Téma autismu v seriálu Kukačky zaujalo veřejnost - více v exkluzivním rozhovoru s tvůrci!

My se dneska nebudeme věnovat té hlavní dějové linii, ale zaměříme se na postavu malého Jakuba Kadlece, šestiletého kluka s Aspergerovým syndromem. Právě autismus je silným motivem, který provází diváky celým seriálem…Pane Coufale, Honzo, otázka hned na vás do úvodu, co vás vedlo, inspirovalo k tomu jednu z hlavních postav, a v tomto případě dětskou postavu, „obdarovat“ poruchou autistického spektra?

Jan Coufal: Když jsem přemýšlel o celém příběhu, tak jsem si říkal, že by ti kluci samozřejmě měli být rozdílní a rozlišitelní na první pohled. Inspirace přišla sama, protože moje manželka pracuje jako učitelka v soukromé škole, kde jsou hodně nakloněni inkluzi. Do této školy chodí i moje tři děti. A mají tam několik, asi i nadstandardně oproti normální škole, autistů, kterým se individuálně věnují. Moje děti mají mezi autisty kamarády, někteří byli i u nás doma, takže jsem se s nimi potkal. A mé děti vyprávěly spoustu příhod, veselých i smutných, z toho potkávání se. Tak jsem si říkal, že mít jednoho z těch dvou kluků takhle obdarovaného – Aspergerovým syndromem – že to pomůže i dramaturgické stavbě. Protože kluk, který vyžaduje přesný a přísný řád, který nesnáší jakoukoli změnu, tak to samo o sobě je dramatizace té úvodní zápletky, což pro vyprávění příběhu je vždy dobré. Čím víc překážek, tím je to silnější příběh.

Vy říkáte, že máte zkušenost, respektive vaše děti mají zkušenost s dětmi s Aspergerovým syndromem, s autismem. Bylo tou druhotnou motivací třeba i zvýšení povědomosti u veřejnosti o této poruše?

Jan Coufal: To se přiznám, že ne. Já zas nemám tyto edukativní nebo didaktické sklony. Já jsem chtěl jenom vyprávět dobrý příběh a ani jsem si vlastně neuvědomoval, že by to bylo téma, které může takto zarezonovat. Že vlastně je nedostatek toho tématu. Samozřejmě teď jsem si to už uvědomil, protože jsou na to takové reakce. Já jsem tím obklopený už dlouho a přijde mi to jako běžná součást života. Tak mě nenapadlo, že zrovna toto téma takhle zarezonuje.

Biser Arichtev: Já u sebe registruju neuvěřitelné množství zpráv, kdy lidi jsou velmi rádi, že se to téma otvírá. Že jsme ho prezentovali tak, jak jsme ho prezentovali. Že jsme se ty věci nesnažili nějak karikovat, že jsme je nějakým způsobem dali do správného kontextu. To hodně lidí oceňuje a mně na to téma chodí opravdu desítky zpráv, což není málo. A z tohoto pohledu je to opravdu zajímavé a překvapivé, jak říká Honza, že to v té společnosti neuvěřitelně zarezonovalo, že tohohle tématu mají lidé nedostatek.

A Bisere, vy sám jste měl osobní zkušenost s nějakou osobou, s jedincem na spektru?

Biser Arichtev: Já jsem nikdy takovou osobní zkušenost neměl, minimálně ne vědomou. Protože často se děje to, že my můžeme potkat někoho s podobným syndromem nebo nějakými náznaky syndromů, ale nemusíme to vždycky vědět. Ten Asperger, tak jak jsem ho studoval a co jsem se o něm snažil zjistit, tak lidé s Aspergerovým syndromem dokážou fungovat v běžném životě. A lidé, kteří se o to nezajímají nebo na to nejsou upozorněni, tak to nemusí poznat. A to je pro mě velké překvapení, že se to takovýmto způsobem děje, že ta porucha je mírná, že se s ní dá fungovat, případně že si člověk s AS nastaví životní prostředí, nastaví si své mechanismy a podobně. Pro mě je to nové téma a jsem rád, že jsem ho objevil skrze Honzu, který ho zakomponoval do příběhu, a já jsem tím pádem byl nucený se na to nějakým způsobem připravit.

