikulášem II. do jeho pracovny. Stěny byly zdobeny malbami, které zachycují momenty celé historie Paktu – od prvních nesmělých kroků sjednocování, přes vědecko-technickou revoluci až k triumfálním momentům expanze.

Při pohledu na ně se mi přehrávaly ve vzpomínkách obrazy mojí minulosti, ty byly velmi odlišné od toho heroismu na těch obrazech. Sedla jsem si k carovi sedla a se slzami v očích jsem vzpomínala: „Otče, ani nevíš, jak si vážím tvojí adopce. Občas totiž vzpomínám na ten den, když mi bylo čtrnáct. Ten den se mi zdálo, že…“ Vzpomínala jsem ten den, kdy mi rodiče zabili povstalci, kteří mě pak umístili do ústavu. Vnitřně jsem to období nazývala „pravěkem Paktu.“

Pakt totiž ještě v téhle podobě neexistoval, ale rýsoval se. Se vzestupem Paktu se rýsovala i vědecko-technická revoluce. Tyhle vzpomínky jsou dodnes pro mě tak nesnesitelné, že při každém vzpomínání se zatřesu a slzím.

Mikuláš II. se usmál: „Chápu tě, má dceruško Pip. Viděl jsem nejenom vrahy tvých rodičů, ale byl jsem i svědkem toho, jak Západní stát přistupuje k odlišnostem. Proto jsem ti dal poslání autistické reprezentantky.“ S humorem jsem řekla: „Ale s mým dospíváním to nebylo jednoduché, že?“ „Ano, musel jsem s tebou trénovat sociální návyky, a hlavně jsi musela číst Tolstoje, Dostojevského… Prostě psychologické příběhy, abys pochopila, proč ti lidé přijdou tak nepochopitelní. Teď ti je dvaadvacet a jsi už dospělejší.“ Car se široce usmál, když tuto větu vyslovil, já jsem úsměv opětovala a oba jsme se objali. Pak jsem šla do řídící místnosti, odkud měly přicházet rozkazy.

Saňa

Utírala jsem si kapesníkem svoje zpocené dlaně, když jsem se vyhoupla z poklopu věže tanku, ze kterého jsem velela 21. kombinované divizi, když se obrys Sydney rýsoval na obzoru. Chladný vítr, který mi také bičoval tvář, s sebou nesl nejen slanou vůni oceánu, ale také pach spálených gum. Flotila námořních transportérů zvolnila tempo, a pak jsme přistáli u břehů.

„Připravit k vylodění,“ řekl přes vysílačku kapitán flotily, a tak jsem řekla řidiči, aby jel kupředu. Než se kolona transportérů stačila vyprázdnit úplně a jak jsme se probojovávali ulicemi, to, co jsme viděli a slyšeli, mluvilo za vše. Zvuky výstřelů, lidé v roztrhaných oděvech, rozbitá a zabedněná okna.

Před námi se objevila hranatá pásová monstra vyrobená z vrakových dílů, improvizovaně obehnaná rzí a podivným katapultem na korbě, pak palba mezi oběma fragmentárními frakcemi ztichla, když jejich členové pohlédli na nás. Sjednocení ne láskou k sobě, ale nenávistí k nám jakožto k Paktu, který vkročil na jejich území.

Radisté 21. kombinované divize zachytávali fragmenty komunikace mezi těmi frakcemi. Pak mi jeden z nich poslal zprávu v Morseově abecedě, poté, co jsem ji rozluštila, mi bylo jasné, že ta věta je fragmentovaná, vyčetla jsem útržky, že se spojí.

Hranaté potvory se otočily a svými katapulty na nás hodily balvan napěchovaný trhavinami, padal na mě. Vydala jsem pokyn couvat, couvla jsem o tři kilometry, když se ten balvan ke mně přiblížil, aby mě mohl zabít.

Obrněné auto přijelo přede mě a nechalo se tím balvanem zasáhnout, takže jsem zasalutovala tomu hrdinovi, nařídila jsem namířit na to monstrum, dávka munice ze tří našich tanků byla pro tyhle potvory nestravitelná natolik, že z něj vyzářila obrovská ohnivá koule, která pohltila další dvě tyhle potvory.

