Podpořte web AutismPort a pomozte společně s námi světu porozumět autismu a lidem s autismem porozumět světu.
Vaší pomoci si velmi vážíme.
Pomůžu vámMáte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Seriál Kukačky vypráví příběh mladého manželského páru, který zjistí, že jejich syn není jejich. Když se dozvědí, že došlo k záměně, musejí se rozhodnout, co udělají. Žádné řešení není jenom dobré. Záměna dětí na malém městě se dotkne nejen rodin, kterých se přímo týká, ale i ostatních obyvatel. Vzhledem k tomu, že k záměně došlo v místní nemocnici, zasáhne osudová událost do života mnoha dalších. Abychom pochopili vazby a vztahy mezi lidmi ve městě, vyprávění se dotkne i událostí v minulosti. Lidé si totiž nesou svá tajemství i nenaplněné touhy, které v kritických chvílích vyplouvají na povrch. (zdroj: ceskatelevize.cz)
Představte si, že šest let vychováte syna, který není váš, zatímco vaše biologické dítě vychovává jiná rodina. Jde navíc o rodinu, se kterou vás pojí znesvářená minulost, plná nevyřčených tajemství a sporů. Toužili byste poznat své biologické dítě a ty, u kterých vyrůstá? Nepřestanete svého nebiologického syna, se kterým prožíváte všechny strasti i radosti, milovat? Bude případně ve vašem srdci místo pro oba kluky? A jak se vypořádat s výčitkami, že něco cítíte k dítěti, které pro vás dosud bylo téměř cizí? Přesně takové pocity řeší hlavní hrdinové seriálu Kukačky z pera scénáristy Jana Coufala a pod režií Bisera Arichteva, který odvysílala Česká televize.
Mladý pár Tereza s Martinem žijí v Praze se synem Jakubem, o kterém se už v úvodu dozvídáme, že má Aspergerův syndrom a specifické chování i potřeby s ním spojené. Právě téma autismu je silným motivem, který nás celým seriálem provází a zároveň ovlivňuje chování dalších aktérů. A také umocňuje ústřední zápletku celého seriálu – záměnu dvou chlapců, z nichž jeden je zdravý a „normální“, druhý nikoli.
Olga s Karlem bydlí i se svou početnou rodinou v obci Hranice, kde vychovávají také svého nejmladšího syna Tomáše. Tomáš je akční dítě, které miluje motorky. Nad rodinou Holců se ale vznáší stín zemřelého syna Káji, který trpěl nevyléčitelnou nemocí. Z obavy, aby nebyl nemocný i Tomáš, podstupují Holcovi genetické vyšetření, po kterém se dozvídají, že nejsou biologičtí rodiče svého syna Tomáše. Prožívají zmatek, nepochopení, rozhořčení, otec zpočátku realitu popírá s tím, že se musí jednat o omyl. A nečekaným zjištěním se zároveň roztáčí kolotoč událostí, které ve výsledku zasáhnou do životů nejen rodičů obou chlapců a jejich příbuzných, ale i do životů obyvatel Hranic, včetně zaměstnanců hranické nemocnice. Právě v té došlo před šesti lety k záměně a nutně tak vystávají otázky, jak se to mohlo stát? Jedná se o nešťastnou událost, zapříčiněnou nechtěnou lidskou chybou? Nebo snad chlapce někdo vyměnil záměrně? Kdo by byl takového činu schopný a jaké k tomu musel mít pohnutky?
Každý z hlavních aktérů – Tereza, Martin, Karel i Olga k celé situaci přistupují velice rozdílně. Výraznější odlišnosti můžeme pozorovat hlavně mezi přístupem matek a otců obou chlapců. A do „řešení“ celé situace se navíc více či méně aktivně zapojují i jejich příbuzní. S každou epizodou mají nejen hlavní hrdinové, ale i diváci pocit, že žádné správné řešení zkrátka neexistuje. Mezi oběma rodinami také panuje napětí kvůli nevyřešeným svárům a tajemstvím z minulosti, jež staví překážky na cestu, kterou se obě rodiny k sobě snaží najít. Rodiče Jakuba i Tomáše se ale shodují na jednom – chtějí pro OBA své syny to nejlepší. (autor: Mgr. Tereza Šťastná)
Kukačky jsou tak trochu červená knihovna, ale vážně dobrá. Bavil mě příběh, napětí a snad nejvíc herci. Speciální ocenění si zaslouží herecký výkon obou chlapců. Bezprostřední a živý Tomáš i intelektuálně založený a vážný Jakub se zcela zaslouženě stali miláčky publika.
Tvůrci postavu Jakuba vyobrazili jako učebnicový prototyp dítěte s Aspergerovým syndromem. Jakub nesnáší změny, čte a počítá už před nástupem do školy, zajímá se o dopravu, luští hlavolamy, je pohybově neobratný a je to chlapec. Na tomto místě je dobré v rámci osvěty podotknout, že mnoho dětí s Aspergerovým syndromem takhle nevypadá. Aspergerův syndrom mají i děti, a často to bývají holčičky, co se od malička snaží zapadnout tím, že usilovně napodobují okolí. Zajímají je stejné hračky a knížky jako ostatní děti, jsou hodné, tiché a podřídivé, a autismus tak u nich není příliš viditelný. V životě pak kvůli nerozpoznaným obtížím a nedostatečné podpoře trpí. Existují děti s Aspergerovým syndromem, které nemají afekty a nereagují na změny nijak bouřlivě, zejména, když se cítí bezpečně. Často je to ve chvílích, kdy je přítomna osoba, které důvěřují. Mezi dětmi s Aspergerovým syndromem jsou i žáci, kteří zápasí s učením, mají třeba dysgrafii a dyslexii a místo na matematiku a počítače jsou nadaní na malování, na sport, anebo klidně žádným výjimečným talentem obdaření nejsou.
