heart icon

Líbí se vám naše práce?

Podpořte web AutismPort a pomozte společně s námi světu porozumět autismu a lidem s autismem porozumět světu.

Vaší pomoci si velmi vážíme.

Pomůžu vám
Autismport
0
Všechny novinky
NovéPřečtené
      další aktuality
      další aktuality
      • aktuality
      • o autismu
        Typické projevy Typické projevyPříčiny autismu Příčiny autismuMozek MozekDiagnostika DiagnostikaAutismus v číslech Autismus v číslechPřidružené obtíže Přidružené obtížePodpora a služby Podpora a službyRodina RodinaTerapie TerapieVzdělávání VzděláváníSelfadvokacie SelfadvokacieZdraví ZdravíSpánek Spánek
      • časté dotazy
         Intervence, terapie a léčbaVzdělávání VzděláváníVztahy v rodině, výchova a komunikace Vztahy v rodině, výchova a komunikaceSociální služby Sociální službyZaměstnání ZaměstnáníSociální a finanční podpora Sociální a finanční podporaZdravotní problematika Zdravotní problematikaOdpovědi lidí s autismem Odpovědi lidí s autismemJiné Jiné
      • místa podpory
      • testy
      0
      Všechny novinky
      NovéPřečtené
          další aktuality
          další aktuality
           napište nám
           podpořte nás

          Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám

          This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

          NAPIŠTE NÁM
          kontaktyo projektuautořiPrávní informaceDotazník
          nastavení cookies
          cookies
          © 2026 Národní ústav pro autismus, z.ú.,
          všechna práva vyhrazena
          Preference cookies: pro nejpohodlnější prohlížení webu
          Aby naše webové stránky zůstaly tak, jak je znáte, potřebujeme od Vás souhlas se zpracováním souborů cookies tj. malých souborů, které se Vám ukládají v prohlížeči. Slibujeme, že Vaše data u nás budou v bezpečí.

          Nechcete-li i přes to uchovávání dat povolit, stačí .
          Technické, pro základní funkčnost stránek
          Nutné cookies pro správnou funkčnost webu. Data se automaticky mažou po Vašem odchodu.
          Analytické, pro analýzu a optimalizaci webu
          Abychom byli schopni pro Vás stránky optimalizovat a zpříjemnit tak Vaši návštěvu. Díky těmto datům víme, co Vás na stránce nejvíce a nejméně zaujalo. Tento sběr je plně anonymní.
          Preferenční, pro zobrazení stránek na míru
          Díky preferenčím cookies Vám dokážeme stránky zobrazit např. ve Vašem jazyce, nebudete tedy muset zbytečně překlikávat.
          Marketingové, pro zkrocení nerelevantní reklamy
          Díky souhlasu s touto částí jsme schopni zobrazovat reklamu na naše produkty. Nebude Vás tedy pronásledovat otravná nerelevantní reklama.
          Více o uchovávání souborů cookies
          1. Domů
          2. Osobnosti

          Osobnosti

          Osoby s autismem
          Osoby s neprokázaným autismem
          Lidé okolo autismu
          Zobrazit všechny citáty
          Mladý rekordman s modrým srdcemMladý rekordman s modrým srdcem

          „Když běžím, tak nepřemýšlím. Když nepřemýšlím, je mi dobře. Je mi nejlépe, jak mi může být. I proto běhám,“ napsal ve svém příběhu pro projekt Bez frází dnes osmnáctiletý atlet Jiří Pavel Češka. Na závodech ho můžete potkat s modrou stužkou připnutou na běžeckém dresu. Není to totiž zatím ani rok, co mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom. 

          A stejně jako pro mnoho dalších, i pro Jirku znamenala diagnóza úlevu a také porozumění. Sobě samému. Situacím, kterými si v životě musel projít. I cestě, na kterou se chce vydat.

          Jirka je dnes úspěšným mladým sportovcem, kterému píle a talent přinesly už řadu běžeckých úspěchů. Mezi nimi i dva halové rekordy České republiky na osmistovce – jeden do osmnácti a druhý do šestnácti let. Je pětinásobným mistrem republiky a má 13. nejlepší halový čas v rámci celosvětové konkurence atletů do osmnácti let. Sní o své účasti na olympiádě. 

          Jirkova cesta k úspěchu ale byla protkána mnoha náročnými životními etapami. Už jako malý příliš nezapadal mezi své vrstevníky. Na základní škole roky zažíval šikanu. Později mu do života vstoupily těžké deprese, které ho opakovaně dovedly k pokusům o sebevraždu. Až po tom dosud posledním a nejzávažnějším se konečně rozhodl se s problémy někomu svěřit a vyhledat pomoc. Během následných tří týdnů strávených na psychiatrickém oddělení ve fakultní nemocnici Motol se dozvěděl o své diagnóze.

          Svůj příběh se Jiří rozhodl sdílet s širokou veřejností. I proto na loňském mistrovství ČR juniorů běžel s modrým srdcem, mezinárodním symbolem autismu. Kromě již zmíněného projektu Bez frází mluví Jirka o svých zkušenostech i prostřednictvím rozhovorů, z nichž jeden poskytl také webu AutismPort. 

          Kromě audioverze vám nabízíme také přepis rozhovoru, který jsme doplnili krátkými citacemi Jirkova příběhu z projektu Bez frází. 

           Rozhovor s Jiřím Pavlem Češkou v celém znění i s audioverzí můžete najít ZDE. 

