Časté dotazy

Co nejdřív, postupně vysvětlovat od doby, co je to schopné chápat. Ať může co nejdřív porozumět samo sobě. (Eliška Kopicová)

Čím dříve bude o sobě vědět, že má autismus, tím lépe. (anonym)

Co nejdříve. Ale pojem autismus je sám o sobě jen slovem. Důležité je, aby si s tímto pojmem dokázalo spojit své vlastní projevy a vědělo, co prožívá jinak než většina. Je to důležité. Když jsem byl malý, domníval jsem se, že všichni mají stejné vnímání jako já, a proto mě bolelo, když na to mé reagovali neadekvátně a bez porozumění. Člověk se pak začne stahovat do sebe, a to vyvolá příchod depresí. (anonym)

Hned. (anonym)

Asi od chvíle, kdy mi začne rozumět, bych ho vychovávala v tom, že ne všichni lidé jsou stejní, a je to tak správně, a že se nemá porovnávat s ostatními. (Michaela Matiová)

Kdykoliv. Není to přeci velká věc. (anonym)

Závisí na jeho schopnosti porozumět a zpracovat informace. Obecně začít s povídáním o tom, že každý člověk je jiný co nejdříve, přiměřeně jeho věku a vývojové úrovni. Nepoužívat ještě slovo „autismus“, ale pomoci dítěti porozumět jeho pocitům, např.: vím, že ti někdy vadí hluk, můžeme najít způsob, jak to zvládnout. Zaměřit se na pozitivní vlastnosti, např.: vidíš věci, kterých si jiní nevšimnou, ani já jsem si nevšimla.

Že autismus je prostě jinakost, kdy člověk vnímá svět odlišným způsobem. Že lidé s autismem často trpí smyslovou přecitlivělostí, mají určité obtíže v kontaktu s ostatními lidmi, anebo je to vyčerpává, mohou mít problémy se změnami. A že je těžké to nějak krátce a úderně popsat, protože každý autista je jiný – je to spektrum, je mnoho autistických rysů a každý je má jinak intenzivní, má jinou jejich kombinaci. A taky se to špatně popisuje, protože je to něco hrozně komplexního, co zasahuje do všech oblastí života, ať už negativně, anebo pozitivně. (Eliška Kopicová)

Pravdu. Že ho čeká svět plný nespravedlnosti a falešných soudů, na které se musí co nejdříve připravit. Že i když je v některých oblastech výjimečný či nadprůměrný, nemusí to znamenat výhru v tomto světě. Že to bude těžká cesta, ale může ji zvládnout, pokud o sobě nezačne smýšlet nenávistně. Vysvětlil bych mu, že lidé většinou jen vykřikují soudy, štěkají jako psi, když je někdo u jejich plotu… Nic to neznamená. Autisté vnímají často doslovně, a proto by bylo dobré dítěti vysvětlit, že mnohdy lidé štěkají jen ze strachu a nevědomosti. (anonym)

Že je to postižení, které není moc vážné, a může mít i své výhody. (anonym)

Že takoví lidé, děti, mezi námi jsou a je to třeba respektovat. (anonym)

Autismus je duševní postižení, které dělá lidi mentálně odlišné od ostatních lidí. (anonym)

Cokoli, co by ho zajímalo. Ale hlavně že to není nic, čeho by se mělo bát, a že to neříká nic o tom, jaký člověk je. (anonym)

Celou edukaci bych směřovala k myšlence, že každý člověk je svým způsobem individualita a není dobré se mezi sebou porovnávat, protože každý dostal do vínku jiné „dary“. (Michaela Matiová)

Že všichni vypadáme jinak, takže přeci i všichni myslíme jinak. Nějací lidé mohou mít potíže s komunikací, jiným třeba vadí hluk, světlo či jiné smyslové podněty. (anonym)

