Víkendoví rebelové (2023)

Anotace 

Dojemný příběh s vtipnými momenty, natočený podle skutečné události, která okouzlila celé Německo. Malý Jason do třídy úplně nezapadá, protože má poruchu autistického spektra. Přestože je vysoce inteligentní, škola rodině doporučuje dát ho do speciální školy. Mezi ním a jeho tátou Mircem však vznikne nečekaná dohoda – když mu Mirco pomůže vybrat si oblíbený fotbalový klub, bude se snažit ve škole dělat co nejméně problémů. Má to však jeden háček… Jason chce navštívit všechny stadiony v Německu!  

Recenze

Film Víkendoví rebelové, natočený na motivy autobiografické knihy, zprostředkovává divákům vhled do života desetiletého chlapce s autismem – Jasona. Doma se mu věnuje zejména maminka, otec šest dní v týdnu pracuje, a se synem tak mnoho času netráví. Ve škole Jason do kolektivu příliš nezapadá, nechápe sarkastické posměšky svých spolužáků, nesdílí s nimi společné zájmy. On se do hloubky zajímá o astronomii a ekologii, spolužáci řeší jiná témata, třeba oblíbený fotbalový tým. Ten Jason ještě nemá, a rozhodne se to proto co nejdříve napravit. A protože to vnímá jako rozhodnutí, které se dělá jen jednou za život, přistoupí k výběru týmu opravdu svědomitě – zvolí si pro hodnocení týmů řadu vlastních kritérií. Jenže aby je dokázal spravedlivě posoudit, musí nejprve všechny týmy vidět. Osobně. 

Od toho okamžiku můžeme sledovat společná víkendová dobrodružství otce se synem, která se odehrávají při cestách po fotbalových stadionech napříč celým Německem. Avšak hlučné a přeplněné stadiony bývají pro malého Jasona často zdrojem velké nepohody a smyslového přetížení. Zároveň si ale jejich návštěvy oblíbí. Právě tyto zkušenosti a situace dokáže film zachytit s velkou věrohodností.   

Dvojice během svých cest musí také čelit neporozumění ze strany cizích lidí. Ti některé chlapcovo chování vnímají jako nevychovanost, rozmazlenost či nedostatečné nastavení hranic ze strany rodičů, které musí být patřičně okomentováno. Když tyto vypjaté scény vnímáme optikou rodičů a Jasona, téměř vzbuzují chuť zakřičet, ať si své nevyžádané rady strčí za klobouk. Na druhé straně zde vidíme ale i veliké množství ústupků směrem k Jasonovi a nabízí se otázka, zdali je dobře, že rodiče Jasonovi tolik ustupují.  

Celkově scén, které mají silný citový náboj, ve filmu najdeme více. Některé vyloženě hrají na city diváka – ve výsledku film ale nepůsobí kýčovitě ani příliš strojeně. Střídají se zde pasáže s tísnivou atmosférou s uvolněnými až úsměvnými scénami, občas se režisérovi povede divákům naservírovat i oboje najednou.

Snímek by tak neměl zklamat diváky, kteří se na něj jdou podívat kvůli tématu autismu –⁠ Jasonova postava je v něm ztvárněna velmi komplexně a věrohodně. Zklamaní by neměli být ani lidé, kteří se na film chystají kvůli fotbalové tématice – propracovaných scén z fotbalových stadionů plných písní, pokřiků, dresů i maskotů a předzápasových rituálů zde není pomálu. A dokáží zprostředkovat opravdovou fanouškovskou atmosféru. 

Vizuálně i po hudební stránce je snímek velmi zdařilý. Příběhová linka filmu je poměrně plynulá. Někdy ale můžeme mít pocit, že se všechny změny odehrávají příliš rychle. Autoři do filmu vtěsnali příběhovou linku, která se ve skutečnosti odehrávala celých pět let. Byť děj vychází ze skutečných událostí, změny, které se ve filmu odehrávají v rámci zhruba jednoho roku, měly ve skutečnosti daleko pozvolnější průběh.   

