Hra na život a další básně

Autor textu, Zdeněk Lukášek se narodil v Brně v roce 1972 a vyrůstal u nevlastních rodičů. Odmala ho zajímala archeologie a paleontologie, ale vystudoval strojní průmyslovku. Poté se rozhodl vystudovat univerzitu Palackého v Olomouci, magisterské studium. Verše píše od svých patnácti let. Tyto nové básně vznikaly v průběhu roku 2023. Inspirací autorovi byl vnější svět a jeho nepříjemný dopad na lidskou duši.

Hra na život

Vypadl jsem ze hry,
ohně už nehoří.
Slova chladná
v obvyklé fráze proměněná
nás vracejí zpět,
jen každého jinam.

Ptáš se,
kam ta touha ztratila se.
Ta, která byla,
našim osudem prostoupená.
Nevím,
možná jen změnila se
v matně třpytivé vzpomínky.
Co jsme byli,
už nejsme.
Jen žijeme
a pouhé zvyky dodržujeme.

Vypadl jsem ze hry,
v které nikdo z nás nevyhrál.
Ne, už nechci hrát dál
ve tvé demoverzi života.
Ne, nechci už tak dál
ztrácet čas.

Jezerní paní

Vůle lví
je anděl čekání,
který krouží bez ustání
nad jezerem z nočních řas,
kde jakoby se zastavil čas.

To zdání však klame,
když vody rozčeří
náhlé, táhle pohyby.
To jezero se sklání
před tím co vody halí.
To co skrývají před zraky chtivými.
Před rukami neodbytnými
doteku lidského chaosu.

Co vody tají
nikomu nepoví.
Jen noc jediná
je svědkem,
zázraku zjevení,
kdy z vln jemných
vystupuje postava průzračná.

Jako z mlhy stvořená,
jako z jemných vláken spředená.
Oči ji zakrývá
šátek hedvábný,
před jejím pohledem mrazivým.
Proti těm,
co v hříchu setrvávají,
ač vědomí či nevědomí
svého provinění.

Nikdo bez viny není
před zrakem
královny hlubin jezerních.
Nikdo si jistý není,
že to nebude právě on
koho vybere si
a vláká do vidin svých,
chladných a mrazivých.

Nikdo nikdy
v sobě nenašel
takovou vůli lví,
jakou ona projevila
a za ní prokleta byla
královna jezerních hlubin.

Monstrum I

Pohár přetéká,
když ruka zastavila se
v momentě nenadálém,
ve chvíli rozumu vzdálené.

Chtěl by jsi tu chvíli zastavit
a dát řád dnům,
které chaoticky běží.
Vyhnout se snům
a představám,
které osud mění.

Pohár přetéká
směsí vody a vína.
Jako krev zředěná
co tvými žílami protéká.
Napůl člověk
a napůl monstrum.
Už proměny žádné,
nechceš být něčím a ničím.
Chceš žít a milovat.
Ne týrat a život brát
jen proto, abys žil dál.

Pohár přetekl
zůstal jsi v čase zavřený.
Hranic života a představy
jsi se dotkl
a ten pocit svíravý
zůstává do osudu tvého vepsaný.

Monstrum v člověku
zůstalo schované
a čeká ve skrytu nevědomí.
Na chybu, slabinu
lidského rozumu.

Nad hvězdami

Někde nad hvězdami
touláme se sami.
S prsty propletenými
životy rozdílnými
ve stavu beztížném,
o mrazu syrovém
končí realita podivná.

Není ty a není já
nejsme už dva.
Jsme všechno
proměněné v jedno
bez výmyslů
a bez pravdivých nesmyslů.

Podivný to stav
bez hodin a omezení,
bez všeho
co člověku brání,
být sebou samým.

Tam někde nad hvězdami
existuje vše jinak
než myslíme si,
než jsme ochotni připustit si.
Abychom nezjistili,
že utopeni v realitě
nejsme schopni vidět
svět jiný.

A to opravdové
nám zatím
mezi prsty mizí.

Prsten lásky

Někde kde duha
své místo mí,
tam víla malá usíná.
Sna své pod kapradí mokré ukrývá,
jehličím přikrytá,
tolik stydlivá
lidského utrpení netknutá.

V hvozdu hlubokém,
stromy mohutnými
před paprsky slunce chráněná
svůj sem sní.
O životě nepoznaném,
o prstenu lásky ztraceném.
Bez něhož bloudit musí
dnem i stínem,
nocí a životem
jako klam pouhý.

Ona však neví,
že prsten je jen
kroužek obyčejný,
který lásku nepřivolá.
Jan kroužek obyčejný
co prsty její zdobil.

Láska sama
přichází a odchází
jak jí napadne.
Je to možná jen mámení
lidské poznání a selhání.

Ušetřena toho trápení
jen pouze touží
mít nepoznané.
Dotknout se toho,
co lidskou duši zdobí.

A tak zatím jen sní a touží.