Temple Grandinová (2010) - recenze filmu

Temple Grandinová (2010)

(originální název: Temple Grandin)

O filmu:

„Nejsem jako jiní lidé. Já myslím v obrazech.“ To jsou slova Temple Grandinové, jejímuž osudu je věnováno biografické drama z produkce HBO, které režíroval Mick Jackson. Tato pozoruhodná žena, u níž byl v dětství diagnostikován autismus, dokázala s pomocí své matky, tety a učitele překonat všechny osudové překážky a proměnit svůj zvláštní dar v jedinečnou dráhu vědkyně, spisovatelky, ochránkyně zvířat a průkopnice vzdělávání lidí s autismem. (Zdroj: HBO Europe)

Film byl oceněn sedmi Cenami Emmy a Zlatým glóbem (Zdroj: IMDb) 

Životopisný film vypráví příběh Temple Grandinové, ženy s autismem, která se narodila v USA v roce 1947. Temple Grandinová vystudovala pregraduálně i postgraduálně obory týkající se živočišné výroby a působí jako profesorka na Colorado State University. V oblasti práce s dobytkem se stala uznávanou odbornicí a zhruba polovina chovatelských a průmyslových zařízení v USA se řídí doporučeními a stavebními úpravami, které v péči o dobytek navrhla. Proslavila se také jako aktivistka v oblasti autismu. O autismu napsala i několik knih. Patří k nejznámějším osobám s autismem na světě. 

Příběh ukazuje tehdejší diagnostický proces, kdy byl stav dítěte nesprávně uzavřen jako dětská schizofrenie, obviňování matky, že svým chladným přístupem způsobila svému dítěti autismus a tlak lékařů na zařazení dítěte do ústavní péče. Matka doporučení odmítá a usilovně se snaží dítě rozmluvit a postupně socializovat. Temple pobývá v době dospívání na farmě svého strýce a tety. Film sleduje i její vzdělávání na střední škole a univerzitě. Chování zvířat na farmě Temple inspiruje a vymyslí pro sebe přístroj, který jí pomáhá zklidňovat nadměrnou míru úzkostí a stresu pramenícího nejen z věcí, které souvisí s autismem, ale i ze šikany spolužáků a později spolupracovníků. Film sleduje i vstup Temple na pracovní trh, kdy se jí navzdory sexismu a konzervativním postojům daří v dobytkářském průmyslu stále úspěšněji prosazovat své kreativní návrhy, založené na vědeckých postupech, excelentním vizuálním myšlení, pozorovacím talentu a hlubokém porozumění chování zvířat. Závěr filmu zachycuje účast Temple na konferenci o autismu v roce 1981, kdy svým výstupem vstupuje na pole osvěty a advokacie. (Autor: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., metodická ředitelka a psycholožka, Středisko diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS)

Recenze 1: 

Film je skvěle natočený, jemný a uvěřitelný, s výbornými hereckými výkony. Neokatá vřelost a zájem některých postav člověka vyloženě potěší (nevidomá spolužačka, teta, učitel ze střední školy, paní v obchodě). Film neukazuje jen myšlení ženy s autismem a její projevy autismu, ale zajímavé jsou i informace z oblasti chovu zvířat a živočišné výroby. Temple Grandinová patří k filmům, které ukazují autismus ve vzácné formě, tedy tak, jak většinou nevypadá, a může tak přispívat k určité stereotypizaci představ o autismu. Po shlédnutí filmu může někoho napadnout, že všichni autisté mají fotografickou paměť, nadprůměrný intelekt, silnou senzorickou přecitlivělost, synestezii, vizuální myšlení a nesnáší doteky. A kdo není jako Temple Grandinová, nemá autismus. Tak tomu ale není. Nicméně film jako unikátní příběh o životě velmi významné ženy s autismem je skvělý a bude bavit i ty, kteří se o autismus nijak zvlášť nezajímají. Temple ve filmu předává své základní poselství o autismu: „Jsme jiní, ale ne horší.“ 

Ve filmu je několik okamžiků, které výrazně upoutaly mou pozornost. Například když učitel biologie dr. Carlock říká matce, že když děti nejsou, jak si rodiče představují, cítí rodiče vinu. Ačkoliv Temple soucítí se zvířaty, chápe potřebu masného průmyslu, ale bojuje za lepší podmínky a respekt ke zvířatům: „Příroda je krutá, ale my být nemusíme.“ Když jsem viděla, jak se matka snaží Temple naučit mluvit, dohledala jsem si postoj, jaký má Temple k aplikované behaviorální analýze. Její postoj k ABA je kladný. Ačkoliv logopedickou intervenci, kterou tehdy postupovala, nelze ABA terapií nazývat, Temple v ní vidí řadu shodných prvků a domnívá se, že verbální učení může být pro děti prospěšné. Sama toto učení považuje za důvod, proč se naučila mluvit. (Autor: PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D., metodická ředitelka a psycholožka, Středisko diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS, 10.01.2021)

