Mladý rekordman s modrým srdcem

„Když běžím, tak nepřemýšlím. Když nepřemýšlím, je mi dobře. Je mi nejlépe, jak mi může být. I proto běhám,“ napsal ve svém příběhu pro projekt Bez frází dnes osmnáctiletý atlet Jiří Pavel Češka. Na závodech ho můžete potkat s modrou stužkou připnutou na běžeckém dresu. Není to totiž zatím ani rok, co mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom. 

A stejně jako pro mnoho dalších, i pro Jirku znamenala diagnóza úlevu a také porozumění. Sobě samému. Situacím, kterými si v životě musel projít. I cestě, na kterou se chce vydat.

Jirka je dnes úspěšným mladým sportovcem, kterému píle a talent přinesly už řadu běžeckých úspěchů. Mezi nimi i dva halové rekordy České republiky na osmistovce – jeden do osmnácti a druhý do šestnácti let. Je pětinásobným mistrem republiky a má 13. nejlepší halový čas v rámci celosvětové konkurence atletů do osmnácti let. Sní o své účasti na olympiádě. 

Jirkova cesta k úspěchu ale byla protkána mnoha náročnými životními etapami. Už jako malý příliš nezapadal mezi své vrstevníky. Na základní škole roky zažíval šikanu. Později mu do života vstoupily těžké deprese, které ho opakovaně dovedly k pokusům o sebevraždu. Až po tom dosud posledním a nejzávažnějším se konečně rozhodl se s problémy někomu svěřit a vyhledat pomoc. Během následných tří týdnů strávených na psychiatrickém oddělení ve fakultní nemocnici Motol se dozvěděl o své diagnóze.

Svůj příběh se Jiří rozhodl sdílet s širokou veřejností. I proto na loňském mistrovství ČR juniorů běžel s modrým srdcem, mezinárodním symbolem autismu. Kromě již zmíněného projektu Bez frází mluví Jirka o svých zkušenostech i prostřednictvím rozhovorů, z nichž jeden poskytl také webu AutismPort. 

Kromě audioverze vám nabízíme také přepis rozhovoru, který jsme doplnili krátkými citacemi Jirkova příběhu z projektu Bez frází. 

Celý rozhovor si můžete poslechnout také v audio verzi

Jirko, vy znáte svou diagnózu poměrně krátce, myslím, že to není ani celý rok…

Deset měsíců.

Proč jste se rozhodl se o ní s širokou veřejností podělit?

Svůj život jedu tím stylem, že pokud něco neudělám já, tak se to většinou nestane. A protože jsem si říkal, že o Aspergerově syndromu je nízká informovanost, tak jsem o něm začal informovat. Asi nic víc za tím nebylo. Prostě jsem nechtěl, aby se na mě lidé divně koukali, kdybych to někde vytáhl. Tak jsem to vytáhl rovnou jako první a pokouším se udělat to, aby se lidé divně nekoukali ani na ostatní lidi, kteří trpí poruchou autistického spektra. Aby se na ně nedívali skrze prsty třeba jako na méněcenné lidi nebo jako na lidi s postižením, kteří nemají svéprávnost.

Takže jste do toho šel i s cílem pomoci ostatním, aby se třeba i oni nebáli o tom mluvit?

Rozhodně to byl prvotní cíl, proč jsem s tím vyšel po doběhu Mistrovství republiky v Kladně. A poté už se to nabalovalo. Je vzájemně propojené, že se povědomí o mně i povědomí o té nemoci alespoň v mém okruhu trochu zvětšuje. 

„Všechno jsem mohl vysvětlit v rozhovoru za cílovou rovinkou. Mohl jsem to na dráze říct všem, kdo poslouchali. Konečně. V sedmnácti letech jsem se dozvěděl, kdo opravdu jsem.“

Vy jste diagnózu Aspergerova syndromu získal až na prahu dospělosti. Ale nějakou jinakost jste si asi uvědomoval už během dětství. V čem spočívala, v čem jste se cítil jiný než vaši vrstevníci?

Hodně těžko se to popisuje. Věřím, že spousta čtenářů to také bude znát. Jde o nějakou sociální slabost v kolektivu. Silnou introverzi, která je člověku často až na obtíž. A také, že člověk za stresové považoval i takové situace, které by se pro neurotypického člověka neměly zdát být stresové.

Můžete uvést příklad takové stresové situace? 