Autentičnosti filmu určitě velmi pomohlo, že se na jeho přípravě i natáčení podílel Jason Luke von Juterczenk, dnes již osmnáctiletý mladý muž, a jeho otec Mirco –⁠ skuteční víkendoví rebelové, jejichž příběh je v tomto filmu zachycen. Dospělý Jason také poskytl scénáristům i zvukařům konzultace, ve kterých se snažil podrobně popsat, co v daných situacích slyšel a prožíval a s jakou intenzitou. Poskytl hercům k nahlédnutí i svá videa natočená v rámci víkendových cest. Postavu Jasona ztvárnil dvanáctiletý herecký nováček Cecilio Andresen. Herce s autismem tedy ve filmu nenajdeme, Cecilio ale zvládl zahrát roli velmi přesvědčivě a bez toho, aniž by se z jeho postavy stala karikatura autismu. 

(Na snímku sedí v první řadě filmoví představitelé Mirca a Jasona. Za nimi sedí skuteční víkendové rebelové – vlevo Mirco a vpravo dnes osmnáctiletý Jason, kteří se ve flimu na pár vteřin objevili v roli fotbalových fanoušků.)

Jednou z věcí, která by mohla být ze strany publika kritizována, je posílení určité stereotypní představy o projevech a chování člověka s autismem. Bez znalosti filmové předlohy bychom tvůrce mohli podezírat, že se inspirovali hlavní postavou ze seriálu Malý Sheldon. Hlavní hrdina filmu Víkendoví rebelové je nadaný malý chlapec s nadprůměrnou inteligencí a hlubokým zájmem o vesmír a naši planetu. Má své oblíbené místo na sezení, nemá rád, když se jednotlivé druhy potravin na talíři dotýkají a kýchajícím lidem se obloukem vyhýbá. Stereotypnějšího zástupce autismu si skoro nemůžeme představit. Je tedy potřeba připomenout, že se nejedná o modelový příklad člověka s autismem. A je to příběh jednoho konkrétního kluka s autismem a jeho rodiny. Snímek nemá ambici být dokumentem reprezentujícím poruchu autistického spektra v různých podobách. To zmiňují i samotní tvůrci – je to příběh, který má osvětový přesah. Nikoliv edukační film s příběhem.  

V Německu, odkud film i protagonisté pocházejí, je s promítáním spojená osvětová kampaň a pracovní listy zaměřené na porozumění autismu. Osvěta cílí zejména na školáky. V České republice budou promítání doprovázet besedy s odborníky, rodiči dětí s PAS i s osobami na autistickém spektru. Partnerem filmu v Česku je Národní ústav pro autismus, který se bude spolupodílet na tomto odborném doprovodném programu.  

Mohou se objevit i pochyby rodičů, zdali v porovnání s filmovými rodiči dělají pro své dítě s postižením dost. Otázky může vyvolat také to, proč ve škole ve třídě není přítomný asistent pedagoga, nebo to, proč Jason i přes citlivost na okolní zvuky nenosí na stadionu sluchátka či jinou ochranu sluchu. Díky návazným besedám a diskuzím bude prostor pro hledání odpovědí a my pevně věříme, že film přinese tolik potřebnou osvětu směrem k podpoře lidí s autismem bez intelektového znevýhodnění i jejich rodin.   

Postřehy od diváků na autistickém spektru 

Prvně musím říct, že tento film byl lepší než většina tvorby zaměřující se na autismus. I přesto se naskytlo několik momentů, které mi bylo nepříjemné sledovat. V první řadě až moc scén bylo až nahlas, což nejméně podle mě není zrovna vhodné pro sál plný autistů. Za druhé mi bylo trapné, že vždy, naprosto vždy, bylo možné chlapcovým potřebám ustoupit, a to nejen ze strany rodičů. Reálný život takto nefunguje. Pár nepříjemných incidentů zde bylo zobrazeno, ale to je jen špička ledovce, toho, jak to často v reálu vypadá.  

