Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Autorka: Jessica McCabe
Rok vydání: 2025
Nakladatelství: Jan Melvil
Originální název: How to ADHD: An Insider's Guide to Working with Your Brain (Not Against It), 2024
Překlad: Marek Čtrnáct
Počet stran: 416
ADHD, neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou, svým nositelům sice přináší i výhody (bývají kreativní, zábavní a do nových projektů se vrhají s velkou energií), ale také mnoho praktických problémů. Dost o nich ví Jessica McCabe, kterou přivedly až na pokraj životního vyhoření. Jessica však svoje zkušenosti nakonec dokázala zúročit – při tvorbě populárního a oceňovaného YouTube kanálu, na kterém od roku 2015 šíří osvětu o ADHD.
Moderní vědecké poznatky, vlastní know-how i bohaté zkušenosti svých sledujících nyní srozumitelnou a svěží formou shrnuje v knize, která je praktickým průvodcem i vřelou oporou pro každého, jehož mozek nepřetržitě jede na plné obrátky.
Kniha se v několika ohledech vymyká běžnému standardu publikací o ADHD psaných nositeli této diagnózy. Je dlouhá, text má více než čtyři sta stran, má skutečně vynikající překlad, o který se postaral pan Marek Čtrnáct (troufám si tvrdit, že je pravděpodobně stylisticky na vyšší úrovni, než originál) a chytře vytvořený překládací obal knihy, který nahrazuje záložku.
V úvodu, který zabírá rovných čtyřicet stran, nám autorka popisuje své životní peripetie, přičemž je přesvědčena, že její permanentní obtíže a selhání pramení z diagnózy (opakovaně neúspěšné studium, pocit „nezapadnutí“ do společnosti, neustálé změny zaměstnání a životního zaměření, úzkostné prožívání a pochybnosti o sobě samé apod.). Osobně si tímto jejím stanoviskem nejsem jistý, to, že se např. třikrát zapomene zapsat na navazující seminář v rámci studia na vysoké škole, bych s diagnózou nespojoval, resp. nesetkal jsem se dosud s žádným klientem s ADHD, kterému by se něco podobného stalo. Podobné pocity určitého nesouladu autorkou popisovaných zkušeností a prožitků vázaných na diagnózu ADHD jsem následně zažíval napříč celou knihou. Byť samozřejmě nejsem diagnostik, většinu v textu zmíněného znám spíše od lidí s Aspergerovým syndromem, než dospělých žen s ADHD.
Model kapitol je stále stejný (což není myšleno jako výtka), nejprve autorka popíše své životní příběhy, případně svých sledujících na Youtube (v současné době provozuje velmi populární kanál s více než dvěma miliony sledujících), které souvisí s tématem, následně doplní více či méně odborné stanovisko vycházející z literatury a vytvoří bodovou šablonu, jakýsi manuál řešení dané problematiky. Obtíž spatřuji v tom, že řada témat se postupně prolíná a čtenář se v různých doporučeních může začít ztrácet a manuály se mu, vzhledem k rozsahu publikace, budou zákonitě plést. Po celou dobu se přitom nedozvíme nic, co by již nenapsal někdo jiný. Doporučení lze zhutnit na stále dokola se opakující – „udělejte si strukturu, a to jak časovou, tak činnostní“, „odměňujte se, vytvořte si odměnový systém“, „stanovte si priority postupu, odlište více od méně důležitého“, „nebojujte s ADHD, ale přijměte ji“ a, samozřejmě, nesmí chybět všemocná terapeutická technika mindfulness, která se po téměř šedesáti letech využívání ve Spojených státech (a zhruba třech tisících letech v Indii) dostala v posledním desetiletí na výsluní i v naší zemi. A kde je mindfulness, nesmí chybět i koučování! Tudíž se občas dozvíme, že „nepotřebujeme být menší, ale potřebujeme být větší!“ a podobné motivační fráze, která by se vyjímaly na jakékoli lednici či předsíňovém zrcadle. Je nicméně fakt, že jejich výskyt je spíše decentní a za to patří autorce můj neskonalý dík.