Jedu od kamaráda a mám naplánováno, že pojedu tramvají v 18:45. Kamarád mě chvíli zdrží a musím jet tramvají v 18:48. Už to je pro mě stresová situace.

„Byl jsem svým chováním a zájmy jiný než spolužáci v první třídě základní školy, a navíc jsem byl chytřejší než většina z nich. Číst jsem se naučil ve čtyřech letech. Pamatoval jsem si třeba téměř všechna hlavní města světa. Nezajímaly mě dětské knížky, ležel jsem v encyklopediích.“

Vy jste také v jednom z rozhovorů, které jste poskytl, zmínil, že vaší jinakosti si začali všímat i vaši spolužáci na základní škole. Tam jste si pak procházel poměrně tvrdou šikanou. Jak se k vám tehdy spolužáci chovali?

Neříkal bych vyloženě tvrdou, ale spíš se jednalo o takovou dlouhotrvající šikanu. Bylo to od první, druhé třídy až do páté třídy, kdy jsem přecházel na gymnázium. A projevovalo se to různě. Od primárně slovních útoků, které byly na začátku a které u mě vyvolávaly nějakou dávku agrese, protože nejsem úplně šťastný, když mi lidé nadávají. Až šikana v pozdějším věku přešla i ve fyzickou agresi, kdy po mě házeli nějaké předměty, strkali mi hlavu pod umyvadlo a podobně. 

Získal jste zastání třeba u učitelů?

Tím, jak u mě slovní šikana spolužáků vedla ke slovní agresi, tak už jsem měl takovou tu nálepku, že jsem vyvolávačem problémů já. Takže zastání tam nebylo. Ale nechci říkat, že to je chyba učitelů. Vždy je důležité se na to dívat z několika pohledů. 

„Nebyl jsem viníkem situací, do kterých jsem se dostával a za které přibývala další a další napomenutí. Žádná důtka zároveň nemohla mé chování jakkoliv změnit, ale to vím i já až dneska.“

Řešil jste tyto problémy s rodinou? Svěřil jste se? Zmínil jste, že na vás ukazovali nikoli jako na oběť, ale jako na strůjce agrese. Jak jste to tehdy doma probíral? 

V mnoha situacích jsem hodně velký introvert, takže jsem to nechal tak nějak plynout. S tím, že jsem doma samozřejmě určité tresty, které vycházely ze školy a z poznámek, měl. Ale nechal jsem to plynout, protože jsem si asi říkal, že by mi stejně nikdo vyloženě neuvěřil.

Takže ani rodiče tehdy netušili, že za tím může být úplně jiný problém, ze kterého pramení další, nabalující se potíže? 

Možná něco tušili. Jak už jsem také v jednom rozhovoru řekl, byl tam nápis, že je možné, že Aspergerův syndrom mám. Jenže tím, jak to nebylo nikde pevně dané, nemohlo to být bráno za bernou minci. Takže nevím, jestli tušili nebo netušili, ale nějak to dopadlo. A aspoň člověk vidí, kam až to může zajít a od toho se může odpíchnut. 

„Až o hodně později jsem zjistil, že v nějaké lékařské zprávě z té doby kdosi vyjádřil domněnku, že by se mohlo jednat o Aspergerův syndrom. Nikdo jí ovšem nevěnoval pozornost.“

Nicméně vyšetření na Aspergerův syndrom, byť tam byla nějaká zmínka o něm, jste tehdy neabsolvoval?

Neabsolvoval.

Vy jste po páté třídě ZŠ přestoupil na víceleté gymnázium. Tam už se vztahy se spolužáky zlepšily?

Tam se to zlepšilo. Částečně určitě i díky věku. Já jsem z vesnice, kde se člověk s dětmi zná od školky. A sociální nevyspělost nebo sociální odlišnost se už ve školce projeví víc a člověk si to sebou nese celou dobu, co chodí na základku. Kdežto když člověk přestoupí v šesté třídě, ve dvanácti letech, na gymnázium, tam už se sociální jinakost projevuje mnohem méně. A člověk se dokáže lépe adaptovat. 

„Vysvobozením tak byl pátý ročník a přijímačky na osmileté gymnázium, tam už se mi kvůli inteligenci nikdo nesměje. Všichni jsou chytří, všichni chtějí v životě něco dokázat. Jsou chápavější i k odlišnostem, které máme.“

To, že jste zažíval příkoří a šikanu, to byla právě doba, kdy jste poprvé začínal s běháním, pokud se nepletu…

Ano, já jsem vlastně do atletického klubu přišel de facto ve stejný čas, kdy jsem nastoupil do první třídy.