Recenze 2:

Natočeno srozumitelně, lidskou formou. Takový film o ženském Rainmanovi, ale Temple dokázala fungovat zcela samostatně. Takže jde asi o jiný typ autismu. Je tu hezky ukázáno, že člověk s autismem se může zlepšovat a být pro společnost přínosem, když má dobrý přístup. Je to neuvěřitelné, co lidé s autismem dokážou a kam to mohou dotáhnout. Překvapilo mě, jak na jednu stranu jsou pro ni některé základní věci obtížné, a jinými ostatní výrazně převyšuje. Dokázala přesvědčit spoustu lidí o své pravdě, bylo jí jedno, co si o ní lidé myslí, byla tak ponořená do práce, až jí lidé museli říkat, ať se umyje. Měla neuvěřitelnou schopnost jít k věci a úderně argumentovat. Tím, že jsou lidi jiní, mohou dokázat věci, kteří druzí ne. (Ladislav Bača, 10.01.2021)

Fotografie Temple Grandinové v roce 2011 (V 64 letech)

(Zdroj: Wikipedia.org)

Zajímavosti:

• Grandinová si myslela, že ji bude ve filmu hrát Sigourney Weaverová, protože už hrála ženu s autismem ve filmu Sněhový dort. Navíc, na rozdíl od plavovlasé Clare Danesové, byla Sigourney Weaverová tmavovlasá stejně jako Grandin a také byla přibližně stejně vysoká. (Zdroj: IMDb)
  
  
• Temple Grandinová poobědvala a strávila půl den u herečky Claire Danesové, která ji ve filmu představovala, v jejím bytě v New Yorku, což bylo součástí výzkumu, kterým se Clare na svou roli připravovala. Claire Danesové bylo v době filmování 30 až 31. Hrála Temple Grandinovou od jejích 15 let (v roce 1962) do jejích 34 let (v roce 1981). (Zdroj: IMDb)
  
  
• Mezi scénou, kde Temple poprvé vidí koně Kaštánka (Chestnut), a scénou s jedením úhořů, je černobílá fotografie Temple na koni s tváří Claire Danesové. Na původní fotografii je sama Grandinová a tato fotografie je vidět v závěrečných titulcích. (Zdroj: IMDb)
  
  
• Ve filmu se Temple dozví, že lidé komunikují očním kontaktem v roce 1975, kdy jí to řekla matka. V reálném životě si to přečetla v knize, když jí bylo 50 (v roce 1997 nebo 1998). (Zdroj: IMDb)
  
  
• V počáteční fází scénáře měla Temple prožít romantickou lásku, ale Temple byla zcela neoblomně proti, protože sama ve svém životě nikdy nic takového neprožila (Zdroj: IMDb)
  
  
• HBO koupilo na natáčení stádo krav. Scény, kde se dobytek topí nebo je jinak ohrožen, se nenatáčely s živými zvířaty, ale s jejich modely nebo animatronickými kravami (loutkami ovládanými počítačem). (Zdroj: IMDb) 
  
  
• Jedna z krav obdržela od produkčního týmu přezdívku The Little Red Cow Who Could (Malá červená kráva, která to dokáže). Jde o krávu, která byla vidět v podvodních záběrech (obarvených). Ve scéně, kde je kráva zastřelena, musela do místnosti nejdříve jít Malá červená kráva, aby povzbudila krávu, která v této scéně účinkovala. (Zdroj: IMDb)
  
  
• Temple došla k naplnění svého záměru, se kterým se svěřila neurologovi Oliverovi Sacksovi v knize Antropoložka na Marsu, že si přeje, aby její život měl smysl, a nechce, aby s ní její myšlenky umřely. Film obdržel Cenu Emmy v den 63. narozenin Temple Grandinové. (Zdroj: IMDb)
  
  
• Grandinové nebyl autismus diagnostikován do její dospělosti, formální diagnózu obdržela po čtyřicátém roce. Ve dvou letech byl stav popsán pouze neurčitě jako „poškození mozku“. Později jako dětská schizofrenie. V době dospívání její matka narazila na seznam rysů charakteristických pro autismus a získala přesvědčení, že u Temple jde o autismus pojící se s geniálními schopnostmi. (Zdroj: Wikipedia)