          Temple Grandinová: Z neverbálního dítěte světově uznávanou vědkyní i sebeobhájkyníTemple Grandinová: Z neverbálního dítěte světově uznávanou vědkyní i sebeobhájkyní


          Vynálezkyně, inovátorka i aktivistka v oblasti chovu a humánnějšího zacházení s hospodářskými zvířaty. Profesorka zemědělských věd na státní univerzitě Colorado. Světově uznávaná mluvčí osob s poruchami autistického spektra a autorka mnoha knih nejen o svém životě na spektru. Tím vším je Mary Temple Grandinová (ve světě známá pod jménem Temple Grandinová).

          Temple se narodila v srpnu 1947 v americkém Bostonu do dobře situované rodiny. Z dítěte, kterému lékaři „diagnostikovali“ poškození mozku a doporučili jeho umístění do ústavní péče, je dnes světově uznávaná vědkyně, která zásadně změnila přístup amerických farem a jatek v zacházení s dobytkem. Z dívenky, která až do svých téměř čtyř let nemluvila, se stala ostřílená rétorka, která na mnoha přednáškách a vystoupeních promlouvá k tisícům lidí, jež inspiruje, motivuje i fascinuje.


          Štěstí na lidi

          Temple měla ve svém životě štěstí na lidi, počínaje svou matkou, Eustacií Cutlerovou. Že s dcerou není něco v pořádku, věděla už od jejího raného věku. Temple slovně nekomunikovala, neměla ráda doteky či pochování, propadala častým záchvatům vzteku, když ji něco vyprovokovalo či rozrušilo, nejevila zájem o okolí ani o lidi. Rodina se nejdříve domnívala, že je malá Temple hluchá. Test sluchu, který podstoupila u neurologa, nicméně ukázal, že tomu tak není a důvody její odlišnosti tak zůstávaly nezodpovězeny. „Pamatuji si tu frustraci, když jsem ve třech letech nebyla schopná mluvit. (…) Rozuměla jsem, co mi lidé říkají, ale nebyla jsem schopná ze sebe vypravit žádné slovo. (…) Vzpomínám, jak jsem si logicky pomyslela, že budu muset křičet, protože nemám jinou možnost, jak komunikovat,“ popisuje Temple ve své knize Thinking in Pictures (v českém překladu zatím nevydána, pozn. red.). Uvádí v ní také, že v padesátých letech, do kterých spadají i její první roky života, si lékaři s dětmi, jako byla ona, nevěděli rady a mnoho doktorů v té době o autismu nikdy neslyšelo. Oficiální diagnózy autismu, tak jak jí známe dnes, se proto Temple dočkala až později v dospělosti.

          Ačkoli s informací o diagnostikování autismu vycházíme z knihy Thinking in Pictures napsané samotnou Temple Grandinovou, setkat se můžeme i s odlišnými informacemi. Některé zdroje, mezi nimi i životopisný film Temple Grandin z produkce HBO, uvádějí, že autismus byl Temple diagnostikován už jako dítěti.


          Lékaři doporučili malou Temple umístit dlouhodobě do ústavní péče. Zatímco otec byl této možnosti nakloněn, matka ji jednoznačně odmítla. Místo toho začala Eustacie hledat pro svou prvorozenou dceru specializovanou pomoc. Jak sama Temple opakovaně uvádí: „Měla jsem velké štěstí, že jsem měla včasnou logopedickou terapii.“  Tu jí matka zajistila na doporučení neurologa a v rozvoji řeči své dcerky také sama pomáhala. Patrně s přispěním této včasné intervence Temple začala kolem svých čtyř let mluvit a v pěti letech nastoupila do běžné školky. Roli v postupném zlepšování komunikačních a sociálních dovedností proto sehráli také její učitelé. Doma malé dívce pomáhala chůva, kterou Eustacie Cutlerová najala a jejímž úkolem bylo mimo jiné s Temple hrát společenské hry, vystavovat ji tím sociálnímu kontaktu a učit ji pravidlům střídání se, kdy při hraní her i při konverzaci jsou lidé střídavě „na tahu“. U Temple ale i nadále přetrvávaly poměrně časté záchvaty vzteku , které mimo jiné vedly ke konfliktům se spolužáky a učiteli. Díky péči a pozornosti, kterou Eustacie své dceři věnovala, se jí postupně podařilo vypozorovat, co tyto záchvaty způsobuje a jak s nimi pracovat. „Naučila se, že záchvatům se u mě dá předcházet, pokud mě včas odvede z hlučných míst, když se cítím unaveně. Zjistila ale také, že jsem občas projevila záchvat, abych se vyhnula škole,“ vypráví v jedné ze svých publikací Temple, která si také postupně osvojila kompenzační mechanismy. „Houpání a točení byly způsoby, jak vypnout okolní svět, když jsem začala být přehlcena přílišným hlukem.“  

          Susan Boylová: Diagnóza jí v 52 letech přinesla úlevuSusan Boylová: Diagnóza jí v 52 letech přinesla úlevu

          Susan Boylová je uznávaná britská popová zpěvačka. Narodila se 1. dubna roku 1961 v malém skotském městečku West Lothian. Do povědomí veřejnosti se zapsala svým vystoupením v soutěži Británie má talent (Britain’s got talent), ve které vystoupila v roce 2009.