„Na Spartaku Praha 4 jsme opravdová rodina. Kdo se jednou stane členem tohoto klubu, často se tam celý život v různých rolích vrací.“

Asi to ale nebylo tehdy úplně vaše rozhodnutí a roli sehráli vaši rodiče…

Rozhodně. V šesti letech člověk asi není úplně někým strašně inteligentním, kdo by měl představu, co bude v budoucnu v životě dělat. Takže na atletický kroužek mě přihlásili rodiče a běhání mi vydrželo do teď, už deset a půl roku. 

Co vám běhání začalo přinášet? Co jste při něm pociťoval?

Z počátku mi nepřinášelo asi nic moc extrémního. Projevovat se to začalo až postupem věku, kdy mi poskytovalo nějakou formu relaxu, takového úniku od běžných starostí a možnost soustředit se sám na sebe a na své budoucí plány.

„Můj mozek si neumí dát pauzu. Při běhu a s hudbou v uších je to jedna z mála výjimek, kdy si uleví a nejede na plné obrátky.“

Vy jste také řekl, že jste byl na začátku poměrně průměrný běžec. Že jste ani neměl ani nějaké vysoké ambice. Běh vás bavil sám o sobě, užíval jste si ho. Nicméně jste se postupně vypracoval a předpokládám, že dnes už máte nějaké běžecké cíle a ambice…

Řekl bych, že jsem byl dokonce i spíš podprůměrný než průměrný. Ale ambice už mám a můj nejbližší cíl je teď kvalifikovat se na mistrovství světa 2022 do 20 let v kolumbijském Cali, které se bude konat v srpnu. Abych se kvalifikoval, musím splnit kvalifikační limit. 

To vám samozřejmě budu držet palce. Jak při závodech zvládáte obecenstvo? Umím si představit, že atmosféra je vypjatá i pro neurotypického člověka. Jak jste se naučil s tím vypořádat?

Tohle mě naopak nabíjí a přijde mi strašné skvělé, že lidé přišli podívat se jen na to, jak běžím. Při závodech mám rád dav.  

Vnímáte teď, poté co už znáte svou diagnózu, že vám k úspěchům mohl pomoct i Aspergerův syndrom? Že může být v nějakém ohledu jistou superschopností. 

Rozhodně. Aspergerův syndrom souvisí třeba i s tím, že člověk chodí více přes špičku než přes jinou část chodidla, což je i při běhu žádoucí. A je to vyloženě taková drobnost, na kterou by člověk asi nikdy nepřišel, ale je možné, že mi to v běhu pomohlo. A také jsem se dočetl, že by AS mohl hrát roli při zvýšeném prahu bolesti, a z toho důvodu mohu na laktátu (sůl kyseliny mléčné, která se vylučuje do svalů při náročné fyzické zátěži. Ve svalech způsobuje bolest, pálení, ztuhlost, pozn. red.) fungovat déle než většina mých soupeřů. 

Kde naopak vnímáte Aspergerův syndrom jako handicap? Kde vám život nejvíce ztěžuje?

Rozhodně mi ho stěžuje ve škole, kde komunikace se spolužáky, se kterými nesdílím příliš mnoho společných zájmů, je rozhodně těžší. Poté k tomu přidané deprese, které celkově souvisí s tím sociálním kontaktem, který bych ve svém životě chtěl dělat jinak, než jak ho dělám, ale právě Asperger mi to příliš nedovoluje. To jsou asi dvě hlavní a zároveň významné věci.

„Deprese je nejhorší projev, který mou nemoc provází. Dlouho jsem znal jenom ji. Nevěděl jsem, z čeho vychází. Neznal jsem svoji diagnózu a nemohl se jí alespoň trochu chytit, snažit se ji pochopit.“

Právě deprese vám do života vstoupily, a to ještě v době, kdy jste neznal svou diagnózu. Můžete popsat, jaké stavy jste prožíval? Deprese vás mimo jiné dohnaly i k pokusům o sebevraždu…

Člověk zažívá takovou nedůležitost existence. To souvisí s mnoha věcmi, které člověk vidí kolem sebe, že existence jednotlivce je, dá se říct, zbytečná. Já tenhle názor částečně zastávám i teď, akorát už ve mně nevyvolává takovou úzkost. Člověk to bere a snaží se, aby ten smysl dal alespoň svému okolí a sám sobě. Stále tento názor, který mě k depresím dohnal, mám, protože mi nepřijde hloupý, ale už se na něj dívám z jiného úhlu. 

