Osobnosti

„Když běžím, tak nepřemýšlím. Když nepřemýšlím, je mi dobře. Je mi nejlépe, jak mi může být. I proto běhám,“ napsal ve svém příběhu pro projekt Bez frází dnes osmnáctiletý atlet Jiří Pavel Češka. Na závodech ho můžete potkat s modrou stužkou připnutou na běžeckém dresu. Není to totiž zatím ani rok, co mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom. 

A stejně jako pro mnoho dalších, i pro Jirku znamenala diagnóza úlevu a také porozumění. Sobě samému. Situacím, kterými si v životě musel projít. I cestě, na kterou se chce vydat.

Jirka je dnes úspěšným mladým sportovcem, kterému píle a talent přinesly už řadu běžeckých úspěchů. Mezi nimi i dva halové rekordy České republiky na osmistovce – jeden do osmnácti a druhý do šestnácti let. Je pětinásobným mistrem republiky a má 13. nejlepší halový čas v rámci celosvětové konkurence atletů do osmnácti let. Sní o své účasti na olympiádě. 

Jirkova cesta k úspěchu ale byla protkána mnoha náročnými životními etapami. Už jako malý příliš nezapadal mezi své vrstevníky. Na základní škole roky zažíval šikanu. Později mu do života vstoupily těžké deprese, které ho opakovaně dovedly k pokusům o sebevraždu. Až po tom dosud posledním a nejzávažnějším se konečně rozhodl se s problémy někomu svěřit a vyhledat pomoc. Během následných tří týdnů strávených na psychiatrickém oddělení ve fakultní nemocnici Motol se dozvěděl o své diagnóze.

Svůj příběh se Jiří rozhodl sdílet s širokou veřejností. I proto na loňském mistrovství ČR juniorů běžel s modrým srdcem, mezinárodním symbolem autismu. Kromě již zmíněného projektu Bez frází mluví Jirka o svých zkušenostech i prostřednictvím rozhovorů, z nichž jeden poskytl také webu AutismPort. 

Kromě audioverze vám nabízíme také přepis rozhovoru, který jsme doplnili krátkými citacemi Jirkova příběhu z projektu Bez frází. 

 Rozhovor s Jiřím Pavlem Češkou v celém znění i s audioverzí můžete najít ZDE. 

Vynálezkyně, inovátorka i aktivistka v oblasti chovu a humánnějšího zacházení s hospodářskými zvířaty. Profesorka zemědělských věd na státní univerzitě Colorado. Světově uznávaná mluvčí osob s poruchami autistického spektra a autorka mnoha knih nejen o svém životě na spektru. Tím vším je Mary Temple Grandinová (ve světě známá pod jménem Temple Grandinová).

Temple se narodila v srpnu 1947 v americkém Bostonu do dobře situované rodiny. Z dítěte, kterému lékaři „diagnostikovali“ poškození mozku a doporučili jeho umístění do ústavní péče, je dnes světově uznávaná vědkyně, která zásadně změnila přístup amerických farem a jatek v zacházení s dobytkem. Z dívenky, která až do svých téměř čtyř let nemluvila, se stala ostřílená rétorka, která na mnoha přednáškách a vystoupeních promlouvá k tisícům lidí, jež inspiruje, motivuje i fascinuje.

Štěstí na lidi

Temple měla ve svém životě štěstí na lidi, počínaje svou matkou, Eustacií Cutlerovou. Že s dcerou není něco v pořádku, věděla už od jejího raného věku. Temple slovně nekomunikovala, neměla ráda doteky či pochování, propadala častým záchvatům vzteku, když ji něco vyprovokovalo či rozrušilo, nejevila zájem o okolí ani o lidi. Rodina se nejdříve domnívala, že je malá Temple hluchá. Test sluchu, který podstoupila u neurologa, nicméně ukázal, že tomu tak není a důvody její odlišnosti tak zůstávaly nezodpovězeny. „Pamatuji si tu frustraci, když jsem ve třech letech nebyla schopná mluvit. (…) Rozuměla jsem, co mi lidé říkají, ale nebyla jsem schopná ze sebe vypravit žádné slovo. (…) Vzpomínám, jak jsem si logicky pomyslela, že budu muset křičet, protože nemám jinou možnost, jak komunikovat,“ popisuje Temple ve své knize Thinking in Pictures (v českém překladu zatím nevydána, pozn. red.). Uvádí v ní také, že v padesátých letech, do kterých spadají i její první roky života, si lékaři s dětmi, jako byla ona, nevěděli rady a mnoho doktorů v té době o autismu nikdy neslyšelo. Oficiální diagnózy autismu, tak jak jí známe dnes, se proto Temple dočkala až později v dospělosti.