O Aspergerově syndromu se dozvídáme v náznacích už od začátku a postupně těch náznaků nebo charakteristického chování přibývá. Mně osobně se moc líbilo, Honzo, že jste tam zakomponoval celou řadu detailů, drobností, které jsou charakteristické právě pro to autistické chování. Z čeho jste vycházel právě při těch detailech, jako jsou třeba špagety – konkrétní značka a šířka špaget, nebo pyžamo s dírkou a podobně?

Jan Coufal: U špaget jsem vycházel ze své zkušenosti, protože já to mám přesně takhle – musím mít stejné špagety, jiné nesnesu. (smích) To si dělám trochu legraci. Ale vlastně díky tomu, že mé děti chodí do zmíněné soukromé školy, tak jsem se tam setkal i s rodiči, kteří se touto problematikou zabývají. Konkrétně s Petrou Antonů, která dělá videotréninky. Při nich je s rodinami, které mají autistu, natáčí je na video, aby si pak rodiče mohli zpětně analyzovat chování dítěte, a ladí to pak s odbornou pomocí. A Petra mi doporučila Adélu Stejskalovou z Centra Terapie Autismu, jež sídlí v Praze. S Adélou jsem se sešel. Já jsem samozřejmě měl povědomí, co je to Asperger. Ale Adéla mi pomohla se spoustou detailů – třeba s kartičkami (Obrázkové karty pro porozumění emocím a rozvoj sociálních dovedností, pozn. redakce), že klouček říká maminka, že neřekne, že se jmenuje Tereza, ale říká vždycky maminka - s těmito detaily, které normální člověk nemůže nikdy vymyslet, pokud se s tím nesetká, tak s těmi mi Adéla Stejskalová hodně pomohla.

Biser Arichtev: My jsme Adélu měli i na place, abychom tomu pomohli co nejvíc. Já jsem třeba inscenoval situace a vždycky jsem se jí zeptal, zda je to takhle v pohodě a ona třeba ještě měla nějaké drobounké úpravy. Tak jsme se to takhle hezky společnými silami snažili budovat i do těchto detailů, o kterých Honza mluví.

Byla tam konzultace třeba ještě s někým dalším? Opět se vrátím k vašim dětem, o kterých jste prozradil, že mají kamarády mezi dětmi s poruchou autistického spektra. Tak jestli třeba i vaše děti vám pomohly s těmi detaily nebo s nějakými drobnostmi v chování, v charakteristických rysech?

Jan Coufal: Spíš nevědomě, tím, že to vypráví, protože ony si třeba ani nejsou vědomy, že jejich kamarád má poruchu autistického spektra, protože škola to nemůže nějak říkat, nemůže ty děti stigmatizovat. Takže já to vím, protože to už jako dospělý poznám, ale moje děti své kamarády s AS vnímají jako úplně normální vrstevníky, kteří jsou v něčem jiní, než oni, ale neumí si říct tu diagnózu. Takže to bylo spíše nechtěně. Nebylo to určitě tak, že bych se dětí vyptával. Spíše jsem něco viděl nebo mé děti vyprávěly, co se dělo ve škole, takže z toho jsem sem tam něco uzobnul.

Bisere, vy jste zmínil, že i na place jste měli konzultantku, která vám pomáhala i při samotném natáčení. Roli Jakuba Kadlece ztvárnil Viktor Sekanina, jak jste ho s tou rolí seznámili?