A to by tedy důvod – zbytečnost života, zbytečnost existence – k tomu, že jste se opakovaně pokusil si vzít život…

Ano. Zároveň ty dřívější pokusy byly hodně spojené s šikanou. Pokud je člověk ve vězení, často se pokusí o sebevraždu. A deprese a sociální odloučenost kvůli jinakosti, zvlášť na té základce, může také často působit jako vězení.

Vy jste se nicméně i tak s problémy nikomu nesvěřil. Už jste zmínil, že jste velký introvert, takže problémy často řešíte sám v sobě. Co bylo rozhodujícím momentem, kdy jste se přeci jen rozhodl si říct o nějakou pomoc a začít to řešit? 

Možná to, že ten poslední pokus byl opravdu vážný. Když jsem to udělal v 7, 8, 9 letech, tak je to přeci jen něco jiného, než když to udělá člověk v 16. Tam si řekne, že už je to fakt vážné a měl by s tím něco udělat. 

„Vím, že nechci zemřít. Po každém z těch pokusů jsem si tohle uvědomoval. Věděl jsem, že by to bylo špatně. Trápí mě, že jsem se o to pokusil. V tu chvíli jsem měl jedinou a vždycky možná poslední šanci zkusit s tím něco dělat.“

A o pomoc jste si řekl trenérovi…

Trenérovi jsem to řekl jako prvnímu, ale svěřil jsem se i rodičům, nezávisle na sobě. 

Měl jste obavy, když jste se s problémy svěřil?

Rozhodně ano. Mám často při i nějakých nepodstatných věcech docela silný stres a tohle je jedna z těch věcí, která by se obyčejnému člověku mohla zdát nestresová, ale mě přijde velmi stresující.

Vy jste poté absolvoval léčbu a při léčbě jste se konečně dozvěděl pojmenování, původce svých problémů a to je tedy diagnóza Aspergerova syndromu…

Znamenalo to pro mě to, že člověk ví, na čem stojí, ví, proč to je. A díky tomu s tím může začít něco dělat. A jsem teď v procesu, kdy se s tím snažím něco dělat. A postupně mě to motivuje dál celkově těm lidem s psychickými poruchami nějak pomáhat, protože teď už vím, že jsem na stejné lodi jako oni. Což předtím člověk přeci jen úplně nemusel vědět. Říkal si, zda to není jen nějaký sociální trend, že má deprese. Ale teď už vím, že jsem mezi nimi a z toho důvodu mám už určité ambice, které v mém věku také nejsou úplně běžné. 

„Pokud to chci překonat, musím mířit vysoko a směřovat k tomu. Věřím navíc, že já díky své inteligenci vysoko mířit mohu.“

K těm se ještě určitě dostaneme… Jak na diagnózu reagovala vaše rodina? 

Asi to prostě vzali, neproběhlo nic speciálního. 

A vaši spolužáci? Řekl jste to i jim poté, co jste se svou diagnózu dozvěděl? Nebo to spolužáci zjistili spíše z médií?

Ti se to podle mě dozvěděli asi spíše z médií. Protože já jsem to zjistil při distanční výuce a se spolužáky jsem se ani moc neviděl. 

A reakce poté – změnili se vám vztahy, ať už zlepšily nebo zhoršily? Pociťujete nějakou změnu, že by se k vám právě třeba spolužáci chovali jinak? 

V mém okolí je to dost podobné. A to je i to, o co se snažím, že tady by prostě neměla proběhnout nějaká větší změna. Pokud člověk nějak dokázal fungovat před tím, tak dokáže fungovat i potom nehledě na to, co má napsáno ve zdravotní kartě. 

A setkal jste se s nějakými povzbuzujícími reakcemi od lidí, kteří řekli, že vás podpoří, podrží, pomůžou?

Jo, těch přišlo hodně. Zvlášť potom, co jsem se začal mediálně vyjadřovat. Lidem se líbilo, že o své diagnóze dokážu hezky mluvit a pomoci ostatním lidem. Na to mám hodně pozitivních reakcí.