Lékaři doporučili malou Temple umístit dlouhodobě do ústavní péče. Zatímco otec byl této možnosti nakloněn, matka ji jednoznačně odmítla. Místo toho začala Eustacie hledat pro svou prvorozenou dceru specializovanou pomoc. Jak sama Temple opakovaně uvádí: „Měla jsem velké štěstí, že jsem měla včasnou logopedickou terapii.“  Tu jí matka zajistila na doporučení neurologa a v rozvoji řeči své dcerky také sama pomáhala. Patrně s přispěním této včasné intervence Temple začala kolem svých čtyř let mluvit a v pěti letech nastoupila do běžné školky. Roli v postupném zlepšování komunikačních a sociálních dovedností proto sehráli také její učitelé. Doma malé dívce pomáhala chůva, kterou Eustacie Cutlerová najala a jejímž úkolem bylo mimo jiné s Temple hrát společenské hry, vystavovat ji tím sociálnímu kontaktu a učit ji pravidlům střídání se, kdy při hraní her i při konverzaci jsou lidé střídavě „na tahu“. U Temple ale i nadále přetrvávaly poměrně časté záchvaty vzteku (u PAS se označují jako tantrum, stejné slovo pro ně používá i samotná Temple Grandinová, pozn. red.), které mimo jiné vedly ke konfliktům se spolužáky a učiteli. Díky péči a pozornosti, kterou Eustacie své dceři věnovala, se jí postupně podařilo vypozorovat, co tyto záchvaty způsobuje a jak s nimi pracovat. „Naučila se, že záchvatům se u mě dá předcházet, pokud mě včas odvede z hlučných míst, když se cítím unaveně. Zjistila ale také, že jsem občas projevila záchvat, abych se vyhnula škole,“ vypráví v jedné ze svých publikací Temple, která si také postupně osvojila kompenzační mechanismy. „Houpání a točení byly způsoby, jak vypnout okolní svět, když jsem začala být přehlcena přílišným hlukem.“  

Maminka Temple v péči o svou dceru se speciálními potřebami nepolevovala, a to i přesto, že do rodiny postupně přibyli tři mladší sourozenci -  dvě sestry a bratr. V rozhovoru pro AutismPort Temple popsala, jak jí maminka povzbuzovala v zájmech a skrze ně ji také motivovala ke zkoušení a objevování nových věcí: „Když mi bylo osm let, projevila se moje schopnost kreslení. Kreslila jsem tehdy pořád dokola stejnou hlavu koně. Maminka mě ale povzbuzovala, abych kreslila i další věci. A také abych pro kreslení používala i jiné nástroje než jenom tužku.“

Autismus se u Temple projevoval také fascinací některými objekty, především těmi, které létaly. Temple jako malá vyráběla létající draky nebo si kupovala modely letadel. Později navštěvovala kroužek, ve kterém stavěla modely raket. 

Osudová cesta na ranč

Objevování a průzkum okolního světa, možnost zkoušet nové věci a také tvoření rukama Temple považuje za zásadní vlivy ve svém dětství a dospívání, které jí pomohly objevit své silné stránky, jež později uplatnila při studiu i kariéře. Dnes proto vybízí rodiče dětí na spektru, aby v podobných činnostech své děti povzbuzovali a umožnili jim je rozvíjet. V rozhovoru pro AutismPort Temple vzpomenula, jak ji maminka vedla k samostatnosti například tím, že jí učila hospodařit s penězi nebo ji naučila šít. Využívala každou příležitost, aby u dcery rozvíjela sociální dovednosti, když například v osmi letech musela na jedné oslavě v roli hostesky vítat hosty a přebírat od nich kabáty. Jak Temple často na svých přednáškách zmiňuje, v padesátých letech, ve kterých jako dítě vyrůstala, byly takové věci zcela běžné a přirozené. I proto dnes čtyřiasedmdesátiletá Grandin vnímá získání diagnózy autismu dvojím způsobem – v některých případech jako vysvobození a pomoc, jak sobě i okolnímu světu lépe porozumět. Na druhou stranu podle ní může „nálepka“ autismu představovat bariéru, pokud na jejím základě rodiče začnou své dítě zbytečně podceňovat a nadměrně dítě ochraňovat, místo aby rozvíjeli jeho silné stránky a dovednosti.

