Podpořte web AutismPort a pomozte společně s námi světu porozumět autismu a lidem s autismem porozumět světu.
Vaší pomoci si velmi vážíme.
Pomůžu vámMáte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Rozhovor s autorem nejen o tom, proč si zvolil pseudonim Autistický císař Vojtěch i o tom, odkud čerpá inspiraci pro svá díla najdete ZDE.
Postava Vojtěcha Valkýry má za úkol v povídce zastupovat mě, když jsem začal s povídkami. Předtím než vznikla rubrika O autismu nevšedně, jsem zvažoval to, že bych do povídky obsadil sebe sama. V původní verzi měla povídka být stejně jako v této vyprávěna první osobou, tedy z pohledu mě. Nakonec jsem se rozhodl, že bude z pohledu ženy.
Jak původní, tak i tuto verzi povídky jsem koncipoval tak, aby se sourozenci zrcadlili kontrastem. Používám zde rozdělení na normály a divnolid, neznamená to ale, že by normálové a divnolidé byli nějak biologicky odlišní, je to pouze takový můj způsob, jak znázornit rozdíly ve vkusech. Hlavní protagonistka není anime (což je japonské označení pro jakoukoli animovanou tvorbu) a otaku kulturou dotčena, její bratr se k nim naopak hrdě hlásí. (Otaku je japonský výraz pro osobu, která sleduje anime nebo čte japonské komiksy - mangu. Opakem Otaku je pak Normie.
Nápad na to, že postava Vojtěcha Valkýry bydlí daleko od civilizace, který se opět vyskytl i v původní verzi, byl inspirovaný mým čtrnáctým rokem života, kdy jsem snil o tom, že si postavím dům na místě, které je radikálně odděleno od okolního světa, dalo by se to přirovnat k filmu Na samotě u lesa, akorát jsem si námět filmu zradikalizoval tak, aby k mému domu neměl nikdo z civilizace přístup.
V povídce zmiňována hra s vojenskými tryskovými letadly se jmenuje Ace Combat, kvůli autorským právům jsem v textu nechtěl přímo zmiňovat název. Slovo crossover je v žargonu mediálních franšíz fikce, kdy se setkají dva nebo více světů, které pak sdílejí realitu a interagují.
Odkazy na zdroje ke zmíněným pojmům naleznete na konci povídky.
| Jsem sestrou toho autistického autora mangy Vojtěcha Valkýry. Ano, jsem skutečně jeho starší sestra. Je mi čtyřiadvacet, jemu je kulatých dvacet, Christin Valkýrová, to jest moje jméno. Jak může autista, který má za sebou jenom dvouletou praktickou školu, kreslit tak globálně úspěšnou českou mangu, ptáte se? |
Onoho letního večera jsem šla černým lesem, slyšela jsem všechny ty noční lesní zvuky a byla jsem vyděšená z nich. Každou chvíli ty velké červené zářící oči. Říkala jsem si, kdykoli se ozval nějaký ten zvuk.
Trvalo po půl hodiny, než jsem došla do středu tohohle lesa. Hned na obzoru stál ten dům, na zdech byly vidět ty postavy, ženské i mužské, velké, kulaté a roztomilé oči, mladí muži za volantem s drsným výrazem v tváři.
Došla jsem ke dveřím a zaklepala jsem, pět minut jsem čekala. Pak jsem skrz sklo mohla vidět siluetu, a dívala jsem se na hodiny na svém smartfounu, ukazovaly mi dvaadvacet hodin a tři minuty. Ta silueta držela v pravé ruce velký stříbrný nůž a mířila na mě.
Když se přiblížila dostatečně blízko mne, upustila jej a já jsem mohla detailněji rozeznat rysy – dlouhé duhové vlasy s ofinou spletené do dvou culíků, to byl on, Vojtěch.
Odemkl dveře, rozrušeně jsem se zeptala: „Ty sis myslel, že jsem zloděj, že jsi na mě šel s tím nožem?“ On odpověděl: „Myslel jsem si, že to jsou ti tři puboši.“ „Jsem vítána, nebo si ze svého domu děláš Oblast 51?“ „Jsi vítána,“ tato věta ukončila naši rozrušenou konverzaci a on mě vedl k sobě. I vevnitř se to hemžilo tématikou kultury Otaku, plakáty, sošky a fotky ze srazů. Pak jsme dorazili do obývacího pokoje.