Biser Arichtev: On ten výběr dětí obecně byl oříšek. Já jsem to už někde říkal, že jsem v prvním kole viděl kolem tři sta dětí. Z toho jsem udělal užší výběr zhruba dvaceti a těmi už jsme se pak zabývali dál s Honzou i producenty. V rámci tohoto síta jsme děti měli před kamerou třeba třikrát, čtyřikrát. Takže už jsme se dokázali malinko více s nimi seznámit, jací jsou, dokázali jsme vnímat nějakou jejich energii. A Viktor Sekanina byl takový specifický kluk mezi tou partou takových docela běžných dětí. Viktor byl takový úspornější v mnoho směrech, tak jsme si říkali, že z tohohle můžeme u Viktora vyjít. Viktor se nám jednak hodil typově, ale druhak, jak říkám, jeho energie byla taková úspornější, emočně byl úspornější a to pro nás byl dobrý základ. Potom byly samozřejmě těžké momenty, kdy dochází k těm krizovým situacím, nebo moment nějakého záchvatu, tam je to pro ty děti velmi těžké, ale o tom se budeme ještě bavit. Ale v zásadě si myslím, že jsme vyšli hodně z energie toho kluka samotného. Třeba Viktor Sekanina nemá moc rád, když ho někdo objímá. On vlastně opravdu tak nějak zvláštně ztuhne. Tak jsem si říkal, jestli náhodou jednou nohou také není v Aspergeru, ale myslím, že úplně ne. Nicméně je to něco zvláštního, z čeho jsme vyšli. Honza to může potvrdit, protože u toho výběru byl taky, a ten kluk nás prostě zaujal. Dokázal i pěkně říkat text, bez toho, aniž by nějak moc maloval, mluvil hodně rovně.

Honzo, jestli chcete doplnit Bisera.

Jan Coufal: Já když jsem viděl ty první kamerové zkoušky, které Bisi předvybral, tak pro mě byl Viktor od začátku jasná volba. Já jsem ho přímo viděl a říkal jsem, že to je TEN kluk, a pak se to potvrdilo, už nikdo nebyl lepší než on.

Pojďme už k těm problematičtějším místům nebo scénám. A to jsou, jak už jste zmínil, třeba afekty, které jsou pro některé lidi na spektru i včetně dětí, charakteristické. Nebo třeba neprojevování emocí. To je zase část, která mne zaujala, že Viktor opravdu dokázal odříkat spoustu věcí se stejným výrazem ve tváři. Jak jste ho zasvětili do té role, do těch charakteristických rysů, které obnáší Aspergerův syndrom?

Biser Arichtev: Řádově jsme mu řekli, o co jde, ale Viktor se s tím taky v životě nepotkal, neměl žádnou referenci, jak by to dělal. Jak jsem už řekl, hodně jsme vyšli z něj a já už jsem mu potom technicky říkal, co má a nemá udělat. A v tomhle je to podobné jako s mnoha dospělými herci. Jsou herci, kterým musíte ty věci podávat víc technicky, a jsou herci, kterým řeknete ideu nebo podtext a oni už jsou schopní si to nějak přežvýkat a dát tam kus sebe. U Viktora jsme hodně vycházeli z technického režírování. U něj to bylo tak, že jsem mu řekl - Viktore, uděláš to takhle a takhle -  a vlastně mu tu akci do detailu popíšete a Viktor se na to dokázal soustředit, že udělal ty jednotlivé úkony. Byť tam měl mnohdy docela hodně složitého textu a on to chtěl prostě udělat dobře a právě tím, jak se na to soustředil, tak to pletl, ale nakonec se to všechno podařilo. Já si myslím, že to nejde u takhle malých dětí dělat jinak, než abychom nevyšli přímo z nich. To prostě musí fungovat. Protože na tak velké ploše, jako je seriál, bychom ty děti přemlouvali horko těžko takhle dlouho, aby dělaly věci, které necítí, nebo kterým vůbec nerozumí. Takže ten Viktor nám to dal a to bylo skvělé.

Tím složitým textem máte možná na mysli i takové ty technické pasáže, kde Viktor vyjmenovává technické parametry vlaku nebo vyjmenovává zastávky tramvají v Praze.