Jako zásadní Temple vnímá přístup své matky také v tom, že jí dávala vždy na výběr z různých možností. Stejně tak tomu bylo i u osudové návštěvy ranče u tety Ann v Arizoně, když bylo Temple patnáct let. Odcestovat letadlem do zcela neznámého prostředí se Temple zkrátka nechtělo. Možnost nejet vůbec ale nebyla v nabídce. Maminka jí dala pouze na výběr – buď tam stráví celé léto, nebo se může, když se jí tam nebude líbit, po pár dnech vrátit. Prostředí ranče posléze Temple natolik uchvátilo, že tam nejen prožila celé letní prázdniny, ale vnuklo jí také nápad na vytvoření „stlačujícího“ či „objímajícího“ stroje (v angličtině „squeeze machine“ nebo také „hug machine“). Temple pozorovala, že se pro dobytek na farmě používá speciální, obvykle kovová konstrukce, jejíž boční stěny zvíře za pomoci specifického mechanismu stisknou. Jakmile se na tělo krávy vyvinul tlak, zvíře se okamžitě zklidnilo a mohlo být bez potíží ošetřeno nebo označeno. Temple si na ranči přístroj sama na sobě vyzkoušela. Tato zkušenost ji přivedla k myšlence, že si přístroj na stejném principu vytvoří pro svou vlastní potřebu, pro své vlastní zklidnění. Tak se stalo a tento vynález sehrál později důležitou roli i v její vědecké a inovátorské kariéře, stejně jako celková zkušenost ze dní strávených na ranči.

Zařízení, které se v USA využívá např. k označení dobytka a které inspirovalo Temple k vytvoření vlastního „stlačovacího" stroje. Zařízení může mít různé podoby, toto je jedna z nich, přičemž princip fungování je u všech stejný. 

Stlačovací stroj, který byl vytvořen dle předlohy Temple Grandinové. (zdroj fotografie: squeasewear.com)

„Stlačující“ stroj Temple pomáhal překonávat časté úzkosti, neklid i přecitlivělost na smyslové podněty - jak Temple sama uvádí, hypersenzitivní je především na zvukové podněty a doteky. Přístroj, který mohla sama ovládat, ji také naučil tolerovat objetí od jiných lidí. „Squeeze machine“ vznikl i díky podpoře učitele Williama Carlocka, který vyučoval a také vedl zájmové kroužky na střední škole Hampshire Country Day School (tehdy Mountain Country School, později přejmenována, pozn. red.), kterou navštěvovaly děti s problematickým chováním a zvláštními vzdělávacími potřebami, a do níž na základě přičinění své maminky nastoupila i Temple. William, vlídný učitel a bývalý zaměstnanec NASA, byl pro Temple nejen inspirací, ale i jakýmsi vzorem a mentorem, který v jejím životě zanechal důležitou stopu. Dospívající Temple podporoval v jejích zájmech, mezi které patřila i věda. Sen stát se vědkyní dával Temple sílu a motivaci do dalšího studia, i přesto, že jí některé předměty, jako třeba matematika či francouzština, dělaly značné problémy.

Carlock si všiml, že Temple vnímá svět trochu jinak – vizuálně, včetně výtečné paměti, kdy si Temple dokázala vizuálně zapamatovat například celé jednotlivé stránky učebnice. Na základě tohoto poznatku pro Temple vymýšlel zajímavé úkoly a zadání, kterými její neobvyklé schopnosti posiloval. Pomáhal jí také zvyšovat sebevědomí, a to v době, na kterou má Temple i velmi špatné vzpomínky. Na střední škole mezi své vrstevníky kvůli jinakosti nezapadala a stávala se objetí šikany. Spolužáci se jí posmívali a častovali ji nejrůznějšími hanlivými přezdívkami. Toto období sama Temple označuje za nejhorší ve svém životě. Jediné přátele měla dle svých slov v zájmových a úzce zaměřených kroužcích, jako byla jízda na koni, sestavování raketových modelů či kroužek elektroniky. A byly to právě kroužky a záliby, při ktetých mohla být Temple sama sebou. Mohla se věnovat činnostem, které ji bavily, a své zájmy mohla sdílet s ostatními, podobně zaměřenými dětmi a studenty. Byly to cenné chvíle, kdy se nemusela bát krutkých posměšků a šikany. 