Když kouř výbuchu zmizel ve vzduchu, uviděla jsem velký vrakový stroj s velkými pásy, doprovázený dvěma „modely“ toho samého stroje, který jsme vyřadili z provozu. Z tohohle monstra chodí rozkazy? Ptala jsem se vnitřně sama sebe, když tyhle malé doprovodné potvory vjely před svého velitele a zahájily na nás palbu a jejich velitel nás kropil z děl.

Jak jsme po této bitvě projížděli ulicemi k Sydney, hluk motorů tanků 21. kombinované divize nyní naprosto přehlušil jakékoli známku potenciálního odporu, spíš se sem tam ozývaly zvuky vzlykání, a poražení si tiše šeptali mezi sebou, drželi svoje zbraně v ruce za hlaveň a pak je házeli na hromádku, z oken a ze dveří polorozbořených domů se začali objevovat lidé, nejprve opatrně a nesměle, a pak jsem vydedukovala, že jim začala narůstat odvaha.

Jeden stařík, evidentně pamatující lepší časy nám ochotně ukazoval cestu, opírajíc svoji hůl o rozbitý chodník. Tři mladé slečny s prachem ve vlasech se nabídly, že nám ukážou cestu, souhlasili jsme, takže jsme je následovali, jak kráčí rozbitými ulicemi až k budově Opery Sydney, pak jsme začali vztyčovat vlajky Paktu.

Pip

Depeše dorazila do Vrchní rady v tichosti, jen šustění papíru. Saňa v něm psala: Sydney je v rukou Paktu. I když tu a tam narazíme na nesouhlas, obnovujeme policejní, hasičské a zdravotnické služby. Já osobně mohu říci, že Australané jsou velmi přátelští nato, že jejich teritorium je bývalá trestanecká kolonie. Lidé už mají odvahu jít do ulic, a květiny, ano, květiny. Dospívající a mladé dospělé slečny na nás házely květiny.

Představila jsem si vlajku Paktu vlající nad Operou Sydney, Australany oslavující nový řád a mladé Australanky, které se provdávají za naše vojáky.

Mikuláš II. pohlédl na nás, jak diskutujeme s výrazem, který odmítá námitky: „Na řadě je Paříž!“ Sedli jsme si k zasedacímu stolu a Fu Manchu sepnul ruce na stůl: „Pozemní síly, krůček po krůčku, zmatení, chaos v jejich řadách, infiltrace, nečekané útoky, ovládnout bod po bodu.“

„Pane Fu Manchu,“ vyhrkl sarkasticky Kurtz. V jeho hlase se mísil posměch a jeho impulzivita. „My nejsme šneci. Přímý nálet! Toť pravé řešení! Srovnat Paříž se zemí a pak se můžeme přesunout na další bod naší operace Aurora.“

Fu Manchu se snažil být v klidu, pohled klidný a nedotknutelný, ale představa, že by se musela shodit Eiffelova věž, mu na duševním klidu nepřidala, tichým pohledem protestoval proti Kurtzově bezohlednosti.

Hodiny této diskuze by se daly krájet. Mikuláš II. stále mlčel a díval se na holografickou mapu Paříže, pak zvedl prst: „Diskutujeme tady moc dlouho. Proto je třeba spojit návrh Fu Manchua a Kurtze a nechat, aby výslednou operaci provedla Saňa se svojí 21. kombinovanou divizí.“

Saňa

Jako druhý bod operace Aurora jsme zahájili vzdušný výsadek do Meaux, jeho ticho přerušoval jen poryv větru, který se mi hnal do obličeje, když jsem se dívala z kabiny tanku, vtom hluky motorů roztrhly ticho, tentokrát se zpoza budov vynořily pásové hromady šrotů s dírami zabedněnými plátnem, motory kašlaly a skřípaly a děla na korbách nebyla sourodá s jejich technickým stavem.

Tyhle trosky na nás začaly pálit a jedna z nich trefila můj tank do pravého pásu, dva naše tanky se tedy přede mě seřadily vedle sebe a zasáhly nepřítele. Třem troskám se podařilo projet díky jejich rychlosti mezi nás, ale dostaly to hned poté, jak jsme na ně namířili děla.