Biser Arichtev: Jo, to ho prostě bavilo. (Smích)

Honzo, vy jste se také podílel na tom zasvěcování do role?

Jan Coufal: My jsme měli herecké zkoušky před samotným natáčením, kdy jsme se scházeli s herci. A po těch rodinách jsme si zkoušeli nějaké obtížnější a signifikantní scény projít. Pak vlastně skoro téměř všechny scény. Takže jsem měl možnost s Viktorem před natáčením mluvit. My jsme měli vlastně velkou výhodou, nebo shodou okolností to tomu napomohlo, že maminka Viktora je herecká koučka, která ví, co ta herecká profese obnáší, a byla velmi nápomocná při přípravě Viktora na tu roli. I doma mu hodně vysvětlovala, co ten autismus znamená a jak je potřeba to hrát. Takže i velký dík Veronice, která nám s tímto pomohla.

Biser Arichtev: Veronika Duchková vlastně pracovala s oběma kluky, učila je hodně texty. Protože z technické stránky, když se ty děti nenaučí text, tak na place to neuvěřitelně zdržuje a ony samy začnou cítit tlak a jsou z toho nervózní. Takže i z tohohle pohledu nám Veronika Duchková hodně pomohla, protože děti byly předpřipravené na scény, které budou točit, a my jsme se mohli pak opravdu věnovat kroku B, protože krok A s nimi absolvovala Veronika a my jsme se mohli posouvat dál. To bylo velkou výhodou a myslím si, že kdybychom pracovali s dětmi na takto velké ploše, tak bychom to udělali znovu. Protože z toho našeho pracovního pohledu je tohle velká pomoc.

Seriál Kukačky upozorňuje ve spojitosti s poruchami autistického spektra také na problémy, jak se k této problematice staví společnost. Honzo, zase otázka na vás, kde jste čerpal v této sféře – to znamená, co se různých mýtů, předsudků týče, nebo třeba problém s inkluzí, kdy například nechtějí žáka s poruchou autistického spektra přijmout do školy?

Jan Coufal: To asi nebyla žádná konkrétní věc. Když už jsem se rozhodl, že tam taková postava bude, že ten Jakub bude mít Aspergerův syndrom, tak jsem si samozřejmě o tom spoustu načetl. A třeba konkrétně ve třetím díle, kdy jde k zubaři, za svojí babičkou, která je zubařka, tak jsem při rešerši narazil na informaci, že zubaři chtějí ve většině případů dávat dítěti s PAS anestezii, že se vlastně bojí, že nejsou ani ochotní to zkusit. Tak to mě úplně zaskočilo, s tím jsem se nesetkal. Takže třeba tuhle konkrétní věc jsem si vyrešeršoval v nějakém článku, kde o tom rodiče konkrétně mluvili. Jinak jsem čerpal z věcí, které se vznáší tak jako ve vzduchu, když to téma někde zmíníte. Jsem si vědom toho, že autistické dítě nebo dítě s Aspergerovým syndromem je trochu jiné, ale je obtížné to diagnostikovat. Takže v malém věku může působit nezvladatelně. A i mně se stalo, že moje děti, které jsou ale v pořádku, měly nějaké záchvaty, a znám ty pohledy okolí, které se kouká na rodiče – jak to, že to nezvládáte, jak to, že to své dítě nezvládáte. Tak jsem si dovedl představit, jakou bezmoc musí cítit rodič, který to nemůže nijak ovlivnit. Je to prostě tak, to dítě se rozhodne tak chovat, dostane záchvat, není to otázka výchovy, jak vždycky okolí se dívá na ty rodiče. Tak když už jsem se rozhodl to tam dát, tak jsem chtěl zdůraznit, že vlastně ty rodiče to mají v tomhle těžší, že musí čelit předsudkům a že ty předsudky by si lidé mohli odpustit.

