Nejsem jako vy

Jacob Hunt je jen zdánlivě obyčejný teenager – exceluje v matematice, má hodně černý smysl pro humor a nenávidí nepořádek. To, co má navíc, je Aspergerův syndrom, formu autistické poruchy. Je neprodyšně uzavřený ve svém vlastním světě. Snaží se být jako všichni ostatní, ale netuší, jak by to měl udělat. Jednoho dne je za podivných okolností zavražděna jeho lektorka Jess a chlapec s uhýbavým pohledem je rázem prvním podezřelým. Byl by schopen vraždy? Kdo se k němu dokáže dostat natolik blízko, aby poznal pravdu? (zdroj: oficiální text vydavatelství)

Recenze: 

Kniha Jodi Picoult je stejně tak kriminálním thrillerem jako psychologickou studií čerstvě dospělého chlapce s Aspergerovým syndromem. Protože v obojím obstává na výbornou, dá se doporučit i čtenářům napínavých příběhů, jejichž primárním cílem nemusí být získání poznatků o autismu. 

Pro účely tohoto textu je pro nás však zajímavější to, jakým způsobem je v příběhu ztvárněn hlavní hrdina Jacob a jak je v něm tematizována jeho porucha autistického spektra. Domnívám se, že autorka nabízí poměrně realistický obraz o chování a prožívání člověka s Aspergerovým syndromem. Jacob trpí komunikačními obtížemi, jeho nižší sociální inteligence mu neumožňuje porozumět jemným nuancím v mezilidské interakci. To mu ztěžuje navazování vztahů a činí z něj v očích jeho vrstevníků někoho, kdo působí zvláštním a neohrabaným dojmem. Až do takové míry, že musí oslovit 83 holek s otázkou, zda by s ním šly na maturitní ples, než poslední z nich konečně kývne.

K tomu, aby mohl fungovat, Jacob potřebuje pravidelný řád a rutinu. Vyvádí ho z míry, když nastává jakákoliv změna plánů. Úplně nejvíce ho děsí představa, že nestihne začátek svého oblíbeného televizního pořadu, neboť jak sám říká: „I když znám všech 114 epizod nazpaměť, sledovat je denně je pro mě stejně důležité jako užívání inzulínu pro diabetika. Je kolem toho naplánován celý můj den, a pokud nemohu dostat svou pravidelnou dávku, začnu se třást.“ (autorův vlastní překlad z anglického vydání knihy, pozn. red.)

Pro některé osoby s poruchou autistického spektra je příznačná převaha logiky nad imaginací. Tento rys se projevuje i u Jacoba, což je vtipně ilustrováno např. vzpomínkou na situaci z dětství, ve které jeho bratra trápily noční můry pramenící z představy, že se pod jejich domem ukrývá dinosaurus. Tehdy jedenáctiletý Jacob mladšímu bratrovi sdělil, že je tato představa nepravděpodobná, neboť jejich dům byl postaven v roce 1973 a šance, že by tento jediný žijící a dlouho ztracený dinosaurus přežil kopání základů domu a momentálně se schovával pod jejich sklepem, se mu jeví jako nízká. A i kdyby tam byl, co by asi tak jedl?

Délka románu čítajícího v českém vydání 568 stran umožňuje Jodi Picoult rozvinout skrz hlavní postavu Jacoba komplexní charakterovou studii člověka s Aspergerovým syndromem. Ta nabízí širokou paletu odstínů, jak se tato porucha může projevovat. Autorka se při popisu Jacobova charakteru vyvarovala přílišné typizaci, což dodává jeho postavě patřičnou živost a autentickou individualitu. Zejména prostřednictvím postavy matky hlavního hrdiny jsou pak přítomné i empatické vhledy a návrhy způsobů řešení konkrétních situací, které mohou inspirovat rodiče dětí s poruchou autistického spektra.

Líbilo se mi, že vztahová dynamika v Jacobově rodině není vykreslena černobíle. V textu je ponechán velký prostor jeho matce Emmě a bratru Theovi. Emma představuje pečující a starostlivou ženu, která na své syny zůstala sama, poté co od nich odešel ještě před narozením Thea jejich otec a její manžel. Je prototypem „nezdolné ženy“, která pracuje do úmoru, aby svým synům zajistila důstojný život. Jacoba miluje a udělala by pro něj cokoliv, zároveň ji však ve vypjatých chvílích napadá, jak by vypadal její život bez něj. Po většinu textu absentující otec je pak temnou připomínkou toho, jak obtížné může být pro rodiče akceptovat narození potomka, který není jako většina ostatních dětí.

Nejednoznačný vztah k hlavní postavě příběhu má také její bratr Theo. O tři roky mladší sourozenec na svého bratra pochopitelně žárlí, protože má dojem, že je Jacobovi věnováno více pozornosti a jeho vlastní problémy a potřeby kvůli tomu často musí jít stranou. Jedná se o důležité téma, které je mimořádně citlivé. Sourozenci jedinců s poruchou autistického spektra mohou mít někdy (oprávněný) pocit, že se ocitnou v zájmu rodiče/rodičů na druhé koleji. Je přitom nutné vzít v potaz, že pro ně musí být obtížné své potřeby s rodičem/rodiči vůbec sdílet, neboť ty mohou ve světle potřeb a problémů jejich sourozence skutečně působit podružněji. Jejich potlačování však k ničemu dobrému nepovede. Oceňoval jsem, že Picoult v textu rozvinula i toto téma, přičemž Thea vykreslila jako postavu, která svého bratra i přes výše řečené má ráda, a když je potřeba, tak se za něj postaví. Trefně nicméně poukázala na fakt, že určité negativní myšlenky a emoce jsou v komplikovanějších sourozeneckých vztazích běžné a mělo by se s nimi pracovat dříve, než přerostou únosnou míru.

V souvislosti s Aspergerovým syndromem je stěžejním tématem textu a přiznanou motivací autorky prozkoumat otázku, jak právo přistupuje k lidem s touto poruchou v případě obvinění ze závažných trestných činů. Příběh se odehrává v amerických legislativních reáliích, které jsou těžce přenositelné do českého prostředí. O základních otázkách, které autorka prostřednictvím textu klade, a jež se týkají svéprávnosti, míry odpovědnosti jedince s Aspergerovým syndrom a důležitosti edukace veřejnosti o projevech a důsledcích této poruchy, je však podnětné uvažovat i zde. 

Kniha se mi lépe četla jako charakterová studie než kriminální thriller. Kriminální zápletka je poutavá, nicméně obsahuje jednu zásadní logickou příběhovou trhlinu, která souvisí se záměrným oddalováním nevyhnutelného, což se projevuje iracionálním jednáním určitých postav. To však k tomuto žánru často patří. I přes tuto drobnou výtku se kniha dobře čte a laik si z ní na pozadí dramatického příběhu s nevšedním námětem může odnést střízlivou představu o tom, jak může vypadat život teenagera s Aspergerovým syndromem. Na závěr se dá konstatovat, že každý příběh, jenž umožňuje širokému čtenářskému publiku nahlédnout do duší těchto jedinců a lépe jim porozumět, se počítá. (Jan Blatský, osobní asistent, středisko Podpory samostatného bydlení NAUTIS, 02.09.2021)