Se svým učitelem fyziky zůstala Temple Grandin v kontaktu i po ukončení studia na střední škole a nástupu na bakalářský program na Franklin Pierce University, kde v roce 1970 úspěšně odpromovala v oboru psychologie. Poté se přihlásila do magisterského studia zootechniky na Arizona State University, kde v roce 1975 úspěšně složila magisterské zkoušky. Obě studia zvládla i přesto, že zhruba od svých dvaceti let trpěla velkými úzkostmi, které se navíc postupně zhoršovaly a sílily. A přestože se nejprve vzpírala užívání medikace, po přečtění jedné vědecké práce se rozhodla zkusit se svými úzkostmi pomocí léků bojovat. Dnes otevřeně mluví o tom, že už od svých třiceti let užívá antidepresiva, která jí velmi pomohla a stále pomáhají a bez kterých by možná o několik let později, v roce 1989, úspěšně neabsolvovala doktorské studium taktéž v oboru zootechniky na University of Illinois at Urbana–Champaign. 

Vnímání světa z pohledu zvířete 

Už při své návštěvě na ranči u tety Ann si Temple začala všímat různých podobností mezi svým - autistickým - a zvířecím vnímáním světa. O hospodářských zvířatech říká, že přemýšlí a vnímají svět podobně jako ona. I proto se zaměřila na studium jejich chování, na jehož základě následně navrhla hned několik systémů pro efektivnější a humánnější zacházení s jatečním dobytkem.

Ani začátky kariéry pro Temple nebyly snadné. Pro své sociálně-komunikační problémy a „podivínství“ se ze začátku setkávala s nepochopením a odmítáním. Jak navíc sama říká – vybrala si obor, který byl tehdy hlavně mužskou doménou a byla proto podceňována i coby žena. I díky své vytrvalosti, odhodlání a také jisté vynalézavosti se ale Temple nakonec podařilo v zootechnice uspět. Na začátku své úspěšné kariéry pracovala jako redaktorka v zemědělském časopise Arizona Farmer Ranchman, díky čemuž se dostala na nejvýznamnější jateční závody v Americe. Pomocí svého vizuálního myšlení a vnímání světa se dokázala vcítit do zvířat jdoucích na porážku. Pozorovala, že bývají velmi nervózní a znepokojená, což mělo často za následek zranění skotu čí úmrtí ještě před porážkou,  například v tzv. „koupací“ uličce, kterou musela zvířata procházet a kde se mnohdy utopila. Pro závody podobné komplikace znamenaly finanční i časové ztráty, pro zvířata zbytečné utrpení a stres. Z pozorování zvířat Temple zjistila, že reagují na určité vizuální a zvukové podněty, které je mohou rozrušit, jako například ve větru vlající vlajka, stíny a tmavá místa tam, kde se skot pohybuje, cinkající řetěz, košile přehozená přes ohrádku.

Jednou z nejznámějších inovací Temple se stala „naháněcí“ ulička, kterou zásadně změnila a vylepšila, a kterou posléze začaly zavádět společnosti vlastnící jateční závody po celých Spojených státech amerických. Návrhů, na něž se zpočátku ostatní dívali velmi skepticky, si později začali všímat i takoví giganti, jako například McDonald, který Temple najal jako konzultantku pro zlepšení zacházení se skotem ve svých dodavatelských společnostech. Z podivínky, se kterou zprvu nechtěl mít skoro nikdo nic společného, se tak stala velmi uznávaná odbornice, která zásadně změnila přístup i podmínky jatečních závodů, resp. společností, jež je provozují. Navrhla kontrolní systém, který hodnotí, zda závody splňují humánní zacházení se zvířaty. O svých výzkumech napsala přes čtyři sta odborných článků a studií. O svých poznatcích o chovu hospodářských zvířat vydala mnoho publikací. K těm neejznámějším patří například díla Zvířata v překladu (v originále Animals in Translation) a Animals Make Us Human (dosud nebylo do češtiny přeloženo, pozn. red.), obě knihy se ocitly na seznamu bestsellerů The New York Times. O chovu a chování hospodářských zvířat vyučuje Temple také na státní univerzitě Colorado. I současní významní hráči z řad amerických průmyslníků z oblasti živočišné výroby využívají její konzultace.

