Kolonizace a expedice

Jedná se o první díl antologické série s tématikou Fermiho paradoxu, tady je použit trop neviditelní mimozemšťané. Rozhodl jsem se pro takový experiment s vyprávěním první osobou – příběh vypráví dvojčata.Navíc jsem se inspiroval románem Piknik u cesty, konkrétně způsobem vyprávění první osobou.


Zde jsou úryvky z románu, na kterých jsem postavil způsob, kterým dvojčata vypráví příběh.
„Dneska se ožeru jak prase.“
„A zatímco on si to tam štráduje, já jenom sedím, vyfukuju kouř a držím hubu.“


Jak tedy můžete vydedukovat, v románu hlavní hrdina vypráví příběh takto emočně a zabarveně.
V povídce jsou použity i eufemismy, které budou součástí větší Autistické císařské franšízy.

Postavy

Dvojčata Enid a Vojtěška – Neverbálně autistické vojačky komunikující znakovým jazykem. Mají za sebou pouze dvouletou praktickou školu, jejich narukování podpořila dlouhá rodinná vojenská historie. Díky svému výraznému zjevu (Vojtěška nosí dlouhé tyrkysové vlasy ve třech culících s ofinou a Enidiny vlasy sahají na zem a jsou nabarvené jako černobílá šachovnice) se v armádě staly populárními.

Plukovník Ajax Viktor Novák – Důstojník mající autoritu nad Enid a Vojtěškou. Sám se setkal s neverbálními autisty, proto s dvojčaty komunikuje na dálku psaným textem. Asertivní a seriózní, jeho serióznost a profesionalismus se staví do přímého kontrastu se svérázností Enid a Vojtěšky.

Povídka 

Zrovna jsem já, Enid s Vojtěškou pročesávaly to město duchů, to bylo opuštěné možná tak šest set šedesát šest miliard let, že, Vojtěško?

Však jasně, Enid, kdykoli jsme se zkoušely probourat dovnitř nějaké té budovy, narazily jsme na zámky, které se vůbec neodemykají pozemskými způsoby, ta opuštěnost je tak zvláštní, vždyť tam nebyly stopy po válce, zemětřesení či jiné katastrofě.

Jako jednou na dvouleté praktické škole - dorazily jsme tam, a naše třída byla vylidněna, tak nás převeleli do jiné. Však dvouletá praktická škola je náš jediný obor, že, Vojtěško?

To je, Enid. Naše dlouhodobá rodinná historie ve vojenství nám umožnila, abychom narukovaly. Když jsme odevzdávaly nástupní papíry do armády, měly jsme štěstí, že toho plukovníka Ajaxe Viktora Nováka známe osobně.

Na praktické škole jsme právě díky rodinné historii byly velmi populární a zaujaly jsme i naším zjevem (Vojtěščiny tyrkysové vlasy ve třech culících a s ofinou, zatímco moje vlasy, které sahají až na zem, jsou doteď nabarveny jako černobílá šachovnice). Tolik vlezlých otázek… Jeden žák se nás zeptal, zda byl náš první předek vrchní velitel, nebo vojín.

My dvě takhle vytahujeme smartfouny, abychom textem (jsme totiž neverbální autistky) sdělily plukovníku Novákovi, že máme pročesávání za sebou. BUM, a pak další BUM, další BUM a čtvrté BUM se tu náhle ozve na nebi, vytáhneme zbraně, míříme na nebe a vyhlížíme zdroj.

Najednou takhle vidíme dva objekty, fakt velké objekty, které mají tvar vzducholodě letící proti sobě, z nich vyletí další ne nepodobné dvouplošníkům a k nim se přidají další vzducholodě. Ty objekty jako kdyby mezi sebou bojovaly. Namíříme na ně raketomety se střelami země – vzduch a zasáhneme je, ty ale vybuchnou a zmizí, prostě žádný vrak Takové eufemistické vyjadřování. I tohle z nás na praktické udělalo celebrity.

Tak jsme sestřelovaly další takové objekty, a pak jsme se ohlásily plukovníkovi a vše vysvětlovaly, byly jsme v šoku z toho, že nám Ajax Viktor řekl, že jiné čety také tyto jevy hlásí.

Dovolil nám, abychom si daly veget. Dneska se navalíme kofeinem jak ta třicítka, že, Vojtěško?

Tak se jdeme navalit. Do hýždí, jenom ty pohledy těch lidí, kteří se jdou do podniku bavit. Sedly jsme si a nějaký klučina nás začal úchylným výrazem pozorovat, jak do sebe lijeme kofein, herdekfrydekmistek, to nám tak scházelo.

Večer, dvě hodiny před zavřením podniku jsme se vrátily do našeho trvalého bydliště, zrovna vybudovaném kolonisty na tomto divném světě. Byl večer, takže jsme se převlékly do plavek a obě jsme vešly do jedné sprchy, sourozeneckou atmosféru mezi dvěma sestrami – dvojčata (bez jakékoliv erotiky). 

Během konverzace při sprchování jsme se objímaly, samozřejmě v mezích, aby to nevypadalo, jako že spolu chodíme. Jedna druhé jsme nalévaly sprchový gel do rukou a namáčely vlasy.

Ve skoro dvacet dva hodin pět minut jsme se rozhodly, že ze sprchy odejdeme a převlékly jsme se do pyžama a místo usnutí jsme žily náš životní styl – noční sova.

Když jsme spatřily východ slunce, převlékly jsme se do uniformy a šly za Ajaxem Viktorem Novákem. Ten nám řekl, že přijíždějí další kolonisté a že máme pročesat nově objevenou podzemní sérii budov.

Jsme v podzemí a bouchačky máme připravené. Najednou slyšíme zvuk, jako kdyby se něco samo od sebe zapnulo.

Slyšely jsme pípání, chrastění a kdo ví jaké zvuky, ohlédneme se za sebe a spatřily jsme velký kopulovitý tvar stoupající nahoru a nahoru, vytáhly jsme bouchačky a snažily jsme se to rozstřílet, vybuchlo to, tak jsme vylezly nahoru, a co nevidíme, kolonisté se balí a sepisují petici za zrušení kolonizačních prací.

Mávaly jsme na ně oběma rukami, ale někteří se na nás podívali jen matně a jiní nás ignorovali a už s plnými kufry v autech odjížděli. Až přijíždějící tanková rota, které velel Ajax Viktor Novák, na ně zapůsobila, když jsme viděly, jak ti, kteří se rozhodli utéct, začali z kufrů vytahovat potřebné věci.

Ajax Viktor vylezl z tanku a uklidňoval, že se bude pracovat na výzkumu předchozích obyvatel této planety a na odstraňovaní jejich zbylých budov.

Návazné články

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Všechny novinky
Nové Přečtené
další aktuality

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM