Letní planeta a zimní měsíc

Jdeme dále, když vtom na nás vyskočí z lesa žena. Její obočí má takový tvar, že to vypadá, že se nás snaží zabít pohledem a její vlasy jsou spletené do culíku napravo a nabarvené na červeno.

Valkýra, jak se ta borka – vojevůdkyně jmenuje, na nás namířila se svými poskočkami ty zbraně, které vystřelují vodu, která je chemicky upravena tak, aby poleptala tělo nepřítele.

Vyvracíme tvrzení, že nejsme špiónky, ale ona na to vztekle odpovídá jedním slovem: „Herdekfrydekmistek!“ Nařídila svým poskočkám, aby nás odvedly do chýše, tak nás přivázaly k židli, zalepily ústa a zavázaly oči. Poskočkám bylo řečeno, aby nás hlídaly do odvolání.

Jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny a stále žádná změna. Až o páté hodině jsme zaslechly otevírání dveří, ucítily odlepování pásek na naších ústech a oči jsme měly odvázané, ale jinak jsme stále byly svázané.

Valkýra se nás s naštvaným výrazem a stále cholerickou intonací ptá: „Kdo jste a co chcete?“ My ji vysvětlujeme, že nejsme špiónky, náš druh je ten stejný jako jejich – člověk, druh, který se celkově vyvinul na vícero planetách.

Z Valkýřina výrazu bylo poznat obměkčení, dokonce nás i odvázala. „Odveďte mě k vašim vůdcům,“ řekla a my jsme kývly, nastoupily jsme do Valkýřina džípu, ona si sedla na místo řidiče a ty, Řio, jsi si sedla na místo pasažéra vedle ní. Já si sedla za tebe.

Dorazily jsme k základně, vystoupily jsme a představily Valkýru důstojníkům a oni se představili ji, Valkýra dokonce pochopila, že my, důstojníci, a ona s domorodci jsou stejného druhu - Homo Sapiens Sapiens. Důstojníci byli oblečeni normálně vojensky, protože byli ve stínu.

Šly jsme se opalovat a slyšely jsme Valkýru s důstojníky diskutovat, mezi oběma stranami panovala jakási vyjednávací atmosféra, diskuze trvala půl hodiny, pak bylo slyšet, že vojevůdkyně schvaluje delší vojenskou přítomnost.

Poté, Ramono, jsi usedla na místo řidiče, Valkýra vedle tebe a já za tebe, a jely jsme tři ostrovy nazpět, když jsme dorazily, uviděly jsme jakési světelné úkazy a v šoku jsme vyhrkly: „Co to je, do hýždí?“ Světelné úkazy pak zableskly a uviděly jsme tři svalnaté postavy držící něco, co bychom popsaly jako ruční tankový kanon. Postavy mířily těmi kanony kolem sebe a začaly pálit, Valkýřiny poskočky na ně namířily svými zbraněmi a vypustily na ně tu chemicky upravenou vodu, která, jak jsme viděly, je zasáhla, ale neublížila jim.

Pak tito svalnatci zmizeli skrz ten samý světelný úkaz, jakým se materializovali. Valkýra se svými poskočkami začala všechny přeživší tohoto útoku uklidňovat. Já jsem se ji zeptala: „Nemáš nějaký odhad, zda se to bude opakovat?“ Valkýra odpověděla: „Děje se to jednou za tři měsíce.“

Dojely jsme cestou vedoucí třemi ostrovy ke stanu, kde sídlí náš štáb a sdělily jsme mu, co se před chvíli odehrálo… Bylo rozhodnuto, že se nebude útočit.

Na tuto planetu, a na ten měsíc, kde jsme se otužovaly toho jezera, právě skrze portál dorazily naše zemské posily, budovaly se střelecké věže, instalovaly se kamerové systémy a stavěly se základny. Po jejich výstavbě bylo jasné, že se jedná o hlídku.

Dva týdny poté začalo zasedání delegací našeho i jejich světa a tyto světy se dohodly na přátelství. Bude se také vyšetřovat původ těch svalnatých supervojáků a jejich motiv.

Obrázky generovala AI - Magic Media 

Návazné články