Biser Arichtev: Tam je to skvělé v tom, že tam vidíte několik rozdílných druhů postojů. Je tam ta máma, je tam táta, jsou tam jeho rodiče a všichni mají trošku jiný postoj. Táta má tendenci to omlouvat, čímž tu mámu rozčiluje. Že tam ty jeho rodiče říkají – „Vy byste mohli žít úplně normálně, kdybyste měli to svoje zdravé dítě.“ Pak je tam Sabina alias Olga s tím Karlem a Olga někde řekne větu – „Kdyby byl s námi (Jakub, pozn. redakce), tak by takový nebyl.“ Je tam hodně silných momentů, které Honza postavil hrozně chytře. Těch náhledů na danou věc je tam několik, přitom nejsou třeba všechny tak diametrálně jiné, ale jsou v nuancích. A to je myslím to, co to dělá zajímavým, že téma je vnímané v mnoha vrstvách, ale přitom jemně jinak a už to posouvá význam té věci.

Jan Coufal: Myslím, že se nám hodně povedlo to téma udělat, přestože nevyprávíme o tom tématu. My nevyprávíme o rodině, která má problém s tím, že má dítě s Aspergerovým syndromem. My vyprávíme úplně jiný příběh a součástí toho jiného příběhu je dítě s Aspergerovým syndromem. A vlastně to, že se na to neklade důraz, že se to děje jakoby mimochodem, že to je součást života těch postav, které řeší jiné emoční problémy, tak si myslím, že o to je to silnější, že o to víc to může zafungovat jako osvěta, než kdybychom si řekli, že uděláme edukativní příběh o tom, jak je to těžké mít dítě s Aspergerem. To jsme nechtěli a hrozně jsem se snažil na to dávat pozor, aby to z toho netrčelo, aby ten kluk byl takový, jaký by byl ve skutečnosti, ale ten příběh je o něčem jiném. On je to prostě jenom Jakub a je v nějakém příběhu, který řeší tím svým způsobem.

Biser Arichtev: To je pravda. Protože kdyby se to dalo více do popředí, tak by vznikala tendence se vůči tomu nějakým způsobem vymezovat, vytvářet si nějaký postoj nebo názor. Tady to ale diváci spíše přijímají jako danost, než aby se vůči tomu musel někdo vymezovat názorově. Proto to i funguje, jak říká Honza, že to lidé vnímají a dávají na to pozor, ale nevymezují se vůči tomu názorově, protože to není přímo tím hlavním tématem.

Zároveň jste ale v úvodu oba zmínili, že otevřením toho tématu vám chodí pozitivní reakce. Lidé jsou rádi, že jste právě téma poruch autistického spektra zakomponovali do seriálu. Můžete zmínit některé z reakcí, s čím se lidé ozývají?

Biser Arichtev: To já vám klidně přepošlu (pousmání) – „Děkujeme, že jste to téma udělali takhle.“ „Děkujeme, že ty děti jsou tam takhle a přitom to nikoho neuráží.“ V zásadě většina těch reakcí je pozitivní v tom, že se lidem líbí ztvárnění tohoto motivu, že lidé nemají pocit, že to uráží. A to je strašně důležité. Že je to udělané tak, že se ti lidé necítí uražení, necítí, že jsme je nějakým způsobem zkarikovali nebo že jsme jejich téma nějakým způsobem pokřivili. Že se na to téma díváme laskavým pohledem ale současně i realistickým, že lidé se necítí nějak ukřivdění.

Honzo, máte slovo, jestli chcete něco doplnit.

Jan Coufal: Mně žádné reakce nechodí, protože obecně scénárista nikoho nezajímá. (smích) A já ani nijak veřejně nevystupuji a nejsem dohledatelný na sítích, takže nemám žádné reakce od cizích lidí. Chci ale říct, že jsme se snažili ten příběh vyprávět přes emoce, snažili jsme se, aby si divák vybudoval vztah k postavám. Snažili jsme se mu dát možnost vybudovat si vztah ke každé té postavě a myslím si, že právě proto, že se to podařilo, tak se diváci napojují i na toho malého Jakuba a na jeho rodiče a spolu s nimi prožívají ten příběh, který my vyprávíme, a zároveň s tím prožívají ten autismus a uvědomují si, co to znamená. A jak už jsem řekl v té předchozí odpovědi, kdybychom na to tlačili, tak by to tak nezafungovalo, jako když je to takhle mimochodem.

