Sci-fi povídka, díl třetí: Tisíciletá válka

Takže, já, plukovník Ajano Takahaši, jsem zrovna přistála na téhle „zřiceninové“ planetě. Jak ty satelitní snímky naznačovaly, ta válka trvá fakt pěkně dlouho. 

Během toho jste vy dvě, kapitán Miho Kasanugi a velitelka letky Martina Arterisová, zůstávaly na palubě. Jenom jsem přistála, a už z tanku byly vidět ty ostnaté dráty a detektory naměřily nějakou tu radiaci. 

Vydala jsem četě rozkaz jet doleva. Jeli jsme jednu hodinu a potom jsme spatřili, jak krajinu před námi obtékává řeka. Naše tanky jsou obojživelné, takže jsme ji snadno přejeli, když vtom na nás z třetí hodiny někdo s detektorem radiace a s plynovou maskou vypálil paprskovou střelu. Následně vylezlo víc takhle anachronicky oděných vojáků plus nějaké tanky, jedny vypadaly hranatě a na bocích měly automatické kuše a druhé také byly hranaté a byly vybaveny paprskovými kanony. Tento tank jsem trefila jako první a on po jednom jediném zásahu vybuchl. Dva z nich ale poškodily pásy našeho tanku, takže jsem vydala rozkaz poškozený tank krýt...

Odpráskli jsme všech pět těchto nepřátelských strojů, avšak pěšáci nás začali kropit paprsky a granáty, s některými jsme se vypořádali snadno, mezi nimi však byli i těžkooděnci. Po jejich vybití jsme pokračovali dá rovným terénem. Tady nás však čekaly tanky zaryté do země a vojáci sedící na platformách s kulomety. Museli jsme na tanky útočit tak, že jsme namířili na zadní část jejich věže. Ti kulometčíci byli hbitější, a tak snadno odhadovali, koho z nás mají trefit jako první, ale naštěstí, než se jim zadařilo nás rozehnat, je někteří z naší čety oddělali tankovými kulomety. 

Po tomto střetu jsme projížděli přes cosi, co vypadalo jako spadlá cedule, takže jsme vydedukovali, že je to obec. Když jsem obcí jeli, viděli jsme, jak jsou domy zchátralé a venku nebyla vidět ani noha. 

Vydala jsem rozkaz zastavit. Detektory tady nic nenaměřily. Z jedné budovy vylezla jakási slušně oděna žena, ta se nám představila jako starostka. Řekla: „Pojďte dál, evidentně nejste odsud.“

Tak jsme vešli dovnitř. Zeptala jsem se, kdo tady válčí a kvůli čemu. Starostka odpověděla: „Císařství a Federace. Už tisíc let, tak dlouho, že si nikdo ani nepamatuje, kdo zaútočil první. První léta války se začalo s nejmodernějším arzenálem, ale jak se to táhlo, začaly docházet suroviny a používaly se zbraně hromadného ničení. Naše dědina je ruinou našeho národa, který vyhlásil přísnou neutralitu. Vojska obou stran však začala válčit i tady."

Tato slova mě překvapila. „Proto jsem ti hned jsem ti, Miho, napsala depeši, a ty jsi vydala rozkaz, ať jsou všichni na svých stanovištích a připraví se. Ty, Martino, jsi byla vždy tak dochvilná. Přiběhla jsem za tebou, Miho, a nasedla jsem do stíhačky, pak se otevřel hangár a vyletěla jsem se svojí eskadrou. Průlet atmosférou proběhl úspěšně, ale náhodou jsme vletěli do vzdušné bitvy.“

Ty dvouplošníky byly vyzbrojené paprskovými kanony, ale díky tomu, že byly vyrobeny ze dřeva, je bylo jednoduché sestřelovat. Mělo to jistý zřejmě demoralizující účinek, jelikož jsem viděla, že už po dvou sestřelech začali piloti prchat. „Ajano, byla jsi svědkem té demoralizace?“ zeptá se mě má spolubojovnice. 

„Ano, byla, ale brzy jsme zjistila, co je toho příčinou, jelikož jsem slyšela nějaké heroldy, jak hlásají, že Federace a Císařství podepsaly po našem výsadku mír. Naše mise tím skončila.“