Pozitivně hodnotím popis propojení ADHD s neurologickými změnami mozku a jeho „jiném“ fungování celkově, toto je třeba třikrát podtrhnout a uvádět v každé „ADHD publikaci“. Hezky je popsán hyperfocusing, resp. nadměrné soustředění se na danou záležitost, což je sice již poměrně známý projev ADHD, ale opakování je matkou moudrosti a jistě nejednoho čtenáře překvapí, že jedinci s ADHD jsou schopni se plně soustředit na jednu činnost i celé hodiny, byť by toho z definice symptomatiky diagnózy neměli být vůbec schopni. Hezká je pasáž věnovaná popisu spánkových obtíží a vnímání času obecně, včetně jeho plynutí. Zde se lidé s ADHD dokonale najdou. Citát „často podceňujeme, kolik času potřebujeme na úkoly, na které se těšíme a naopak přeceňujeme, kolik času bychom si měli vyhradit na ty, jichž se hrozíme“ bych tesal do kamene! A výtečné je také doporučení využívání fyzické aktivity, která se v důsledku může rovnat efektu terapeutických intervencí. Za to autorce patří v každém případě uznání!
Co se mi líbilo o poznání méně je autorčin alibismus týkající se medikace. Tomuto tématu by přitom v každé knize o dané diagnóze měla být věnována minimálně jedna rozsáhlá kapitola. Za celých čtyři sta stran se pouze dvakrát (!) na několika řádcích dozvíme, že cosi jako medikace existuje a možná i funguje. A to je vše. Chápu, že s dvěma miliony sledujících je třeba se vyhnout radikálním názorům a tvrzením, aby se náhodou určití jedinci necítili psychicky poškozeni, ale je třeba naplno uvést – medikace ADHD je super, měl by jí zvážit každý nositel diagnózy a neuvěřitelným způsobem zkvalitňuje život klientů i jejich okolí. Pokud to nevidí sama autorka, vidím to já z pozice terapeuta, který se s lidmi s ADHD denně setkává. A ne, opravdu nemám na mysli dvacet let překonaný Ritalin.
Podobně může vyznít i parafrázované doporučení „s ADHD nebojujte, symptomatiku přijměte a nepřizpůsobujte se okolí a společnosti“. Zajímavé je, že autorka do svých pětatřiceti let, jak z popisu vyplývá, třela bídu s nouzí a bylo tomu tak právě proto, že nebojovala a nemaskovala. To, že je nyní úspěšná a finančně pravděpodobně zajištěná do konce života, aniž by se jakkoli přizpůsobila, je jackpotem, který potká jednoho jedince s ADHD z milionu. Ale rozhodně se nejedná o běžnou praxi, podobně jako většina lidí s Aspergerovým syndromem neskončí jako slavní, geniální vynálezci.
A poslední věc, ze které jsem nebyl úplně nadšený, je krátké uvedení sociálních a vzdělávacích výhod a podpory, kterou mohou lidé s ADHD čerpat a využívat ve Spojených státech. Proč editor knihy či jiný zastupitel nakladatelství nerozšířil text o možnosti v naší zemi (spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou, základní spektrum speciálně pedagogické podpory, záležitosti, na které mají děti s ADHD ve škole nárok apod.)? K čemu je nám příklad dobré praxe z Ameriky, který nemá žádnou vazbu a souvislost s praxí a systémem v České republice. Tomu nerozumím a je to velká škoda.
Celkově je nicméně publikace spíše nadprůměrná, jakkoli se může z mého textu zdát opak, a doporučuji ji k přečtení. Konec konců, dozvědět se, že většina negativních věcí v mém životě není moje vina a „potřebuji být větší“, není špatné!
Názory