Hrdinové a padouši a já

Projížděli jsme jakousi pustou dědinou, uprostřed transportér zastavil a řidič pokynul, abych si vystoupila, což jsem učinila. „Sestřenko!“ zaječel mladý hlas, jeho majitel stál za mnou, podle jeho krátkých vlasů s černými a bílými čtverci a výstroji s kravatou a pláštěm jsem poznala, že to je on, můj synovec. „Střelče, kryj ji a všichni se pak schovejme,“ zakřičel na mladíka, který měl pravé oko zakryté. „Ano, pane,“ zareagoval Střelec a postavil se přitom do uctivého postoje, pak jsme uposlechli Celestiův rozkaz.

Vojáků tady bylo dvanáct. „Tak málo vás tady je?“ zeptala jsem se znakovou řečí. Rázně intonována odpověď: „No právě.“ Mi umožnila na chvíli prožít emoce přítomných vojáků - Skupiny pro vývoj historie, takhle se jmenuje skupina, kterou Celestius vede. Hluk motorů, který se ozýval zpovzdálí, začal nabírat na hlasitosti, pak jsme z dálky silnice uviděli konvoj chráněný válečnými stroji a pěšáky. „Takže na tři,“ počítal Celestius: „Raz, dva, tři.“ Vyběhli jsme a zaútočili, pěšáci začali nabíjet a mířit na nás, Střelec jednoho z nich zasáhl do pravého ramena, ucítila jsem šlápnutí na svých duhových vlasech, podívala jsem se za sebe a spatřila jsem osobu s kabelkou, hnědými dlouhými vlasy a celou v maskáči. „Rozvědkáři?“ naznačila jsem otázku.

„Je to roztomilé, když ti vlasy sahají až na zem, vždycky jsem to chtěl.“ Hlukot zbraní nám zabránil v pokračování konverzace a Střelec s Celestiem svazovali vojáka, který mluvil rusky. Nad nim se naklonil Jazyk, poznala jsem ho podle jeho střapatých blond vlasů a draka vytetovaném na hřbetu pravé ruky, chtěla jsem se ho zeptat, o čem je řeč, ale dva vojáci mě chytili za podpaždí, jeden z nich řekl: „Sestřenko, musíš se ukrýt.“

Hned nato mě odtáhli za levý roh opuštěného domu. Od pravé strany projížděl konvoj, a já jsem mohla schovaná sledovat pokračující bitvu. Za tři minuty jsem slyšela výbuchy a viděla jsem, jak ta malá četa, ke které jsem byla převelená, vyhazuje řidiče a pasažéry z nákladních aut a válečných strojů. Členové na naší straně do nich nastoupili a můj synovec za mnou přišel a řekl vítězným tónem: „Je to bezpečné, Sestřenko, můžeš jít.“ „Kde je tvůj řidič? Myslím ten s tím transportérem, kterým mě sem přivezl.“ Celestius zavolal vojáka, který stál za nim, ten ke mně přišel, pokynul mi a zavedl mě k transportéru, já jsem nastoupila a on mě odvezl domů.

*

Doma jsem zjistila, že můj dům i zahrada byly v tom samém stavu, ve kterém se nacházely, když jsem je opustila. Zamířila jsem do své kanceláře a sedla si k psacímu stroji. Ten byl také v pořádku. Rozepsaná stránka byla nepozměněná. Šla jsem se podívat do poštovní schránky. Byl tam dopis. V kolonce odesílatel bylo jméno mého synovce. Otevřela jsem ho. Byla tam mapa světa, červenou barvou byly označeny aktuální i předchozí místa dopadů, zelenou barvou místa nedotčená, na červených místech byl zaznačen i čas a datum, kdy objekt dopadl.

První objekt dopadl druhého listopadu v roce 1898 v Honolulu na Havaji. Celestiovi rodiče tam byli jako vyslanci. Na místě dopadu se okamžitě vytvořila hybridní bouře, která je oba zabila. Jelikož jsem si byla vědoma, že Celesta odvedou do státní instituce, rozhodla jsem se podat žádost na poručnictví, a ačkoliv její přijetí nikdo nepředpokládal kvůli tomu, že jsem neverbální autistka, soud návrh schválil. Napsala jsem další dvě stránky a vyšla ven.