Vojtěch zasalutoval a řekl: „Posaďte se, madam.“ Tak jsem si sedla na gauč. „Chceš Marlenku s bílou čokoládou,“ zeptal se mě, nabídku jsem přijala.
Přinesl dva talířky se lžičkami. „A nebojíš se, že se předávkuješ a neusneš takhle pozdě,“ zeptala jsem se jej. On se otočil zády ke mně a odpověděl: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum.“ Chvíli jsem se na něj dívala s nechápavým výrazem, pak jsem si uvědomila, že tuhle outdoorovou hru hraje na srazech.
„To je tak, když se setká normál a divnolid,“ zkoušela jsem touhle větou zahájit konverzaci, on zareagoval sarkasticky: „To je genofond, já jsem si nevybral ten gen, který mě přiřadil k nim.“ „Já jsem si taky nevybrala ten normální gen,“ zasmála jsem se.
Oba jsme chytili dočasný záchvat smíchu. On se mě zeptal, jak se mám, odpověděla jsem mu: „Tak v práci je to okay, co ty?“ „Když jsi mě viděla s tím nožem, stalo se to, že jsem se chystal vystrašit tři nějaké puboše z civilizace. Šel jsem okolo nich, a oni se na mě zadívali, zaslechl jsem, jak se bavili, že mi na zeď nastříkají fanouškovské graffiti. Když jsi klepala, myslel jsem si, že to jsou oni. Sledují mě už několik dní.“ S údivem ve výrazu na tváři jsem přemýšlela, jak to mají autoři mangy ve svém životě.
Položil mi hlavu na hruď, „Sestro,“ řekl hlasem malého dítěte, které poznalo svého staršího sourozence. „Vojtěchu,“ zareagovala jsem.
Po závěru debaty jsem se převlékla do plavek a šla jsem se osprchovat, měla jsem plavky, protože po jednom incidentu, když jsme ještě bydleli spolu, kdy jsem zapomněla zamknout dveře, a Vojtěch z vyčerpanosti omylem vběhl do koupelny, aby si odskočil, jsme se oba pohoršili. Dohodli jsme se na manýru, že ten, kdo se sprchuje, nebo koupe, si obleče plavky jako opatření proti zopakování tohoto incidentu. Po osprchování jsme si šli lehnout.
„Dobré ráno,“ řekl mi Vojtěch, zrovna když jsem se budila. Trvalo mi to, než jsem se plně probrala, a promluvila jsem k němu: „Nechceš do civilizace?“ S výrazem v tváři, který evokoval rozpaky, odpověděl: „Sestro, civilizace samotná je důvod, proč jsem se od ní oddělil.“ „Oddělil?“ „Tak jsem chtěl mít klid a nemít tak zaneřáděnou múzu.“ Po dvou vteřinách ze sebe s uklidněnou intonací vymáčkl: „Dobrá, beru.“
Šli jsme tímhle lesem k mému autu, které jsem měla důkladně zabezpečené. Odemkla jsem jej a Vojtěch nasedl na přední místo pasažéra. Poté, co jsem nastartovala a zabočila doprava, jsem si oddechla a s údivem jsem si vnitřně říkala: „Nádherný les, na tu hrůzu”. Po dvou hodinách jízdy jsme zavítali do naší rodné vesnice. Zaparkovala jsem před hřištěm, dva kolemjdoucí si během vystupování mezi sebou říkali: „Ta zrzka je jeho ségra?“ „Vždyť nevypadá, že je jeho sestra, když vypadá tak obyčejně.“ Během toho se dívali na mého bratra.
Pak jsme vpovzdálí zaslechli běh, který nevypadal na to, že by to byl jedinec, ale rovnou celý dav. Vojtěchovi fanoušci, jak jsem poznala podle triček, někteří vypadali na třináct let. Skandovali: „Podpis! Podpis!“ Kupodivu jsem viděla, jak můj bratr vytahoval fixu a každému se podepisoval na kůži, podepsal se mi během toho i na moji pravou a levou ruku.