          Když Susan sebejistě vstoupila na parket, diváci i porota k ní kvůli jejímu vzhledu, poněkud excentrickému chování a odvážnému tvrzení, že se chce stát profesionální zpěvačkou, vzhlíželi s nedůvěrou a skepsí. Svou interpretací písně I Dreamed a Dream z muzikálu Bídníci ale všechny naprosto ohromila. Mnozí její vystoupení přirovnávali k největšímu překvapení dosavadní historie show. Lze bez nadsázky říct, že se z ženy, považované na začátku za zvláštně vypadající podivínku, zrodil přes noc celosvětový fenomén. Dnes je z Boylové miliardářka, která k letošnímu roku (2021) prodala přes milion desek a má na svém kontě nominaci na hudební cenu Grammy. Její vizáž prošla výraznou proměnou, uvnitř ale zůstala stále skromnou ženou, která svým neobyčejným chováním občas poutá pozornost. Až po své padesátce se Susan Boylová konečně dočkala pravého pojmenování a porozumění své jinakosti, která ji od dětství charakterizovala a která se svým dílem podílela na jejím úspěchu ve světě showbyznysu. 


          Neviditelná generace lidí s autismem

          Když se Susan Boylová v roce 2009 umístila na druhém místě ve finále již zmíněné soutěže, nikdo o její diagnóze Aspergerova syndromu netušil. Ani ona sama, ve svých tehdejších 47 letech. Podle Národní autistické společnosti ve Skotku (The National Autistic Society Scotland) Boylová patří k tzv. „neviditelné generaci“ starších lidí s autismem, u kterých v dětství a mládí nebyla diagnóza vůbec stanovena či byla mylně interpretována a zaměněna za jinou. Susan Boylová už jako dítě vnímala, že je jiná než její vrstevníci, její okolí ji na tuto skutečnost nezapomínalo upozorňovat. Špatně stanovená diagnóza – poškození mozku způsobené komplikacemi při porodu – ji pak, i přes určité pochybnosti samotné Boylové, provázela až do dospělosti. „Vždy jsem věděla, že jsem v dětství získala nesprávnou nálepku. Nyní jasněji chápu, co bylo špatně. Ulevilo se mi,“ řekla Boylová magazínu The Observer, kterému se v roce 2013 jako prvnímu svěřila, že jí byl diagnostikován Aspergerův syndrom.


          „Susie Simple" s nadprůměrnou inteligencí

          Z návštěvy, kterou pro diagnózu podstoupila u skotského specialisty o rok dříve, v roce 2012, byla značně nervózní. V testech si ale vedla dobře a výsledky svědčily o nadprůměrném IQ. V dětství se přitom Susan setkávala s šikanou, která její intelekt zesměšňovala. Děti jí přezdívali „Susie Simple“ („Jednoduchá Susie“). Na základě stanovení správné diagnózy začala Boylová otevřeněji mluvit také o dalších problémech, kterým musela čelit a kterým až se správnou diagnózou začala lépe rozumět. Jako dítě trpěla epileptickými záchvaty, při kterých ve škole často omdlévala. Právě epilepsie je jednou z častých přidružených obtíží autismu. V mládí se také potýkala s depresemi, které byly mimo jiné důsledkem pocitů izolace a frustrace.

          Hans Asperger: Jak se změnil pohled na lékaře, podle nějž je pojmenovaný Aspergerův syndrom?Hans Asperger: Jak se změnil pohled na lékaře, podle nějž je pojmenovaný Aspergerův syndrom?

          Hans Asperger (1906–1980) byl rakouský pediatr, jehož jméno se na několik desetiletí stalo součástí diagnostické terminologie autismu. Jeho odborná práce přispěla k poznání některých charakteristik autistických dětí. Historický výzkum však zároveň odhalil jeho spolupráci s nacistickým režimem a podíl na rozhodnutích, která měla za druhé světové války pro některé děti tragické následky. 

          Hans Asperger se narodil v roce 1906 v Rakousku a vyrůstal ve venkovském prostředí nedaleko Vídně. V mládí jej výrazně ovlivnilo katolické mládežnické hnutí Bund Neuland, které propojovalo náboženské hodnoty s německým nacionalismem. Některé jeho proudy měly blízko k nacistické ideologii a v hnutí působili také příznivci nacismu. 

          Asperger vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, kde promoval v roce 1931. Následně nastoupil na univerzitní dětskou kliniku vedenou Franzem Hamburgerem, přesvědčeným příznivcem nacismu. Hamburger již před připojením Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 vytlačoval z kliniky židovské lékaře. 

          V roce 1932 Asperger začal působit na oddělení léčebné pedagogiky (Heilpädagogik), jehož vedení převzal v roce 1935. Jeho profesní vzestup souvisel také s podporou Hamburgera a politickým prostředím vídeňské medicíny. 

          Jak Asperger popisoval děti s autismem? 

          V roce 1938 Asperger veřejně představil své poznatky o dětech, jejichž diagnózu označoval jako „autistická psychopatie“. Podrobněji je rozpracoval v odborné práci publikované v roce 1944. 

          Na základě klinických pozorování, ppsal charakteristiky, které dnes spojujeme s autismem - obtíže v sociální komunikaci a navazování vztahů, jednostranný způsob rozhovoru, intenzivní zájmy nebo neobvyklé projevy v chování a motorice. 

          Pojem „psychopatie“ měl v tehdejší psychiatrii jiný význam než dnes. Asperger jím označoval určité osobnostní a vývojové odlišnosti, nikoli psychopatii, tak jak je vnímána dnes. 

          (u PAS se označují jako tantrum, stejné slovo pro ně používá i samotná Temple Grandinová, pozn. red.)

