Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát

O knize

A proto skáču, zpověď autistického kluka, napsal Naoki Higašida, když mu bylo třináct let, a sklidil celosvětový úspěch. V Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát čtenářům své myšlenky předkládá už čtyřiadvacetiletý autor, který se s autismem musí dennodenně potýkat. V hutných kapitolách popisuje své zážitky ze školy, rodinné vazby, nezkrotnou radost z cest i obtíže s řečí. Čtenář tak okusí, jak složitě se může autista vypořádávat s věcmi, které my ostatní považujeme za samozřejmé: třeba s tím, že venku prší nebo že je těžké ustřihnout papír, když vás nevede přerušovaná linka. Higašida čelí každé nesnázi s trpělivostí a humorem: už jsi sedmkrát upadl? Tak koukej vstát i poosmé! S vědomím toho, jak podivně může jeho chování působit na druhé, se Higašida snaží, aby společnost na lidi s jakýmkoli postižením pohlížela především jako na lidské bytosti, ne jako na problém. Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát otevírá předmluva spisovatele Davida Mitchella (zdroj: oficiální text nakladatelství). 

Recenze

Kniha je volným pokračováním světově známé publikace A proto skáču, která je jakousi formou vhledu do nitra autistického chlapce Naokiho. Ten vypráví v krátkých úvahách své nejběžnější zážitky a především pocity, které jej i jeho okolí v tu chvíli provází. Snaží se široké populaci vysvětlit, co stojí za jeho mnohdy nevypočitatelnými reakcemi a prosí tak všechny o pochopení, jelikož mnohé z jeho reakcí jsou mimovolní, nebo nutné pro Naokiho okamžité uklidnění.

Mnohé kapitoly ve mně vyvolaly úsměv, mnohé zároveň i lítost a určité zoufalství či bezmoci nad tím, že jediné, co můžeme pro autisty v určitých chvílích udělat, je projevit jim pochopení, tudíž že jim málokdy můžeme aktivně pomoci.

Nejvíce mě zaujaly dvě kapitoly pod názvem Branka a Jak si představuju podporu. „Když se normální dítě o něco zajímá, může se zeptat nějakého dospělého, a tím se to pro něj ukončí, takže se brzy začne zajímat o něco jiného. Já se tehdy ptát neuměl, takže kdykoliv jsem se o něco zajímal, připadalo mi, že se čas zastavil a nemohl jsem tu věc dostat z hlavy.“ Tento úryvek mi přijde velmi výstižný a velmi důležitý pro pochopení faktu, proč se určité děti s autismem zacyklí a upnou na jednu jedinou věc na dlouhou dobu.

„Pro mě osobně vhodná podpora neznamená jen to, že za celý den nepropadnu panice. Každý to vidí jinak; podpora, kterou potřebujeme, a ta, kterou potřebujeme podle názoru ostatních, nemusí být jedna a ta samá věc. Nefungujeme podle manuálu. Jsme přece jenom lidé.“ Tento úryvek pochází z kapitoly Jak si představuju podporu a ačkoliv se Naokiho prosba může zdát všem nad slunce jasná, fascinuje mě samotná formulace myšlenky a fakt, že Naoki dokáže takto uvažovat a konkretizovat své přání.

Celá kniha nám velmi citlivě ukazuje prosby člověka s autismem, které však jsou ve většině případů platné a důležité nejen pro Naokiho, ale i pro většinu autistů na světě.

Velmi přínosná mi přišla i předmluva Davida Mitchella, který mluvil o své vlastní zkušenosti s výchovou autistického dítěte a o motivaci přeložit Naokiho knihu do angličtiny, a tím ji zpřístupnit i zbytku světa. Knihu doporučuji, dokonce se mi líbila více než prvotní A proto skáču, jelikož se mi zdála citlivější (Bc. Syvulja Jevhenija, asistent pedagoga v MŠ při NAUTIS).