Napravo stáli dva postarší lidé – muž a žena. Vypadali asi tak na třicet až čtyřicet let a mluvili spolu. Dala jsem se do odposlechu, muž říkal: „… vždyť je mu jenom čtrnáct, jak je možné, že se stál vůdcem těchto odpadlíků?“ Žena odpověděla: „V novinách psali, že rozvědka Globální výzkumné rady našla uniklé plány, že mají napadnout tu dědinu. Bože můj, ta dědina je tak daleko a izolovaná a Globální výzkumná rada o ni nejeví žádný zájem.“

Vyděsila jsem se, copak je můj synovec až takový padouch? Zažila jsem, že těsně po založení své Skupiny pro vývoj historie ke mně posílal své vojáky, ale to vše jen proto, aby zjistili, jak se mám.

*

Globální výzkumná rada byla založená měsíc poté, co dopady těch zvláštních objektů nabrala na takové vážnosti, že si jich lidstvo všimlo a všechny velmoci si uvědomily, že musí dát stranou své ideologické cíle. Někteří odpadlíci, kteří byli do té doby, než se jich ujal Celestius Daybreaker bez vůdce, si všimli, že výzkum postrádá vědecko-technickou stránku a je zaměřen pouze na studium vlastností objektů, navíc nebyla centralizovaná.

Celestius Daybreaker je skutečně jméno mého synovce. Získal jej tím, že poté, co sjednotil odpadlíky pod svým vedením, získal kontakty z kriminálního podsvětí a využil jej, aby se zhostil kontroly nad matrikou a nechal se takto přejmenovat.

Skupina pro vývoj historie si naopak klade za cíl centralizovat vládu a využít anomálií k posunutí lidstva kupředu, hodlá toho tak docílit za pomoci teroristických přepadových útoků.

*

Vydala jsem se rychle na cestu. Tím směrem, kterým jsem mířila, moje rodná vesnice končila, neměla jsem žádný bicykl, což mi nevadilo, jelikož neuznávám scénář, že by se mi něco stalo a že bych pak ve svých osmdesáti jen seděla u stolu s nudným výrazem a přežívala.

Uprostřed pěší cesty jsem začala z ničeho nic zívat, nebe najednou zčernalo. Do toho jsem uslyšela zvuky sov. Kandelábry se rozsvítily a já jsem začala zívat ještě více a k tomu se i točit dokola.  Potom jsem spadla a zavřela oči. Po dvou vteřinách jsem oči otevřela a uvědomila si, že to byla jen časová anomálie jménem přechod. Postavila jsem se proto na nohy a šla dál.

Po dlouhé cestě bez anomálií jsem vpovzdálí uviděla mezi stromy siluety domů a farmy, přidala jsem do kroku a běžela jsem vesničany varovat. Ze směru zleva na mě vyběhla osoba. Vytáhla zbraň, otočila ji paží ke mně a svižně mě jí udeřila do obličeje. Oči se mi automaticky zavřely a já jsem najednou viděla pláž a na sobě jsem měla ručník.

*

Po probrání jsem si uvědomila, že okolo mě pláž ve skutečnosti nebyla. Hned na to jsem si všimla, že je půlnoc a já sedím na židli s provazy na trupu a na nohou. Když jsem se probrala více, viděla jsem před sebou mříže. „Holka, unešená?“ zeptal se mě vlídný ženský hlas jdoucí z pravé strany. Ta holka měla skrze potrhanou bundu viditelnou podprsenku, co mě šokovalo, bylo, že ji zdobily cvočky se znakem Skupiny pro vývoj historie. Byla jsem dočasně vyděšená její bledou kůží a zároveň uchvácená jejími fénixovými vlasy, které měly neonovou barvu, díky čemuž to tady nebyla v té tmě zas taková hrůza.