Bisere, vy jste zmínil celou řadu pozitivních reakcí. Přesto byla tam třeba nějaká reakce negativní, se kterou jste se setkal? Že by třeba někdo kritizoval vyobrazení autismu a podobně?

Biser Arichtev: Ono je to blbé říct, ale vlastně ne. Ale taková je skutečnost, to nelžu. Buď mi lidé ty negativní reakce nepíšou, ale spíš je to v tom smyslu, že nám děkují, nám, jako tvůrcům seriálu, že se toho dotýkáme, že se toho nebojíme a že to je udělané tak, jak je to udělané. Jsou tam díky a ocenění za to, že tam to téma je. Na tom je evidentně vidět nějaký možná drobný nedostatek, že o tom ta společnost obecně málo ví a lidé jsou vděční za to, že se to ukáže. Obzvlášť když je to v seriálu, který je hodně sledovaný a má velký zásah, tak je tam od lidí cítit nějaký vděk za to, že se to téma ukáže.

Měli jste nějaké reakce k tématu autismu také od dalších herců vystupujících v seriálu? My jsme se tady hodně bavili hlavně o postavě malého Jakuba. Ale on se autismus dotýká opravdu hodně postav, ať už jsou to rodiče nebo prarodiče Jakuba. Tak jakým způsobem jste s nimi spolupracovali, zasvěcovali je do té problematiky?

Biser Arichtev: Nejvíce se to týkalo Marty Dancingerové a Marka Adamczyka – Viktor je jejich seriálové dítě a jsou s ním v největším kontaktu. U nich bylo důležité si s tou poradkyní přesně říct, jak by některé momenty řešili nebo neřešili, jakým způsobem se mají zachovat v momentě těch excesů, jakým způsobem fungovat v té domácnosti. Takže oni na to museli být nějakým způsobem připravení a sami v sobě si to zakódovat, aby dobře reagovali v daných situacích. Aby tam nebyl moment pauzy – „a něco udělat“, ale aby ta reakce byla přirozená a plynulá. Ale jinak jsme se k tomu snažili přistoupit na tom place racionálně a budovat to v tom smyslu, jak říká Honza, abyste ty postavičky za ty věci neodsoudili, abyste je přijali se všemi jejich plusy i mínusy.

Jan Coufal: A stejně, jako jsme budovali svět Jakuba, tak jsme budovali i svět toho Tomáše, který je naopak raubíř a motorkář. Takže tam jsme zase rešeršovali a řešili všechny věci okolo motokrosu a závodů. Péči jsme věnovali všem postavám, i proto jsou tak uvěřitelné, jak jsou. Proto měli herci možnost je ještě povýšit svým výkonem a proto to funguje jako celek, a v tom celku je Jakub jeden dílek a funguje to i proto, že to všechno kolem je opravdové.

Byly nějaké momenty při natáčení, které byly třeba hodně náročné emočně, například ve spojitosti s těmi afekty nebo s nějakým dalším chováním?