Vraťme se ale k autismu, jemuž Temple dle svých slov vděčí za to, kým se stala a jakých úspěchů dosáhla. Temple Grandinová se do povědomí veřejnosti zapsala také jako uznávaná mluvčí lidí na spektru. O svých vzpomínkách, zkušenostech, starostech ale i radostech života na spektru otevřeně promlouvá k širokému publiku po celém světě v rámci přednášek, vystoupení, rozhovorů a televizních i rozhlasových pořadů. Veřejnosti se snaží na základě vlastních zkušeností přiblížit, jak lidé na spektru přemýšlejí a vnímají svět a jak jim neurotypická společnost může porozumět a pomoci. Lidi na spektru se snaží motivovat a inspirovat, aby objevovali své silné stránky a uplatnili je například v zaměstnání. Často se obrací také na rodiče autistických dětí, i na učitele, které se snaží motivovat a podělit se s nimi o rady k přístupu a výchově dětí a dospívajících s autismem. Je autorkou řady knih s PAS tematikou, k těm nejznámějších patří Thinking in Pictures (1996) či The Autistic Brain: Thinking Across the Spectrum (2013, v češtině o rok později vyšlo pod názvem Mozek autisty, pozn. red.). V roce 2010 ji časopis Time Magazine označil za jednu ze sta nejvlivnějších lidí na světě (tento seznam, nazvaný TIME 100, sestavuje magazín TIme každoročně od roku 2004, pozn. red.). V roce 2010 o ní televizní stanice HBO natočila životopisný film Temple Grandin, který přibližuje především její dětství, školní léta a první roky kariéry. Sama Temple má tento snímek velmi ráda a potvrzuje, že velmi věrohodně zachytil její postavu včetně projevů autismu i způsobu myšlení. V roce 2016 se stala členkou Americké akademie umění a věd.

Své práci a poslání v obou sférách, jež jsou spjaté – autismu a chovu/chování hospodářských zvířat - zasvětila Temple celý svůj život. Nikdy se neprovdala a neměla děti. Sama říká, že vztahy založené na emocích pro ni nejsou. Dodnes je ve svých sedmdesáti čtyřech letech velmi aktivní a nadále se věnuje své práci v obou oblastech. Když ji zbyde trocha volného času, ráda se projede na koni nebo se podívá na dobrý sci-fi film.  

Temple Grandin usilovně své „know-how“ o autismu předává dál a je tak dnes považována za jednu z nejznámějších a nejvýraznějších osobností, která veřejně promlouvá o svém životě na spektru. Inspiruje a motivuje tím ostatní, zdůrazňuje potřebu včasné pomoci a podpory okolí. Je žijícím důkazem toho, že pokud se jedincům s PAS dostane včasné a kvalitní pomoci, mohou žít úspěšný, plnohodnotný život a dosáhnout velkých věcí. Zároveň však vždy připomíná, že bychom neměli nikdy zapomenout na skutečnost, že autismus je velmi široké spektrum.  

Susan Boylová je uznávaná britská popová zpěvačka. Narodila se 1. dubna roku 1961 v malém skotském městečku West Lothian. Do povědomí veřejnosti se zapsala svým vystoupením v soutěži Británie má talent (Britain’s got talent), ve které vystoupila v roce 2009.

Když Susan sebejistě vstoupila na parket, diváci i porota k ní kvůli jejímu vzhledu, poněkud excentrickému chování a odvážnému tvrzení, že se chce stát profesionální zpěvačkou, vzhlíželi s nedůvěrou a skepsí. Svou interpretací písně I Dreamed a Dream z muzikálu Bídníci ale všechny naprosto ohromila. Mnozí její vystoupení přirovnávali k největšímu překvapení dosavadní historie show. Lze bez nadsázky říct, že se z ženy, považované na začátku za zvláštně vypadající podivínku, zrodil přes noc celosvětový fenomén. Dnes je z Boylové miliardářka, která k letošnímu roku (2021) prodala přes milion desek a má na svém kontě nominaci na hudební cenu Grammy. Její vizáž prošla výraznou proměnou, uvnitř ale zůstala stále skromnou ženou, která svým neobyčejným chováním občas poutá pozornost. Až po své padesátce se Susan Boylová konečně dočkala pravého pojmenování a porozumění své jinakosti, která ji od dětství charakterizovala a která se svým dílem podílela na jejím úspěchu ve světě showbyznysu. 