Co se pomoci týče, plánujete se třeba zapojit do nějakých sebeobhájských skupin lidí s poruchami autistického spektra?

To neplánuji. Já chci pomáhat spíše přes normální právo. Být právníkem, který bude mít třeba určitou specializaci. Ale hlavně se chci dostat do politiky, a to považuji za takovou svou cestu. Protože politiku vlastně nikdo z těch lidí, kteří mají určitý zdravotní handicap a otevřeně o něm mluví, nedělá. A že je tady spousta selfadvokátských skupin, tak to je fajn, ale to že tam bude jeden člověk navíc, asi nic moc nezmění. Ale v té politice není asi žádný člověk, který by se k diagnóze PAS vyloženě přiznal, a to, že tam bude aspoň jeden, změní výrazně víc.

„V profesním životě bych se chtěl věnovat politice na celostátní úrovni a na půdě parlamentu pomoci lidem trpícím neviditelným handicapem.“

Co máte konkrétně v plánu, pokud se vám podaří v politice prorazit? Čím třeba chcete začít?

Já bych chtěl letos začít v komunálních volbách. Protože politika je práce jako každá jiná a rozhodně nejde hned se stát premiérem. Komunální politika je asi přínosná v tom, že se člověk naučí, jak to tak nějak probíhá, naučí se komunikovat s lidmi, a hlavně spoustu lidí pozná, protože přeci jen politika je i hodně o kontaktech.

A zvažujete nějaké konkrétní cesty, projekty, jak potom pomáhat lidem s handicapem, nejen s PAS?

Já je mám tak nějak předvymyšlené. Ale protože projekty nemám ještě ani ve své hlavě dokončené, tak bych o nich zatím nemluvil. 

Půjde vaše politická kariéra skloubit s tou běžeckou?

Tak ze začátku jo, protože chci začít na komunále. Ale samozřejmě dvě vrcholové kariéry se skloubí těžko. A běhat můžu do omezeného věku, kdežto politika je věc mysli, která jde dělat do hodně vysokého věku.

Vy jste také v jednom z rozhovorů uvedl, že lidé s Aspergerovým syndromem a možná i s handicapem obecně můžou mít problém třeba si najít práci, protože prostě mají onu nálepku a zaměstnavatel – budoucí, potenciální, se o ní může odněkud dozvědět, i když mu to sami třeba neprozradí. Máte vy sám do budoucna nějaké takové obavy, že až pověsíte běžeckou kariéru na hřebík, mohl by to být problém? 

Obavy samozřejmě mám, ale snažím se je minimalizovat nějakou prací, seznamováním se s určitými lidmi, aby se mi to nestalo a sehnal jsem si práci, která by mě bavila, dávala mi smysl a můj zdravotní handicap by pro ni nebyl žádnou překážkou.

A pokud pomineme politickou sféru, který typ práce by mohl být tím, co vás baví?

Advokacie

Plánujete jít i na nějakou právnickou vysokou školu?

Pokud bych studoval VŠ v Česku, což je jeden z možných scénářů, tak bych studoval právo. Pokud bych VŠ studoval v Americe, tam nemá smysl právo studovat, tak bych vystudoval bakaláře v psychologii a nejspíš bych si pak v Česku dokončil právní vzdělání.

Jak často teď trénujete? A máte v atletice nějaký svůj idol?

Trénují šest až osmkrát týdně. Já jsem se idolů vzdal. Protože svůj největší idol jsem já sám, respektive má představa o tom, jaký chci být. 

Můžete říct, jaký chcete být a za čím konkrétně jdete?

Chci být šťastný a chci, aby za mnou byla vidět určitá práce.

Co pro to štěstí děláte?

Dělám věci, co mě baví. Snažím se dělat věci, ve kterých vidím smysl. A tenhle rozhovor je důkazem toho, že to asi nějaký smysl má. 

Co děláte ve volném čase, jaké věci vás naplňují, jaké vám přinášejí radost a v jakých právě vidíte ten smysl?

Hodně sportuji, logicky. Teď jsem dost času trávil rozhovory. Byl jsem také na kratším soustředění. A také rád cestuji. 

„Občas se snažím tyhle stavy zahnat i nějakou momentální výzvou. Například jsem během lockdownu zaběhl maraton ve svém pokoji. Ode zdi k topení a zpátky.“

Předpokládám, že se kromě běhání věnujete i dalším sportům…

Ano, jezdím na kole a plavu, ale triatlonista by ze mě dobrý nebyl. 