Biser Arichtev: Ano, to je něco, na co jsme trochu narazili už dříve při našem rozhovoru. Já jsem upřímně na vlastní oči neviděl moment afektu, moment excesu. Vycházel jsem z popisu z nějakého videa, studoval jsem nějaké rozhovory, kde o tom lidé mluví. Bavili jsme se s Adélou, o těch detailech. Technicky je složité, že když to nezažil ani ten Viktor, tak je to pro něj těžké. Tak jsme se mu snažili mu to nějak popsat, co má udělat, jak se má zachovat, co má říct. Ale mně se zdálo, a to je asi takový technický detail, že on není vlastně schopný vyvinout nikdy tolik síly. Ty děti (s Aspergerovým syndromem, pozn. redakce) v momentě toho afektu vyvíjí obrovskou sílu, energii, a to nevědomě, nebo instinktivně, nevím jak se to děje a nedokážu to vlastně ani pospat, ale je to moment, kdy nevěříte, že v tom dítěti je tolik síly, aspoň tak mi to přišlo. A kluk, který to neví a který to nezažil, tak si myslím, že pro něj bylo velmi těžké si představit, jak velkou sílu musí vyvinout k tomu, aby se třeba někomu snažil vytrhnout z objetí. Nebo jak velkou energii dává do momentu, kdy ho něco rozčiluje a kdy něco nezvládá rozumově a projevuje se to ve fyzické síle. To bylo velmi těžké a hodně jsme si pomáhali filmařskými triky, záběry a různým nastavováním situace, protože to je něco, co podle mě normálně nejde udělat při standardních situacích, které to dítě zná. A Viktor to nemohl zvládnout.

Jan Coufal: Pro mě nebyly nejsilnější tyhle scény s afekty, ale ta Jakubova bezemočnost, že není schopen dát najevo a ukázat lásku té mámě. Ve chvíli, kdy se oba kluci dozvídají, že jsou vyměnění, tak Tomáš to prožívá úplně úkorně, je zmatený, je emocionálně rozhozený, kdežto Jakub to bere jako vysvětlení něčeho, co se mu nezdálo – jak může mít jinou krevní skupinu než rodiče. A když se to dozvěděl, tak řekne: „Jo to dává smysl.“ Pro mě to bylo silné v tom, že ta máma, která mu dává úplně všechno a nikdy nedostane ani co by se za nehet vešlo zpátky od toho kluka, tak to mi přišlo, že pro tu mámu, pro postavu Terezy, to je ještě tisíckrát horší, než když má její kluk záchvat. Samozřejmě na natáčení to bylo výrazně jednodušší, ale myslím, že ten emociální dopad byl obrovský.

Biser Arichtev: Viktor tu situaci fakt udělal hezky. On to řekl fakt tak jako logicky, že se nad tím tak zamyslel. A je tam pak vidět silný moment s tou Martou (představitelka maminky Terezy, pozn. redakce), která má co dělat, aby udržela před klukem svoje emoce na uzdě, musí odejít a má emociální výlev venku na zahradě. Tohle zase realizačně nebylo tak těžké, po technické stránce jsme se s tím neprali, protože jak už jsem řekl, tak Viktor je emociálně úspornější dítě než běžné děti, takže tohle mu šlo. On opravdu ani nemá rád, když ho někdo obejme. I jeho máma, Veronika Duchková, to přesně věděla a říkala, že to nemá rád. On má ještě bráchu, a Veronika říkala, že brácha se tulí, má to rád, ale Viktor to takhle nemá.

Pojďme na závěr odlehčit. Vzpomenete na nějakou zábavnou historku z natáčení ve spojitosti s autismem nebo se ztvárněním Aspergerova syndromu?

Biser Arichtev: Teď nevím, já to takhle nevnímám. Většinou člověk projde ty situace a zábavná historka nepůsobí zábavně navenek, protože většinou vychází z nějakého kontextu. Nasmáli jsme se tam s těmi kluky asi dost, protože oni byli dobří oba dva, ale takhle si nevzpomenu, to vám neřeknu.

Já moc děkuji, že jste si udělali na mě čas. Děkuji moc za sdílení vašich zkušeností ze seriálu Kukačky a budu se těšit zase třeba někdy na viděnou. Hosty dnešního rozhovoru byli Biser Arichtev, režisér seriálu Kukačky a také Jan Coufal, scénárista seriálu.

👉 Přečtěte si také recenzi seriálu Kukačky. Najdete ji zde.