          Maminka Temple v péči o svou dceru se speciálními potřebami nepolevovala, a to i přesto, že do rodiny postupně přibyli tři mladší sourozenci -  dvě sestry a bratr. V rozhovoru pro AutismPort Temple popsala, jak jí maminka povzbuzovala v zájmech a skrze ně ji také motivovala ke zkoušení a objevování nových věcí: „Když mi bylo osm let, projevila se moje schopnost kreslení. Kreslila jsem tehdy pořád dokola stejnou hlavu koně. Maminka mě ale povzbuzovala, abych kreslila i další věci. A také abych pro kreslení používala i jiné nástroje než jenom tužku.“

          Autismus se u Temple projevoval také fascinací některými objekty, především těmi, které létaly. Temple jako malá vyráběla létající draky nebo si kupovala modely letadel. Později navštěvovala kroužek, ve kterém stavěla modely raket. 


          Osudová cesta na ranč

          Objevování a průzkum okolního světa, možnost zkoušet nové věci a také tvoření rukama Temple považuje za zásadní vlivy ve svém dětství a dospívání, které jí pomohly objevit své silné stránky, jež později uplatnila při studiu i kariéře. Dnes proto vybízí rodiče dětí na spektru, aby v podobných činnostech své děti povzbuzovali a umožnili jim je rozvíjet. V rozhovoru pro AutismPort Temple vzpomenula, jak ji maminka vedla k samostatnosti například tím, že jí učila hospodařit s penězi nebo ji naučila šít. Využívala každou příležitost, aby u dcery rozvíjela sociální dovednosti, když například v osmi letech musela na jedné oslavě v roli hostesky vítat hosty a přebírat od nich kabáty. Jak Temple často na svých přednáškách zmiňuje, v padesátých letech, ve kterých jako dítě vyrůstala, byly takové věci zcela běžné a přirozené. I proto dnes čtyřiasedmdesátiletá Grandin vnímá získání diagnózy autismu dvojím způsobem – v některých případech jako vysvobození a pomoc, jak sobě i okolnímu světu lépe porozumět. Na druhou stranu podle ní může „nálepka“ autismu představovat bariéru, pokud na jejím základě rodiče začnou své dítě zbytečně podceňovat a nadměrně dítě ochraňovat, místo aby rozvíjeli jeho silné stránky a dovednosti.

          Jako zásadní Temple vnímá přístup své matky také v tom, že jí dávala vždy na výběr z různých možností. Stejně tak tomu bylo i u osudové návštěvy ranče u tety Ann v Arizoně, když bylo Temple patnáct let. Odcestovat letadlem do zcela neznámého prostředí se Temple zkrátka nechtělo. Možnost nejet vůbec ale nebyla v nabídce. Maminka jí dala pouze na výběr – buď tam stráví celé léto, nebo se může, když se jí tam nebude líbit, po pár dnech vrátit. Prostředí ranče posléze Temple natolik uchvátilo, že tam nejen prožila celé letní prázdniny, ale vnuklo jí také nápad na vytvoření „stlačujícího“ či „objímajícího“ stroje (v angličtině „squeeze machine“ nebo také „hug machine“). Temple pozorovala, že se pro dobytek na farmě používá speciální, obvykle kovová konstrukce, jejíž boční stěny zvíře za pomoci specifického mechanismu stisknou. Jakmile se na tělo krávy vyvinul tlak, zvíře se okamžitě zklidnilo a mohlo být bez potíží ošetřeno nebo označeno. Temple si na ranči přístroj sama na sobě vyzkoušela. Tato zkušenost ji přivedla k myšlence, že si přístroj na stejném principu vytvoří pro svou vlastní potřebu, pro své vlastní zklidnění. Tak se stalo a tento vynález sehrál později důležitou roli i v její vědecké a inovátorské kariéře, stejně jako celková zkušenost ze dní strávených na ranči.


          Zařízení, které se v USA využívá např. k označení dobytka a které inspirovalo Temple k vytvoření vlastního „stlačovacího" stroje. Zařízení může mít různé podoby, toto je jedna z nich, přičemž princip fungování je u všech stejný. 

          Stlačovací stroj, který byl vytvořen dle předlohy Temple Grandinové. (zdroj fotografie: squeasewear.com)

          „Stlačující“ stroj Temple pomáhal překonávat časté úzkosti, neklid i přecitlivělost na smyslové podněty - jak Temple sama uvádí, hypersenzitivní je především na zvukové podněty a doteky. Přístroj, který mohla sama ovládat, ji také naučil tolerovat objetí od jiných lidí. „Squeeze machine“ vznikl i díky podpoře učitele Williama Carlocka, který vyučoval a také vedl zájmové kroužky na střední škole Hampshire Country Day School (tehdy Mountain Country School, později přejmenována, pozn. red.), kterou navštěvovaly děti s problematickým chováním a zvláštními vzdělávacími potřebami, a do níž na základě přičinění své maminky nastoupila i Temple. William, vlídný učitel a bývalý zaměstnanec NASA, byl pro Temple nejen inspirací, ale i jakýmsi vzorem a mentorem, který v jejím životě zanechal důležitou stopu. Dospívající Temple podporoval v jejích zájmech, mezi které patřila i věda. Sen stát se vědkyní dával Temple sílu a motivaci do dalšího studia, i přesto, že jí některé předměty, jako třeba matematika či francouzština, dělaly značné problémy.

          Carlock si všiml, že Temple vnímá svět trochu jinak – vizuálně, včetně výtečné paměti, kdy si Temple dokázala vizuálně zapamatovat například celé jednotlivé stránky učebnice. Na základě tohoto poznatku pro Temple vymýšlel zajímavé úkoly a zadání, kterými její neobvyklé schopnosti posiloval. Pomáhal jí také zvyšovat sebevědomí, a to v době, na kterou má Temple i velmi špatné vzpomínky. Na střední škole mezi své vrstevníky kvůli jinakosti nezapadala a stávala se objetí šikany. Spolužáci se jí posmívali a častovali ji nejrůznějšími hanlivými přezdívkami. Toto období sama Temple označuje za nejhorší ve svém životě. Jediné přátele měla dle svých slov v zájmových a úzce zaměřených kroužcích, jako byla jízda na koni, sestavování raketových modelů či kroužek elektroniky. A byly to právě kroužky a záliby, při ktetých mohla být Temple sama sebou. Mohla se věnovat činnostem, které ji bavily, a své zájmy mohla sdílet s ostatními, podobně zaměřenými dětmi a studenty. Byly to cenné chvíle, kdy se nemusela bát krutkých posměšků a šikany. 

          Se svým učitelem fyziky zůstala Temple Grandin v kontaktu i po ukončení studia na střední škole a nástupu na bakalářský program na Franklin Pierce University, kde v roce 1970 úspěšně odpromovala v oboru psychologie. Poté se přihlásila do magisterského studia zootechniky na Arizona State University, kde v roce 1975 úspěšně složila magisterské zkoušky. Obě studia zvládla i přesto, že zhruba od svých dvaceti let trpěla velkými úzkostmi, které se navíc postupně zhoršovaly a sílily. A přestože se nejprve vzpírala užívání medikace, po přečtění jedné vědecké práce se rozhodla zkusit se svými úzkostmi pomocí léků bojovat. Dnes otevřeně mluví o tom, že už od svých třiceti let užívá antidepresiva, která jí velmi pomohla a stále pomáhají a bez kterých by možná o několik let později, v roce 1989, úspěšně neabsolvovala doktorské studium taktéž v oboru zootechniky na University of Illinois at Urbana–Champaign. 

          Vnímání světa z pohledu zvířete 

          Už při své návštěvě na ranči u tety Ann si Temple začala všímat různých podobností mezi svým - autistickým - a zvířecím vnímáním světa. O hospodářských zvířatech říká, že přemýšlí a vnímají svět podobně jako ona. I proto se zaměřila na studium jejich chování, na jehož základě následně navrhla hned několik systémů pro efektivnější a humánnější zacházení s jatečním dobytkem.

          Ani začátky kariéry pro Temple nebyly snadné. Pro své sociálně-komunikační problémy a „podivínství“ se ze začátku setkávala s nepochopením a odmítáním. Jak navíc sama říká – vybrala si obor, který byl tehdy hlavně mužskou doménou a byla proto podceňována i coby žena. I díky své vytrvalosti, odhodlání a také jisté vynalézavosti se ale Temple nakonec podařilo v zootechnice uspět. Na začátku své úspěšné kariéry pracovala jako redaktorka v zemědělském časopise Arizona Farmer Ranchman, díky čemuž se dostala na nejvýznamnější jateční závody v Americe. Pomocí svého vizuálního myšlení a vnímání světa se dokázala vcítit do zvířat jdoucích na porážku. Pozorovala, že bývají velmi nervózní a znepokojená, což mělo často za následek zranění skotu čí úmrtí ještě před porážkou,  například v tzv. „koupací“ uličce, kterou musela zvířata procházet a kde se mnohdy utopila. Pro závody podobné komplikace znamenaly finanční i časové ztráty, pro zvířata zbytečné utrpení a stres. Z pozorování zvířat Temple zjistila, že reagují na určité vizuální a zvukové podněty, které je mohou rozrušit, jako například ve větru vlající vlajka, stíny a tmavá místa tam, kde se skot pohybuje, cinkající řetěz, košile přehozená přes ohrádku.

          Jednou z nejznámějších inovací Temple se stala „naháněcí“ ulička, kterou zásadně změnila a vylepšila, a kterou posléze začaly zavádět společnosti vlastnící jateční závody po celých Spojených státech amerických. Návrhů, na něž se zpočátku ostatní dívali velmi skepticky, si později začali všímat i takoví giganti, jako například McDonald, který Temple najal jako konzultantku pro zlepšení zacházení se skotem ve svých dodavatelských společnostech. Z podivínky, se kterou zprvu nechtěl mít skoro nikdo nic společného, se tak stala velmi uznávaná odbornice, která zásadně změnila přístup i podmínky jatečních závodů, resp. společností, jež je provozují. Navrhla kontrolní systém, který hodnotí, zda závody splňují humánní zacházení se zvířaty. O svých výzkumech napsala přes čtyři sta odborných článků a studií. O svých poznatcích o chovu hospodářských zvířat vydala mnoho publikací. K těm neejznámějším patří například díla Zvířata v překladu (v originále Animals in Translation) a Animals Make Us Human (dosud nebylo do češtiny přeloženo, pozn. red.), obě knihy se ocitly na seznamu bestsellerů The New York Times. O chovu a chování hospodářských zvířat vyučuje Temple také na státní univerzitě Colorado. I současní významní hráči z řad amerických průmyslníků z oblasti živočišné výroby využívají její konzultace.