Co se cestování týče, kam jezdíte nejraději? A máte nějaký cestovatelský sen, kam se vypravit?

Já spíš cestuji tak různě po České republice, když mi zbyde čas. Nějaký cestovatelský sen nemám, podívám se tam, kam mě to zrovna v daný moment bude lákat.

Co byste vzkázal lidem, kteří se třeba v části vašeho příběhu najdou a říkají si: Tak možná mám stejný problém. A přemýšlí nad tím, jestli ho nějak aktivně řešit, jestli si říct o pomoc, jestli třeba podstoupit nějaké vyšetření.

Řekl bych – nebát se si o tu pomoc říct. Člověk asi ne všechno zvládne sám a vždycky je to hlavně o tom okolí.  A pokud má člověk okolí, které ho v tom nějak nepodpoří nebo je proti němu, tak by měl asi i zapřemýšlet i o změně okolí, i když chápu, že to je hodně složitý proces.

„Zároveň je pro mě tahle diagnóza určitý závazek. Vím, že o ní můžu otevřeně mluvit, což se ještě v nedávné minulosti moc nenosilo. Můžu se k ní přihlásit a třeba dát naději dalším lidem se stejným hendikepem, že nejsou sami.“

Minimálně vy tedy toho nelitujete a jste s odstupem času rád, že jste do toho šel.

Ano, s odstupem času toho nelituji, ale když jsem byl v Motole, tak jsem toho popravdě poměrně litoval.

Tam ty zkušenosti asi nebyly úplně příjemné…

Nebyly to úplně pozitivní tři týdny…

„Nemohl jsem běhat. Respektive mě za celou dobu pustili dvakrát na deset minut. Na chodbu mezi pokoji a na miniaturní předzahrádku. Připadal jsem si trochu jako ve vězení, což umocňovala zamřížovaná okna.“

Vidíte v tom, i na základě vaší zkušenosti, jak v České republice přistupujeme k lidem s mentálním handicapem, nějaké slabiny? Kde máme jako společnost ty největší nedostatky?

Velké nedostatky vidím vůbec v prevenci těchto onemocnění. A to se podle mě týká i hodně sportu, který může sloužit jako skvělý prostředek. A pokud se podíváme třeba na sousední Rakousko, což je země, která má zhruba dvojnásobek HDP vůči ČR a podobný počet obyvatel, tak Rakousko dává do sportu v přepočtu 30 miliard korun. Kdežto ČR dává 5 miliard korun. Což je 6x méně a 3x méně v přepočtu na HDP. A slabiny jsou i ve využití volného času u dětí. Já jsem spíš pravicově zaměřený, takže podle mě by stát měl kecat do života co nejméně, ale zvlášť v dětském věku by pro menší děti měl najít nějaké vyžití a nějaké jejich uplatnění do budoucna. Protože vzdělání asi není jenom o škole, ale i o uvědomění si toho, co chce člověk dělat a co ho dělá šťastným.

Už jsme se bavili o tom, co byste vzkázal lidem, kteří se třeba v tom vašem příběhu sami najdou. Má poslední otázka zní, co byste vzkázal naopak té neurotypické společnosti, která se třeba setká ve svém okolí s člověkem, který je na spektru, nebo si myslí, že by daný člověk mohl na spektru být.

Já už se nějakou tu dobu snažím dívat na svět z několika pohledů. Jak z pohledu té dané osoby, která má nějaký problém nebo se u ní něco pokazilo, tak z pohledu té většinové společnosti. A to bych doporučil všem, aby se na věci dívali z více úhlů.

„Věřím také, že se posuneme jako společnost a nebudeme se dívat na děti, jako jsem byl já, jenom tím letmým a odsuzujícím pohledem. Nehodíme je do škatulky problémové, ale zkusíme se dostat hlouběji a pomoci jim.“

A pokud se někdo z většinové společnosti setká s člověkem na spektru a bude mu chtít pomoc, jak na to?

Já bych se toho člověka zeptal, s čím by pomoct potřeboval a kde vidí své největší slabiny. Už jenom tou otázkou si člověk na spektru musí své slabiny začít uvědomovat, takže už samotná otázka mu může pomoct. A když mu potom pomocnou ruku nabídne i nějaký jeho blízký, tak mu to pomůže dvakrát tolik.