Tohle peklo, alespoň v mém případě to bylo peklo, trvalo pět minut. Nasedli jsme zpět do auta a jeli jsme k mému paneláku, šli jsme do bytu č. 4. Odemkla jsem. Vojtěch uviděl všechny plakáty mých oblíbených zpěváků a kapel, které na něj byly příliš normální. Byl zrovna večer, takže jsem se v plavkách osprchovala a pak si šla lehnout. Vojtěch ale vytáhl laptop, z čehož jsem usoudila, že má ještě jiný plán než spánek.
Ráno jsem se vzbudila a bratr nikde. Vrátil se zrovna ve chvíli, kdy jsem posnídala. V ruce držel dva lístky s nápisem Otaku x Normie Kino. Jeden dal mě, druhý si nechal, vysvětlil mi, že mě na tuhle akci zve, pak mi ukázal stránky toho kina, kde se akce konala. Udělala jsem mu tu samou snídani, kterou jsem měla, společensky jsem se oblékla, Vojtěch měl na sobě celou dobu triko s tématikou Anime a vyšli jsme. Šli jsme pěšky, protože kino bylo poblíž.
Když jsme přišli, viděla jsem postavy v kostýmech a průměrné a společensky oblečené lidi, „To jest cosplay,“ řekl mi Vojtěch a ukázal na jednu z těch stvoření. To k němu přiběhlo, z hlasu jsem poznala, že to je dívka. Z nálady v jejich konverzaci jsem vydedukovala, že se znají ze srazů.
Začalo promítání. Intro vypadalo následovně – Název Vojtěchovy mangy Pád, objevilo se pak lomítko, název hry s tématikou tryskových vojenských letadel, podtržítko, a pod nim název KOLABORACE DVOU SVĚTŮ.
Po intru začátek příběhu probíhal tak, že nad nějakou oblastí, která měla symbolizovat období kolapsu doby bronzové, najednou začaly přelétat trysková letadla s doprovodem okřídlených létajících obrů, kteří měli na sobě dráhu, na které některé ty tryskáče přistávaly.
Textury a kresby na jejich trupech nevypadaly jako by měly něco dočinění s moderní dobou, navíc přilby pilotů měly na sobě peří, letadla klesla nad davem lidí, kteří vypadali, že jsou spíš civilisté. Z těch obrů vyletěly dokonce i helikoptéry, namířily kanony a začaly na civilisty střílet.
Druhé dějství? Dva ansámbly postav, které vypadaly spíš na hrdiny než na padouchy, začaly mezi sebou diskutovat, jak je ten útok v prvním dějství příčinou této šlamastyky a z chování ansámblů bylo poznat, že se postavy nikdy neviděly, viděla jsem jednu mužskou postavu, věk jsem odhadla na takových dvacet něco, seděla u laptopu a měla na hlavě sluchátka proti hluku s mikrofonem. Na tom laptopu byl radar a okno s něčím, co vypadalo, jako kdyby to byla data.
Závěrečné třetí dějství se neslo v duchu rozhodující bitvy mezi hrdiny a Vzdušnými národy, jak se ti padouši jmenovali, přestřelka ve vzduchu a sestřelování těch obrů. Viděla jsem scénu s tou postavou s laptopem a sluchátky, jak se dívá na průřez jednoho z těch obřích letců, skrz ten průřez jela červená lišta, vydedukovala jsem, že měla najít slabiny.
Ta lišta pak zmizela a obrazovka laptopu sama od sebe přiblížila jádro toho obra, hrdinové vletěli do jeho vnitřku a začali pálit, jádro vybuchlo a s ním začal postupně explodovat i trup. Pak hrdinové té hry s tryskáči zmizeli a zůstali jenom ti z Pádu.
Po titulcích a následném zatleskání publika, když se na jevišti objevili autoři, kteří vypadali na amatérskou skupinu, jsme vyšli ven opět na Marlenku.
„Ten crossover jsi navrhl ty, oni, nebo nějaké vydavatelství?“ Zeptala jsem se jej. „Byli to amatéři, fanoušci té hry, kontaktovali mě a já jsem na to přistoupil.“ Začal mi Vojtěch vysvětlovat. „Oni taky čtou moje mangy. Jo, a v noci, když si spala, jsem dokreslil další mangu,“ dodal. „Fakt? V noci? O čem to bude?“ „Nerad bych tu dělal nějaký veřejný spoiler,“ řekl, vytáhl laptop a tajně mi ukázal úryvek...
Pojmy:
Próza a poezie
Kresby
Komiksy
Názory