          Vraťme se ale k autismu, jemuž Temple dle svých slov vděčí za to, kým se stala a jakých úspěchů dosáhla. Temple Grandinová se do povědomí veřejnosti zapsala také jako uznávaná mluvčí lidí na spektru. O svých vzpomínkách, zkušenostech, starostech ale i radostech života na spektru otevřeně promlouvá k širokému publiku po celém světě v rámci přednášek, vystoupení, rozhovorů a televizních i rozhlasových pořadů. Veřejnosti se snaží na základě vlastních zkušeností přiblížit, jak lidé na spektru přemýšlejí a vnímají svět a jak jim neurotypická společnost může porozumět a pomoci. Lidi na spektru se snaží motivovat a inspirovat, aby objevovali své silné stránky a uplatnili je například v zaměstnání. Často se obrací také na rodiče autistických dětí, i na učitele, které se snaží motivovat a podělit se s nimi o rady k přístupu a výchově dětí a dospívajících s autismem. Je autorkou řady knih s PAS tematikou, k těm nejznámějších patří Thinking in Pictures (1996) či The Autistic Brain: Thinking Across the Spectrum (2013, v češtině o rok později vyšlo pod názvem Mozek autisty, pozn. red.). V roce 2010 ji časopis Time Magazine označil za jednu ze sta nejvlivnějších lidí na světě (tento seznam, nazvaný TIME 100, sestavuje magazín TIme každoročně od roku 2004, pozn. red.). V roce 2010 o ní televizní stanice HBO natočila životopisný film Temple Grandin, který přibližuje především její dětství, školní léta a první roky kariéry. Sama Temple má tento snímek velmi ráda a potvrzuje, že velmi věrohodně zachytil její postavu včetně projevů autismu i způsobu myšlení. V roce 2016 se stala členkou Americké akademie umění a věd.

          Své práci a poslání v obou sférách, jež jsou spjaté – autismu a chovu/chování hospodářských zvířat - zasvětila Temple celý svůj život. Nikdy se neprovdala a neměla děti. Sama říká, že vztahy založené na emocích pro ni nejsou. Dodnes je ve svých sedmdesáti čtyřech letech velmi aktivní a nadále se věnuje své práci v obou oblastech. Když ji zbyde trocha volného času, ráda se projede na koni nebo se podívá na dobrý sci-fi film.  

          Temple Grandin usilovně své „know-how“ o autismu předává dál a je tak dnes považována za jednu z nejznámějších a nejvýraznějších osobností, která veřejně promlouvá o svém životě na spektru. Inspiruje a motivuje tím ostatní, zdůrazňuje potřebu včasné pomoci a podpory okolí. Je žijícím důkazem toho, že pokud se jedincům s PAS dostane včasné a kvalitní pomoci, mohou žít úspěšný, plnohodnotný život a dosáhnout velkých věcí. Zároveň však vždy připomíná, že bychom neměli nikdy zapomenout na skutečnost, že autismus je velmi široké spektrum.  

          Autor: Mgr. Tereza Šťastná
          Recenzent: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.

          👉 V roce 2021 přijala Temple Grandinová pozvání k rozhovoru pro AutismPort.cz, pro který se podělila nejen o své zkušenosti ze života na spektru. Celý záznam rozhovoru i jeho přepis najdete ZDE.
          👉 Přečíst si můžete také RECENZI na životopisné drama o Temple Grandinové. 


          Zdroje

          • Grandin, T., & Sacks, O. (2006). Thinking in Pictures. Adfo Books.
          • Wikipedia contributors. (2021, October 2). Animal science. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 23:13, December 19, 2021, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Animal_science&oldid=1047683788
          • About Temple Grandin. (n.d.). Temple Grandin. https://www.templegrandin.com/
          • DeGroot, D. (2020, September 18). Dr. Temple Grandin of CSU Named One of the Top College Professors in the Country. Our Community Now. https://ourcommunitynow.com/news-local/dr-temple-grandin-of-csu-named-one-of-the-top-college-professors-in-the-country 
          • Wikipedia contributors. (2021, December 13). Temple Grandin. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 23:18, December 19, 2021, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Temple_Grandin&oldid=1060021292
          • Temple Grandinová. (16. 04. 2021). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno 23:18, 19. 12. 2021 z https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Temple_Grandinov%C3%A1&oldid=19721100.
          • Biography: Temple Grandin Ph.D. (n.d.). Grandin.com. https://www.grandin.com/temple.html 
          • Biography.com Editors. (2014, April 1). Temple Grandin Biography. The Biography. Retrieved December 20, 2021, from https://www.biography.com/activist/temple-grandin 
          • Britannica, T. Editors of Encyclopaedia (2021, August 25). Temple Grandin. Encyclopedia Britannica. https://www.britannica.com/biography/Temple-Grandin 
          • Pearlman, E. (2009, December 23). Temple Grandin’s Story: A Remarkable Woman With Autism. WebMD. Retrieved December 20, 2021, from https://www.webmd.com/brain/autism/features/temple-grandins-autism-story-airs-on-hbo 
          • A Thorn in My Pocket: Temple Grandin’s Mother Tells the Family Story. (n.d.). Autism Awareness Centre Inc. https://autismawarenesscentre.com/shop/parenting-family-1/personal-stories/a-thorn-in-my-pocket-temple-grandin-s-mother-tells-the-family-story/ 
          • Temple Grandin Biography. (n.d.). Encyklopedie of World Biograpgy. https://www.notablebiographies.com/newsmakers2/2006-Ei-La/Grandin-Temple.html 

          Zdroj fotografie:

          • Steve Jurvetson. „Rain Man’s Rainbow“ February 12, 2010. Online image. CC BY-NC-ND 2.0. Použito na webu 20. 12. 2021. Dostupné z: https://www.flickr.com/photos/jurvetson/4389134342/ 
          • squeasewear. „Temple Grandin Squeeze machine" (n.d). Online image. Použito na webu 20. 12. 2021. Dostupné z: https://www.squeasewear.com/testimonials/temple-grandin/temple-grandin-squeeze-machine/ 


          „Lidé konečně lépe pochopí, kdo jsem a proč dělám věci tak, jak je dělám"

          Jak sama Susan říká, být outsiderem se pro ni zároveň stalo hnacím motorem a motivací jít si za svými sny: „Byla jsem více odhodlaná se dostat tam, kam jsem chtěla.“ Nicméně až diagnóza Aspergerova syndromu jí dodala sebevědomí, smíření a více vnitřního klidu. I proto se rozhodla svou novou diagnózu vynést na světlo. „Asperger mě nedefinuje, je to stav, se kterým musím žít a pracovat, ale cítím se klidnější. A lidé konečně lépe pochopí, kdo jsem a proč dělám věci tak, jak je dělám.“ Ať už jde například o uhýbavý oční kontakt, občasný nepatřičný smích během konverzace, viditelnou úzkost v přítomnosti cizího člověka, či prudké změny nálad a výbuchy emocí. Také proto po boku Boylové stojí tým spolupracovníků, kteří jí pomáhají s vyřizováním a zvládáním všech povinností spojených s kariérou slavné zpěvačky. „Sama nejsem silná, ale když jsem obklopena lidmi, kteří mě podporují, cítím se dobře,“ přiznala Susan, která se také svěřila o svých problémech se vztahy. Nejsilnější pouto ji spojovalo s matkou, jejíž smrt ji v roce 2007 hluboce zasáhla a po níž se stáhla více do sebe. Vážnou známost měla ve svém životě pouze jednou, a to ve svých dvaceti letech. Tehdejší vztah s přítelem ale ukončil její otec. Dnes žije sama, přesto doufá, že bude mít ještě příležitost poznat lásku svého života. Dodává však, že komunikace s lidmi jí často činí potíže: „Nikdy nevím, jestli jsou lidé upřímní. Řekla bych, že mám problémy se vztahy, komunikační potíže, které vedou k velké frustraci. Hodně by mi pomohlo, kdyby lidé byli o něco více trpělivější.“

          Za otevřené promluvení o své nové diagnóze se Susan Boylové dostalo podpory nejen od komunity lidí s PAS, ale také od specialistů, kteří věří, že její příběh může poukázat na již zmíněnou problematiku neviditelné generace lidí s autismem, kteří jsou správně diagnostikováni až v pozdějším dospělém věku. Pro mnohé z nich se Susan Boylová stala inspirací, aby o své diagnóze začali více mluvit a otevřeně sdílet své příběhy.

          Autor: Mgr. Tereza Šťastná
          Recenzent: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.

          Připomeňte si vystoupení Susan Boylové, které ji proslavilo

          Zdroje
          • Deveney, C. (8.12.2013) Susan Boyle: 'I have Asperger's'. In: The Observer. Dostupné z: https://www.theguardian.com/fashion/2013/dec/08/susan-boyle-i-have-aspergers
          • Brocklehurst, S. (9.12.2013) Susan Boyle is part of autism's 'invisible generation'. In: BBC Scotland news website. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-scotland-25299300
          • Young epilepsy. Susan Boyle shares her Asperger’s story. In: Young Epilepsy. Dostupné z: https://www.youngepilepsy.org.uk/news-and-events/news/susan-boyle-and-her-asperger-s.html?jjj=1614723859908
          • Arky, B. (9.12.2013) Susan Boyle Reveals Her Autism. In: Child Mind Institute. Dostupné z: https://childmind.org/blog/susan-boyle-reveals-her-autism/
          • Nolen, L. J. (bez data) Susan Boyle. In: Britannica. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Susan-Boyle
          • Susan Boyle. (bez data) In: Wikipedia. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Susan_Boyle
           

          Asperger si všímal také výrazných schopností některých dětí. Zdůrazňoval jejich intelektové nadání, specifické znalosti a možnosti budoucího profesního uplatnění. Současně však přikládal značnou váhu tomu, nakolik se podle jeho názoru mohly stát užitečnými členy společnosti. 

          Tento přístup je důležité chápat v dobovém kontextu. Zatímco některým dětem Asperger přisuzoval značný rozvojový potenciál, jiné hodnotil velmi negativně, zejména pokud u nich předpokládal těžkou poruchu intelektu nebo omezené možnosti dalěího vzdělávání. 

          Jaké informace přinesl v roce 2018 článek historika Herwiga Czecha? 

          V roce 2018 publikoval Herwig Czech, historik z Vídeňské lékařské univerzity, studii ve vědeckém časopise Molecular Autism založenou na rozsáhlém výzkumu archivních dokumentů, personálních spisů a dochované zdravotnické dokumentace Aspergerových pacientů.