Střet byl u konce a vzduch zasmrádal spáleninou a prachem, jeli jsme dál, a já jsem si prohlížela zpustošené Meaux pokryté mrtvými těly, troskami a hořícími vraky, vtom se mi náhle rozbušilo srdce a pot mi zaplavil tvář, napočítala jsem do čtyř, nadechla jsem se, napočítala jsem do čtyř, vydechla jsem, ale vzduch mi v hlavě houstnul.

Všechny moje myšlenky byly přerušeny, když se před námi zjevila obrovská ohnivá koule a my jsme se propadli do kráterové jámy obklopené rozpálenými kusy dlažby, vydala jsem rozkaz medikům a technikům.

Tohle peklo trvalo patnáct minut. Stěny kráteru se mi zdály zčernalé, strmé a někdy to vypadalo, že vidím pekelný oheň. Svářečky syčely a z nich prskaly ostré jiskry. Měla jsem pocit, že mi ty jiskry propálí oční víčka. Šest techniků v khaki kombinézách se hbitě pohybovalo kolem dvou rozříznutých pásů.

Roztavený kov vtékal do jámy, zatímco já jsem slyšela au, au, au z úst třech raněných radistů, které ošetřovala četa mediků, když jim medici obvazovali kolena. Pach kouře, který stoupal z poškozených tanků v kombinaci s kovovou chutí krve, mi způsobil, že se mi čas zastavil.

Konečně. Jeden z techniků zvedl palec, a všichni se dali do práce, aby rukama postavili převrácené tanky na pásy. Tohle patnáctiminutové peklo bylo u konce.

Pak jsem přivolala střemhlavé bombardéry a postupně jsme obkličovali Paříž. Pod Eiffelovou věží jsem viděla frakce, jak se mezi sebou rvou, jako když sršně zabijí svoji královnu.

Na satelitních snímcích se Paříž zdála být zmenšující skvrnou, ulice se slévaly do nepřehledných linií a parky se měnily na beztvaré zelené ostrůvky, tak jsem rychlým pohybem popadla vysílačku, na které mi prsty klouzaly po kovu. Zhluboka jsem se nadechla a dala rozkaz, který může, ale nemusí změnit osud Paříže.

Jak jsme se přibližovali k městu, Eiffelova věž rostla na obzoru, nejprve taková čárečka a teď to byl mohutný kolos, pak na rozkaz, který jsem skrze vysílačku vydala, na nebi nad Paříží poletovaly siluety střemhlavých bombardérů, které se pak snesly níže. Frakce se rozutekly.

Úkol byl splněn, takže jsem vzala vysílačku a připojila se k Vrchní radě, kterou jsem informovala o svém úspěchu a navrhla jsem: „Myslím si, že je na místě tu věž shodit.“ Pip zareagovala: „Shození nepřichází v úvahu, uděláme to jako v Sydney." Tak jsem vystoupala na vrchol Eiffelovy věže a vyvěsila vlajku Paktu.

Pip

„A tady je další bod operace Aurora, který může, ale nemusí být finálním bodem operace,“ hlas Mikuláše II., který tuto větu pronášel, indikoval skrze intonaci, že nepřipustí další diskuzi.

V místnosti Vrchní rady panoval dobrý pocit z obsazení Paříže, všichni jsme se dívali na holografickou mapu Washingtonu, nejprve jsem uvažovala, že zaútočíme přímo ze západního pobřeží, přímá linie, nejkratší vzdálenost. Další pohled na holografickou mapu, tentokrát přepnutou do režimu, který měl ukázat všechny tamní frakce, mě odradil, ty frakce byly nejpočetnější a měly nejvíce těch pásových monster, které plnily roli tanků.

Tak jsem požádala Mikuláše II., aby umožnil diskuzi, řekl: „Umožňuji diskuzi, ale musí být k tématu, ať se nezdržujeme.“ Diskutovali jsme o možných lokacích pro vylodění Saniny 21. kombinované divize, a shodli jsme se na státech bývalé Konfederace.

Saňa

Přibližování se k floridským břehům ve mně vyvolávalo smíšené pocity. Bylo mi řečeno, že když Washington D. C. úspěšně obsadím, operace Aurora bude považovaná za úspěšnou.

Když se floridské břehy začaly rýsovat na obzoru, zprvu jsme viděli jenom zelené siluety stromů, pod kterými se začaly objevovat záblesky, nejprve měly podobu slabého světla na horizontu, ale zvuky, které je doprovázely, nabývaly na burácení, až to vypadalo, že je bouřka.