Neviditelná generace lidí s autismem

Když se Susan Boylová v roce 2009 umístila na druhém místě ve finále již zmíněné soutěže, nikdo o její diagnóze Aspergerova syndromu netušil. Ani ona sama, ve svých tehdejších 47 letech. Podle Národní autistické společnosti ve Skotku (The National Autistic Society Scotland) Boylová patří k tzv. „neviditelné generaci“ starších lidí s autismem, u kterých v dětství a mládí nebyla diagnóza vůbec stanovena či byla mylně interpretována a zaměněna za jinou. Susan Boylová už jako dítě vnímala, že je jiná než její vrstevníci, její okolí ji na tuto skutečnost nezapomínalo upozorňovat. Špatně stanovená diagnóza – poškození mozku způsobené komplikacemi při porodu – ji pak, i přes určité pochybnosti samotné Boylové, provázela až do dospělosti. „Vždy jsem věděla, že jsem v dětství získala nesprávnou nálepku. Nyní jasněji chápu, co bylo špatně. Ulevilo se mi,“ řekla Boylová magazínu The Observer, kterému se v roce 2013 jako prvnímu svěřila, že jí byl diagnostikován Aspergerův syndrom.

„Susie Simple" s nadprůměrnou inteligencí

Z návštěvy, kterou pro diagnózu podstoupila u skotského specialisty o rok dříve, v roce 2012, byla značně nervózní. V testech si ale vedla dobře a výsledky svědčily o nadprůměrném IQ. V dětství se přitom Susan setkávala s šikanou, která její intelekt zesměšňovala. Děti jí přezdívali „Susie Simple“ („Jednoduchá Susie“). Na základě stanovení správné diagnózy začala Boylová otevřeněji mluvit také o dalších problémech, kterým musela čelit a kterým až se správnou diagnózou začala lépe rozumět. Jako dítě trpěla epileptickými záchvaty, při kterých ve škole často omdlévala. Právě epilepsie je jednou z častých přidružených obtíží autismu. V mládí se také potýkala s depresemi, které byly mimo jiné důsledkem pocitů izolace a frustrace.

„Lidé konečně lépe pochopí, kdo jsem a proč dělám věci tak, jak je dělám"

Jak sama Susan říká, být outsiderem se pro ni zároveň stalo hnacím motorem a motivací jít si za svými sny: „Byla jsem více odhodlaná se dostat tam, kam jsem chtěla.“ Nicméně až diagnóza Aspergerova syndromu jí dodala sebevědomí, smíření a více vnitřního klidu. I proto se rozhodla svou novou diagnózu vynést na světlo. „Asperger mě nedefinuje, je to stav, se kterým musím žít a pracovat, ale cítím se klidnější. A lidé konečně lépe pochopí, kdo jsem a proč dělám věci tak, jak je dělám.“ Ať už jde například o uhýbavý oční kontakt, občasný nepatřičný smích během konverzace, viditelnou úzkost v přítomnosti cizího člověka, či prudké změny nálad a výbuchy emocí. Také proto po boku Boylové stojí tým spolupracovníků, kteří jí pomáhají s vyřizováním a zvládáním všech povinností spojených s kariérou slavné zpěvačky. „Sama nejsem silná, ale když jsem obklopena lidmi, kteří mě podporují, cítím se dobře,“ přiznala Susan, která se také svěřila o svých problémech se vztahy. Nejsilnější pouto ji spojovalo s matkou, jejíž smrt ji v roce 2007 hluboce zasáhla a po níž se stáhla více do sebe. Vážnou známost měla ve svém životě pouze jednou, a to ve svých dvaceti letech. Tehdejší vztah s přítelem ale ukončil její otec. Dnes žije sama, přesto doufá, že bude mít ještě příležitost poznat lásku svého života. Dodává však, že komunikace s lidmi jí často činí potíže: „Nikdy nevím, jestli jsou lidé upřímní. Řekla bych, že mám problémy se vztahy, komunikační potíže, které vedou k velké frustraci. Hodně by mi pomohlo, kdyby lidé byli o něco více trpělivější.“

Za otevřené promluvení o své nové diagnóze se Susan Boylové dostalo podpory nejen od komunity lidí s PAS, ale také od specialistů, kteří věří, že její příběh může poukázat na již zmíněnou problematiku neviditelné generace lidí s autismem, kteří jsou správně diagnostikováni až v pozdějším dospělém věku. Pro mnohé z nich se Susan Boylová stala inspirací, aby o své diagnóze začali více mluvit a otevřeně sdílet své příběhy.

Připomeňte si vystoupení Susan Boylové, které ji proslavilo