          Jeho zjištění zásadně zpochybnila dlouho přijímaný obraz Aspergera jako lékaře, který své pacienty statečně chránil před nacistickým režimem. Asperger sice nikdy nevstoupil do nacistické strany NSDAP, byl však členem organizací napojených na nacistický režim. Ve svých veřejných vystoupeních podporoval některé principy nacistické rasové hygieny, včetně nucených sterilizací. Nacistické úřady jej zároveň považovaly za politicky spolehlivého a jeho kariéra během tohoto období pokračovala. 

          Nejzávažnější zjištění se týká Aspergerovy spolupráce s vídeňským zařízením Am Spiegelgrund, které bylo součástí nacistického programu systematického vraždění dětí se zdravotním znevýhodněním. 

          Dochované dokumenty potvrzují, že Asperger doporučil některé děti k umístění do tohoto zařízení. Mezi dokumenty, které historik objevil, byla také fotografie Herty Schreiberové. Dívka trpěla encefalitidou a na doporučení Hanse Aspergera byla převezena do zařízení Spiegelgrund. Asperger svůj návrh zdůvodnil tím, že dívka představovala pro matku „neúnosnou zátěž“ a její zdravotní stav byl neléčitelný. Herta zemřela na zápal plic tři měsíce po přijetí do zařízení, pouhý den po svých třetích narozeninách. U další dívky, Elisabeth Schreiberové, dokumentace dokládá, že i její následný převoz do Spiegelgrundu vycházel z Aspergerova posudku. Také ona zde zemřela. 

          Nelze s jistotou určit, co přesně Asperger věděl o osudu každého jednotlivého dítěte. Czech však upozorňuje, že informace o podezřelých úmrtích psychiatrických pacientů se ve Vídni šířily již před některými Aspergerovými doporučeními. Považuje proto za krajně nepravděpodobné, že by Asperger o nebezpečí hrozícím těmto dětem vůbec nevěděl. 

          Poválečný obraz Hanse Aspergera 

          Po druhé světové válce Asperger pokračoval ve své lékařské a akademické kariéře. V roce 1962 se stal profesorem pediatrie na Vídeňské univerzitě. Ve svých pozdějších vyjádřeních se prezentoval jako člověk, který se vůči nacistickému režimu vymezoval a kvůli svým postojům čelil nebezpečí. Historik Herwig Czech však pro údajné pokusy gestapa o jeho zatčení nenašel odpovídající archivní důkazy. 

          V roce 1981 britská psychiatrička Lorna Wingová upozornila na Aspergerovu práci a zavedla označení Aspergerův syndrom. Jeho jméno se následně rozšířilo v odborné i veřejné komunikaci. Wingová ani širší odborná veřejnost tehdy neměly k dispozici historické důkazy o rozsahu Aspergerovy spolupráce s nacistickým režimem, které byly objeveny a zveřejněny až později. 

          Aspergerův syndrom byl v 90. letech zařazen mezi samostatné diagnostické kategorie. Postupně se však ukazovalo, že jej nelze dostatečně spolehlivě odlišit od jiných forem autismu. Proto byl v americkém diagnostickém manuálu DSM-5 v roce 2013 začleněn pod jednotnou diagnózu poruchy autistického spektra. Obdobný přístup přijala také nová mezinárodní klasifikace MKN-11. 

          Tato změna diagnostiky předcházela zveřejnění Czechovy studie z roku 2018. Nebyla tedy důsledkem odhalení Aspergerovy nacistické minulosti, ale především odborného vývoje v chápání autismu. 

          Od Aspergerova syndromu k fenoménu Aspie supremacy 

          Historické rozlišování osob s autismem podle intelektových schopností a předpokládané společenské užitečnosti má svou odezvu také v současných diskusích o autismu. Jedním z kritizovaných postojů je takzvaná Aspie supremacy, tedy přesvědčení, že lidé s poruchou autistického spektra a určitými schopnostmi nebo nižší potřebou podpory jsou hodnotnější či nadřazení jiným autistickým lidem, případně i neautistické populaci. 

          Takový přístup může vyzdvihovat inteligenci, mimořádné nadání nebo profesní úspěšnost, a současně znevažovat zkušenosti lidí s poruchou intelektu či vyšší potřebou podpory. 

          Výzkumnice Anna de Hooge v roce 2019 upozornila na podobnosti mezi tímto hierarchickým uvažováním a historickým hodnocením lidí podle jejich společenské a ekonomické užitečnosti. Ve své analýze propojuje fenomén Aspie supremacy také s novými poznatky o Aspergerově spolupráci s nacistickým režimem. To však neznamená, že by Hans Asperger přímo vytvořil tuto současnou ideologii nebo že by ji bylo možné jednoduše odvodit z jeho odborných prací. Jde o novodobější společenský fenomén, který vznikl ve zcela jiném dobovém kontextu, než ve kterém žil Asperger. 

           

          👉 Podrobněji se tématu věnuje článek: Jak vznikl termín Aspergerův syndrom a bude se i nadále používat?

          👉 Více o Aspie Supremacy jste se určitě mohli dočíst v článku: Aspie Supremacy - mé zkušenosti s tím, když se frustrace přetaví do nenávisti

           

          Zdroje

          Czech H. (2019). Response to 'Non-complicit: Revisiting Hans Asperger's Career in Nazi-era Vienna'. Journal of autism and developmental disorders, 49(9), 3883–3887. https://doi.org/10.1007/s10803-019-04106-w  

          Czech H. (2018). Hans Asperger, National Socialism, and "race hygiene" in Nazi-era Vienna. Molecular autism, 9, 29. https://doi.org/10.1186/s13229-018-0208-6  

          Zdroj fotografie: Státní archiv města Vídeň