Věděla jsem, co to znamená – kanonáda. Dva šrapnely dopadly vedle vyloďovacího člunu a jejich výbuchy s doprovodem gejzíru vody vyvrtaly díru na jeho levé straně, šrapnely z kanonů naší vyloďovací jednotky vyvolaly po svém dopadu na pobřeží sérii malých ohnivých koulí. Když jsme se přiblížili, viděli jsme děla rozmetaná všude okolo.

Následovaly tři týdny pekla na zemi. První týden nás provázelo mrholení a občasná průtrž mračen. Bláto vytvořené dešťovou vodou se lepilo na pásy tanků a znemožňovalo přístup. Motory kašlaly a skuhraly únavou. Uniformy pěšáků, i ta moje promokávala. Druhý týden se na obloze objevilo slunce vyzařující tak spalující paprsky, že jsem se raději schovala dovnitř svého velícího tanku. Horko uvnitř mi tavilo obličej a žízeň celou divizi drásala.

Třetí a poslední týden jsme jako v Sydney a v Paříži potkali svářené frakce v uniformách, které spíš připomínaly směsici opotřebeného civilního a vojenského oděvu, vyzbrojené puškami jako ze středověku a „tanky“, které spíš připomínaly neohrabané, děravé a rezavějící plechovky, jejichž díry byly zabedněné plátnem.

Dva takové zaostalé stroje na nás namířily svoje kanony. Střely, které z nich vyletěly, se pouze přiblížily k našim pásům a pak spadly nevybuchlé na zem. Vydala jsem rozkaz k zahájení palby, tankista na mojí levé straně namířil na stroj na jeho pravé straně a po zásahu ta neohrabaná pásová věc vybuchla a vzala s sebou ostatní. Členové svářených frakcí fragmentovaného Západního státu složili zbraně a pak v gestu kapitulace nás ihned začali navigovat k Bílému domu.

Když jsme dorazili, vyvěsili jsme vlajku Paktu, spojila jsem se s Vrchní radou a oznámila úspěch. „Gratuluji, operace Aurora je úspěšná, Západní stát je prozatím náš, dokud jej nezreformujeme a neumožníme volbu prezidenta.“

Postludium

Pip

Dívala jsem se na veřejnoprávní televizi Paktu, kde Mia hlásí: „Miliony provolávají slávu našim vojákům od Sydney přes Paříž až k Washingtonu. Kongresmani Západního státu spolupracují s Paktem na obnovení veřejných služeb, školství a jiných forem pořádku. Přežívající vůdci svářených frakcí budou souzeni vojenským tribunálem Paktu.“ Pak jsem viděla vlajky Paktu vlající v provinciích Západního státu a jeho politiky spolupracující s Paktem, aby se občansko-válečná anarchie nemusela opakovat.

Vyšla jsem ven a vzhlédla k obloze, ohňostroje explodovaly v sérii barevných výbuchů, usmála jsem se, nejprve nepatrně zvednutím koutků mých úst a pak mi úsměv roztáhl ústa. Běžela jsem zběsile po ulici a křičela do noci: „SLÁVA!“

Další den jsem stála u svatebního oltáře a čekala na Kalu Kahikiho. Mikuláš II. stál mezi námi a v proslovu hlásal: „Sešli jsme se zde, abychom oslavili toto spojení dvou lásek, dvou ras, dvou demografií Paktu.“ Pak se otočil ke mně: „Pip, slibuješ, že budeš Kalu Kahikiho milovat, pečovat o něj a rozveselovat jej, dokud vás smrt nerozdělí?“ Odpověděla jsem: „Slibuji.“ Pak Mikuláš II. promluvil na Kalu Kahikiho: „Kalo Kahiki, slibuješ, že budeš Pip milovat, pečovat o ni a rozveselovat ji, dokud vás smrt nerozdělí?“ „Slibuji.“ Tak jsme si vyměnili manželské sliby a políbili jsme se, večer jsme si lehli do postele, ale já jsem přemýšlela, zda budoucí car Paktu po Mikulášovi II. nezačne globálně expandovat, nebo bude tak stejně neschopný, jako západní politici.