Zaujalo mě, že příběh je založen na skutečné události a tato rodina opravdu existuje. Říkal jsem si, jak autenticky znázorněný je jejich vztah. Pokud skutečně rodiče měli tolik trpělivosti s jejich chlapcem, smekám klobouk dolů, to je vzácné. Ale většinou jsou rodiče unavení lidé, kteří mají své limity. Všeobecně se mě tento film jako dospělého už tolik netýkal, ale doufám, že někdo jiný se v něm najde, a případně by někomu bez autismu mohl přiblížit tyto zkušenosti. 

Doufám, že někdy v budoucnosti někdo natočí film o autistovi, který nespadá do škatulky "Sheldon Cooper". Musím však brát ohledy na to, že i takové typy skutečně existují. I přesto, že mé poznámky mohou znít spíše negativně, dal bych režisérovi zlatou hvězdičku za snahu.  

Tobiáš White 

Za mě se toho režisér Marc Rothemund zhostil velmi dobře. Základní klasika byla zobrazena hned v úvodu – srovnávání hraček, kymácení ze strany na stranu apod. Viděl jsem pár podobných filmů jako: Zůstaň na blízku s Dakotou Fanning, Adam – který je za mě asi nejlepší snímek o AS, Mary a Max, Simonův vesmír atd. Ale tohle je zase pojato jinak, tak trochu “německy”. 

Vtipná scéna je na zastávce, kdy dítě trvá na svém místě, hezky zaznamenává sklon autistů k rituálům, ale často neúčelným. Je to naprostá zbytečnost v očích ostatních – tak si sedni na sedačku hned vedle, ale pro chlapce to zbytečnost není... Herecký výkon zde hodnotím jako velmi dobrý. 

Scéna s jídlem ve vlaku mě až rozesmála – nemohu to jíst neb to není tak, jak chci, ale nemohu to vyhodit neb nemůžu plýtvat s jídlem atd. Zacyklená uzavřená spirála. Táto, vyřeš to nějak! Bez ohledu na to, jak špatný rodič budeš pro okolí.  

Ocenil jsem i scénu, kdy chlapec trval na šacování u fotbalu, i když to děti absolvovat nemusí – sám nechce, aby na něj sahali, ale to by bylo nedodržení předpisů daného stadionu, a to on nedopustí. 
Osobně tedy bych snímek doporučil někomu, kdo neví o autismu nic nebo lidem, které autismus nezajímá a chtějí se podívat na něco zase trošku jiného než na akční film. Film by mohl být i pro člověka nezajímajícího se o autismus úsměvný a poučný. Taky možná pro lidi, kteří Aspergerův syndrom mají a trápí se tím jací jsou, možná pro odlehčení, že v tom nejsou prostě sami. 

(Mám knihu Look Me in the Eyes J.E.Robinson – zde v práci padla otázka, proč to čtu? Proč čtu knihu o někom, kdo má Aspergerův syndrom (AS), když to znám. Zvláštní otázka – proč?  Je to stejné jako se mě ptát, proč jdu na film o člověku s AS. Asi pro lepší poznání sám sebe, nebo protože mě to zajímá, jak si vedou jiní.) 

Tomáš Horčička 

Trailer k filmu Víkendoví rebelové

Ukázka filmu s komentářem PhDr. Kateřiny Thorové, Ph.D.

👉 Ze snímku není jasné, zda a jak byli o Jasonově diagnóze informováni jeho spolužáci. Pokud by vás téma, jak pracovat s kolektivem, aby přijal žáka s PAS, zajímalo více, přečtěte si článek vycházející ze zkušeností odborníků.  

👉 Pokud by Vás zajímalo, kam se Jasonův příběh do doby zachycené ve filmu posunul, si můžete přečíst článek o skutečných víkendových rebelech.  

🎬 Film je možné si zapůjčit nebo koupit na Filmy YouTube.