Co s Péťou? Otázka, na kterou bohužel hledáme odpověď už nyní

Situace bohužel v době uvedení televizní premiéry začala být velmi komplikovaná. Otázka Co s Péťou tak bohužel nabyla na aktuálnosti již nyní. 

Komentář Magdaleny Thorové, ředitelky NAUTIS: 

„Produkce dokumentu zveřejnila tiskovou zprávu, která upozorňuje na situaci, jež Péťovu rodinu zasáhla: jeho táta náhle onemocněl a Péťa musel strávit čtyři dny na izolaci v psychiatrické nemocnici, než mohl nastoupit na odlehčovací pobyt u nás v Národní ústav pro autismus - Nautis

Ano, Péťa je právě teď u nás v respitu a zůstane zde do 7. prosince. Poté máme kapacitu nasmlouvanou pro další rodiny, které na možnost odpočinku čekají. Pokud do té doby nebude jeho táta fit, nebo pokud pobyt nezruší jiný klient, současný systém sociálních služeb pro Péťu nenabízí jiné řešení než další hospitalizaci v psychiatrické nemocnici.

V diskusích pod upoutávkou na dokument se často objevují „jednoduché rady“, že by měl být Péťa „umístěn do ústavu“. Je ale důležité říct, že česká legislativa žádné ústavy nezná.

Zákon o sociálních službách rozlišuje několik druhů pobytových zařízení – například domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy se zvláštním režimem, týdenní stacionáře nebo odlehčovací službu. A i když laická veřejnost slovem „ústav“ obvykle myslí právě velkokapacitní zařízení sociálních služeb, ani tato Péťu nepřijala - jednoduše proto, že nejsou schopna poskytnout podporu, kterou potřebuje. Proč?

Péťa se nedokáže kvůli svému autismu přizpůsobit kolektivnímu způsobu života, na kterém jsou velká zařízení postavena. Nemají podmínky pro vysoce individualizovanou podporu. Ať už kvůli prostorovým možnostem, materiálně-technickému zázemí nebo prostému nedostatku personálu, který by se jednomu člověku mohl věnovat intenzivněji. Proto nemohou poskytnout to, co lidé s autismem potřebují: bezpečí, předvídatelnost, individuální přístup a klidné prostředí.

Psychiatrické nemocnice spadají pod zdravotnictví a jsou určeny k léčbě duševních onemocnění. Autismus však není nemoc. Je to neurovývojové postižení, které se neléčí hospitalizací. Samy nemocnice otevřeně říkají, že nemohou nahrazovat sociální služby, jejichž smyslem je pomoci lidem žít důstojný, bezpečný a co nejběžnější život.

Pokud ale sociální systém nedokáže zajistit podporu člověku s postižením, zdravotnické zařízení ho odmítnout nemůže. A proto se stává, že lidé s autismem tráví dny, týdny i měsíce v nemocnici, protože nikde jinde pro ně není místo. Veřejnost přitom často žije v mylné představě, že „někde přece musí být ústav“, který by skvělou péči zajistil. Není.

V Česku dnes neexistuje sociální služba, která by dokázala rychle reagovat na krizovou situaci rodiny člověka s autismem a náročným chováním. Prakticky tak na tyto situace reagují hlavně neziskové organizace. Právě jako teď my v NAUTIS. Často zcela nesystémově, jen díky obrovské ochotě lidí, kteří mění své osobní plány, berou směny navíc a jdou do práce proto, aby pomohli člověku, který to právě teď potřebuje.

Je v tom zápal, empatie, porozumění a vědomí toho, jak moc může i krátkodobý stres nebo narušení rutiny zasáhnout člověka s autismem. A pobyt v nemocnici je jedním z nejzatěžujících zásahů vůbec.

A tak vyhlašujeme sbírky, hledáme další zdroje, abychom mohli navýšit počet asistentů a poskytnout péči nad rámec toho, co je systémově plánováno. Nemůžeme čekat, až stát usoudí, že změna je nutná. Ale nezvládneme všechno.

Česká republika systémovou změnu potřebuje. Takovou, která dokáže zajistit kvalitní sociální službu rodině v krizi i rodině, která se připravuje na budoucí samostatnost svého dítěte a potřebuje jistotu, informace a jasnou vizi toho, se stane, až už péči sama zvládat nebude. Jsem vděčná, že tento dokument vzniknul. I když nejspíš přinese i vlnu kritiky a nepochopení. Ale současně věřím, že tato otevřená výpověď pomůže státu vidět realitu takovou, jaká skutečně je, a že konečně začne jednat."

👉 Celý dokument najdete nyní na iVysílání.