Nesympatickou stranu zastupovali v seriálu prarodiče malého Jakuba ze strany matky. Jak je to s jejich tvrzením: „Vždyť víš, že tyhle děti nejsou v životě samostatné, budeš se muset o něj starat celý život?" Ve skutečnosti přesnou prognózu nikdo nedokáže stanovit. Záleží na mnoha faktorech, na struktuře intelektu, kvalitě a včasnosti terapie, podpoře a přístupu rodičů a dalších doposud neznámých faktorech. Pravdou je, že někteří dospělí s Aspergerovým syndromem jsou zcela samostatní, finančně nezávislí, mají děti a v životě se cítí spokojení.
K šíření mýtů přispívá maminka Olga Holcová, když poučuje svého muže: „Já jsem o Aspergerově syndromu hodně četla, nesmí mít okolo sebe změny.“ Je to pěkná ukázka toho, jak zjednodušením informace o zvýšené potřebě předvídatelnosti a struktury dětí s autismem vzniká nepravdivá informace. Pokud se cítí dítě bezpečně, je naopak vhodné, aby se změny naučilo zvládat a dokázalo vystoupit z rutiny, která ho omezuje.
Maminka Tereza Kadlecová je typ maminky, která jakoby sestoupila z nebe. Respektující, bezpodmínečně milující, podporující, vzdělávající a trpělivá. Nervy jí při výchově povolily snad jen jednou, na chviličku, když rozervala právě sešité pyžamko a hodila ho po Jakubovi, protože bez díry to prostě není pyžamo, ve kterém je Jakub ochoten spát. Realita žitá rodiči dětí s Aspergerovým syndromem bývá syrovější, rodiče musí řešit mnoho situací a prožívají spoustu emocí, aniž by jejich děti byly vyměněné. Nezanedbatelnou výhodou rodiny Kadlecových je také dobrá finanční situace a pomoc prarodičů. Velká část rodin v reálném životě kvůli autismu žije na hranici chudoby a žádná podpůrná sociální síť u nich nefunguje. Naopak velmi reálně je v seriálu vykresleno, jak „neviditelný autismus“ maskuje „neviditelnou“ usilovnou práci rodičů, kterou tak okolí nedokáže vnímat a ocenit. Rodiče Kadlecovi ústy biologického tatínka Jakuba, Karla Holce, dostávají vyčiněno, že kdyby se více starali a lépe vychovávali, tak by se Jakub mohl vyvíjet a chovat jinak. To je smutná realita, kterou si rodiče často vyslechnou od rodinných příslušníků, odborníků i učitelů. A často se obviňují z nesprávné výchovy i mezi sebou.
Maminka Tereza Kadlecová se snaží cíleně rozvíjet Jakubovy sociální a emoční dovednosti, používá k tomu Karty emocí, které vydalo nakladatelství Pasparta.
| Radost, hněv, vztek, smutek nebo strach – všechny tyto emoce děti intenzivně prožívají. Tato sada obsahuje 30 barevných karet, na nichž jsou zobrazeny každodenní situace ze života dětí a rodiny. Děti pomocí situací poznávají pocity, které samy znají, učí se je pojmenovávat a formou hry se zdokonalují v sociálních dovednostech a trénují svoji emoční inteligenci. V doprovodném sešitě je vysvětleno emoční prožívání dětí a jsou zde shrnuty nápady, jak tuto sadu karet využít v praxi ve školkách, školách nebo i doma při společné hře. Karty jsou určeny pro děti ve věku 3 - 8 let. (zdroj: oficiální text nakladatelství Pasparta) |
Relativně často někdo tvrdí, že používání obrázků ke komunikaci a různých jiných vizualizovaných systémů brzdí vývoj dítěte a znesnadní mu přizpůsobení se běžným požadavkům života. Pokud je podpůrná vizualizace používána správně, nic z toho nehrozí. Vizualizací si pomáháme pro lepší porozumění a výkon všichni, i když někdy si obrázky vytváříme jen v mysli. Mimochodem scéna, kdy se Tereze Kadlecové promítne život v procesním schématu v koupelně na zdi, je velmi půvabná a působivá.
Zajímavým momentem je chvíle, kdy ředitel školy David Holec přeruší Jakubův afekt napodobováním jeho chování. Jakub převrací lavice a křičí a ředitel školy udělá totéž. Jakub je tak šokován, že svého chování zanechá. Může být tato metoda řešení problémového chování účinná? Ano může, ale není výchovná ani terapeutická. Ve filmu šlo o určitou intuitivní snahu ředitele vyřešit problémovou situaci. Předpokládal, že Jakub, který má rád pravidla, bude tak šokován, že svého chování zanechá. Je to svůdná myšlenka. „Štípneš mě, štípnu tě zpátky; shazuješ lavice, shodím je taky, abys viděl a pochopil, jaké to je.“ Ve skutečnosti by takové chování mohlo mít přesně opačný účinek. Děti s Aspergerovým syndromem v tomto věku nejsou ještě většinou zralé přijmout koncept: „Co nechceš, aby jedni dělali tobě, nedělej ty druhým.“ Práce na získání kontroly nad afekty je pomalá, děje se po krůčcích. Dítě se musí učit porozumět sociálním situacím, rozpoznávat emoce vlastní i druhých a naučit se s nimi pracovat. Zkráceně řečeno, tuhle metodu „výchovného“ zrcadlení problémového chování bych radši nezkoušela. (PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., metodická ředitelka a psycholožka, Středisko diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS, 08.04.2021)
Zdroj fotografie:
Filmy
Seriály
Literatura
Rozhovory a články
Názory