„Moment, nejsi ty…“ říkala jsem znakovou řečí, když mě přerušila: „Klauditozier.“ „Takže už to dopadlo i na tebe, že?“ řekl netrpělivý ženský hlas zleva. Otočila jsem se. „Kira?“ naznačila jsem otázku. „Jo, Kira!“ řekla rozrušeně. „Ty svině nás tady drží už dva týdny, ty svině si…“ „Kiro, jsme jejich sestry.“ „To je fuk, hlavně, že nás unesli!“

Položila jsem ruce na jejich ramena. Když se uklidnily, chystala jsem se jich zeptat, proč byly uneseny zrovna ony, když se mříže otevřely a vešla čtveřice: Celestius Daybreaker, Střelec, Rozvědkář a Jazyk. Kira a Klauditozier na ně pohlédly s výrazem značícím respekt, Jazyk začal mluvit: „Sestro má, je třeba, abyste tu spolu ve třech ještě zůstaly, nechceme, aby se vám něco stalo.“ „Tak nám rozvažte ty provazy a na oplátku se nestane nic vám,“ zaječela Kira.

Střelec se ke mně přiblížil, klekl si a začal se mi nejprve dívat mezi nohy, pak se jeho hlava zvedla na můj titánský výstřih. „Neříká ti něco fakt, že sestřenčiny oči jsou tady,“ okřikl jej Celestius a ukázal ukazovákem na mé levé oko a prostředníkem na to pravé. Střelec vypadal, že se brzy psychicky zhroutí, položila jsem mu ukazovák na bradu a tlačila nahoru, „Sestřenko!“ zavolal synovec ustaraným tónem. Uklidnila jsem jej a Střelcovi jsem naznačila, že budeme jenom kamarádi

Rozvědkář mezitím vytáhl z kabelky poznámkový blok a začal cosi kalkulovat, pak zápisku ukázal Celestiovi a začali hovořit. Klauditozier zavolala Střelcovo jméno, Střelec ji sedl na klín a objal ji. Viděla jsem, jak se Střelec díval na její podprsenku.

Pak se na mě podíval zrovna ve chvíli, kdy Rozvědkář a Celestius dokončili hovor, „Říká se Sestřenko!“ zaječel opět na Střelce, který poté začal vzlykat, objala jsem . Zaječel na něj, jelikož ke mně chová takovou úctu, že zatajuje členům Skupiny pro vývoj historie mé pravé jméno, což je Ejs Dinlárová.

*

Po půl hodině nařídil Celestius Daybreaker okamžité rozvázání, poté jsme všichni nasedli do transportního vozidla, synovec zadal řidiči souřadnice a řidič kývnul, nastartoval motor a jel. Abychom si ukrátily čas, daly jsme se do debaty. „Ejs, vážně, Ejs, ty jsi sestřenicí Celestia Daybreakera?“ ptala se nevěřícně Kira. „Proč si myslíš, že mi říká sestřenko?“ odpověděla jsem otázkou.

Klauditozier řekla Kiře: „Pěkně spoře oblečená,“ zatímco já jsem se dívala na její purpurové vlasy vyholené na pravé straně. Kira na to ironicky zareagovala: „A co ta tvá podprda s jejich znakem.“

Takovou nezávaznou konverzaci jsme vydržely, dokud transportér nezastavil, vystoupily jsme a Celestius řekl: „Tak ženy, tady budete bydlet.“ Poté nás zavedl areálem do haly a z haly ke dveřím s nápisem UBYTOVNA VIP. Otevřel je a jako první jsme spatřily tři postele a naproti nim stoly. Na jednom z nich, naproti posteli nejblíže k oknům, jsem uviděla psací stroj, prohlédla jsem si jej a ke svému údivu jsem zjistila, že na stránkách je můj román.

Kira a Klauditozier se také kochaly tím, že zde mají svůj osobní majetek. Všechny tři jsme pak začaly zívat a rozhodly jsme se uložit ke spánku. Ráno, když jsme se vzbudily, se z interkomu ozval Celestiův hlas: „Sestřenka, Kira a Klauditozier ať se okamžitě ohlásí u vchodu, opakuji, sestřenka, Kira, a Klauditozier ať se okamžitě ohlásí u vchodu.“ U vchodu nám bylo čtveřicí sděleno, že jsme pozvány, abychom se stali svědkyněmi nájezdu.

*

Uprostřed cesty s celým konvojem Skupiny pro vývoj historie mi Celestius řekl: „Sestřenko, tvým únosem z té dědiny se situace z naší strany zlepšila.“ Kývla jsem hlavou, když v tom se domy na kraji silnice začaly deformovat. Poté se silnice začala bortit víc a víc do sebe. Řidič přidal plyn, a když jsem se podívala ven, domy se zdály být menší a menší a byl vidět kopec, který stále dříve za silnicí. „Gravitační vítr za námi,“ ohlásil řidič, pak se ozvalo zahřmění a blesky začaly zasazovat údery do kovových budov, které se roztekly a začaly zaplňovat cestu, tou jsme dokázali projet dřív, než na ni dopadla střecha.

Po osmi kilometrech nás začal následovat konvoj, dle bannerů jsem dokázala identifikovat, že se jedná o členy Skupiny pro vývoj historie, když v tom do prostoru transportéru vyskočil Střelcův opilý otec a začal na něj ukazovat prstem a křičet, Střelec na něj namířil zbraň a stiskl spoušť, následně se otec rozplynul jako oblak prachu. „Vypadá to, že před námi je ohnisko ráje vzpomínek,“ ohlásil Celestius. „Rozvědkáři, prosím tě, můžeš vypočítat délku téhle šílenosti?“ „Dělám na tom,“ odpověděl, vytáhl ze své kabelky notýsek a pero a začal kalkulovat. Po třech minutách mi ohlásil: „Ještě pět kilometrů.“ Vteřinu po této větě se zvedl vítr a do transportéru začaly bušit kroupy. Poplašný systém ohlásil tři tornáda na levé straně blížící se k nám.

Když se nám podařilo ujet této hybridní bouři, dočkali jsme se palby z věží. Konvoj Skupiny pro vývoj historie vysunul své kanóny a začal do věží pálit. Celestius nařídil všem, aby vystoupili z transportéru. Pak jsem si všimla odstřelovače, který mířil na mě. Střelec na něj namířil a stiskl spoušť. Celestius začal komandovat z aut právě  vylézající vojáky a Jazyk začal na základnu Globální výzkumné rady křičet čínsky, japonsky, havajsky a anglicky demoralizující slova. Jeden z našich kanónů zničil bránu a Celestius Daybreaker zavelel, aby vojáci vpadli za tu bránu. Střelec začal hledat, kde všude by mohli být odstřelovači. Rozvědkář se usmíval, přišlo mi, že nevnímá co se kolem něj momentálně děje, zatímco prováděl další výpočty. Kira a Klauditozier za mnou přiběhly, Jazyk je chlácholil a Střelec se s Klauditozier začal objímat.

Po čtvrt hodině venkovních bojů jsme společně vtrhli do interiéru hlavního střediska, kde se nám jako po másle podařilo prostřílet se až do síně prezidenta Globální výzkumné rady, který se otočil od svého okna na Celestia: „Celestii Daybreakere, proč jsi to všechno tak mařil? Víš, že jsi zničil veškerý výzkum všech těch objektů a anomálií?“ „Pode mnou se Zemi a lidstvu bude dařit lépe,“ odvětil Celestius, pokynul Střelci, ten namířil zbraň prezidentovi na hlavu a stiskl spoušť.

*

Dva dny po zavraždění prezidenta po celé Zemi vlál prapor Skupiny pro vývoj historie, já jsem stála vedle Celestia, Kira vedle Jazyka a Klauditozier vedle Střelce a synovec ve svých proslovech hlásal sjednocení a následné dobývání kosmu, pokud se výzkum pod jeho taktovkou posune dostatečně daleko. Globální výzkumná rada nebyla centralizovaná vláda, jako je teď ta Celestiova.

Já se dále věnovala psaní románu, po třech měsících jsem jej publikovala, stál se bestsellerem. V jednom rozhovoru se mě novinář zeptal, jestli se necítím zostuzena. Znakovou řečí jsem mu odpověděla, že ne. To je totiž celý můj synovec Celestius Daybreaker, stejně jsem mu nepřímo pomáhala už tou skutečností, že jsem jeho sestřenka, a on mi naopak prokázal vděk tím, že po založení Skupiny pro vývoj historie ke mně vodil své kolegy Jazyka, Rozvědkáře a Střelce na oběd.