Vysvětlit autismus školnímu dítěti - záleží na jeho věku a úrovni porozumění. Mělo by to být jednoduché, pozitivní a srozumitelné. Také zvážit, zda je to dítě s PAS nebo ne.
Např. dítě bez PAS mladší školní věk: Každý člověk je trochu jiný. Někdo je rychlý běžec, někdo umí krásně kreslit, někdo je hodně tichý a někdo naopak rád mluví. Lidé s autismem mají jiný způsob, jak vnímají svět. Mohou mít rádi určité věci hodně moc a jiné věci jim můžou být nepříjemné. Někdy jim dělá starosti hluk nebo změny, ale to neznamená, že jsou jiní špatně. Mají své silné stránky a potřebují, aby jim ostatní trochu rozuměli.
Starší děti: Autismus je jiný způsob, jak mozek pracuje. Lidé s autismem mohou vnímat svět jinak – mohou být citlivější na světlo, zvuky nebo doteky. Někdy je pro ně těžší pochopit, jak se ostatní cítí, ale to neznamená, že jim na lidech nezáleží. Často mají speciální zájmy, ve kterých jsou opravdu dobří. Někteří lidé s autismem rádi mluví hodně o svých zájmech, jiní jsou spíš tiší. Důležité je si uvědomit, že každý je jiný a že i lidé s autismem chtějí kamarády – jen to někdy dělají jinak.
Pokud by se jednalo o dítě s PAS, volila bych obdobná slova, např.:
Každý člověk je jiný. Někdo je rychlý, někdo rád kreslí, někdo dobře zpívá. Ty máš mozek, který pracuje trochu jinak. Možná si všímáš věcí, které ostatní nevidí, nebo tě některé zvuky a doteky můžou rozčilovat víc než ostatní. To není špatně! Znamená to jen, že se na svět díváš jiným způsobem. A to je úplně v pořádku.
U staršího dítěte, např. : Autismus není nemoc, ale jiný způsob, jak mozek pracuje. Možná si všímáš věcí, které jiní nevidí, máš hluboké zájmy nebo potřebuješ víc času na odpočinek po sociálních situacích. Možná je pro tebe složitější porozumět emocím ostatních nebo si najít přátele, ale to neznamená, že bys byl/a horší. Jen funguješ jinak. Je v pořádku hledat způsoby, jak si život usnadnit – ať už je to používání sluchátek, přesné plány dne nebo to, že si vybereš přátele, kteří tě berou takového/takovou, jaký/á jsi.

Určitě je to dobré, protože pak člověk s jistotou ví, co stojí za jeho obtížemi/jinakostí, je to oficiální, takže se mu může dostat správné podpory/pomoci. Může konečně porozumět sám sobě (a svému okolí), líp se zorientovat ve svých problémech, pracovat na sobě a naučit se respektovat svoje hranice. A když už člověk ví, co mu je, je snadné si pak hledat známé/přátele se stejnými obtížemi, číst si na dané téma knížky a zajímat se... protože člověk už ví, co a kde hledat. (Eliška Kopicová)

Je to dobré. Je dobré, když vím, co mám za obtíže. (anonym)

Ano, aby nedocházelo k nedorozuměním ve společnosti. Je třeba, aby se ve společnosti o autismu více mluvilo. (anonym)

Než se člověk nechá diagnostikovat, musí se k němu nejdřív donést informace o tom, že jeho problém je něco známého a vědecky potvrzeného. Proto tomu musí předcházet osvěta. Ta může mnoha lidem pomoci najít řešení jejich záhadných způsobů chování a vnímání. Pak je dobré podstoupit diagnózu, aby se vyloučily, či naopak potvrdily případné jiné psychické obtíže a poruchy. V tomto směru nevidím lepší odbornou pomoc než v NAUTIS. (anonym)

Existuje řada důvodů, proč se nechat diagnostikovat, například možnost požádat okolí, aby se přizpůsobilo. Důležitý je také fakt, že je to v podstatě dědičné onemocnění, a tak se drží v rodinách. Taky existuje dost nemocí a poruch, které jsou u autismu více časté (tzv. komorbidity), které je vhodné hlídat. (anonym)

Myslím si, že ano. Pro mě to bylo ukončení hledání, co je špatně na mně… a co na světě. (anonym)

Ano, protože pak získáme možnost se naučit, jak se správně chovat. (anonym)

Určitě ano, protože po diagnostice „víte, na čem jste“. Najednou rozumíte tomu, proč se vám dějí různé přešlapy v životě, proč někdy nedokážete někomu vše dobře vysvětlit. Proč se cítíte často bez energie a ostatní říkají, že jste líní. Také třeba přijdete na to, jak je možné, že spolubydlící chodí ve smradlavých ponožkách a vůbec mu to nevadí. A vůbec, najednou vše začne dávat smysl a vy pochopíte, že nejste „divní“, jen jiní. 😉 (Michaela Matiová) 

Ano. Získáte lepší pochopení a oficiální papír, který řekne, že opravdu s něčím máte potíže, ale že některé věci zvládáte lépe. V práci potom lze zavést menší změny… (anonym)

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nechat se diagnostikovat, byť v dospělém věku, vnáší jakési světlo do toho zmateného života.
Když celý život přemýšlíte, proč nemáte kámoše, proč je vlastně ani nepotřebujete, proč rádi trávíte čas sami, proč nemůžu sáhnout na houbičku na nádobí, proč v práci musím spravit utěrku na nádobí, když je špatně a spoustu jiných proč.
Když se dozvíte, že vaše jinakost je definovaná, má název, vlastně vás to někam začlení, což se vám třeba celý život nedařilo, přináší to jistou úlevu.
Mnoho autistů má ve zvyku, pokud je zajímá nějaké téma, o tom zhltat všechny dostupné informace. Pokud autista neví, že je neurodivergentní a najednou to zjistí, začne mu spousta věcí dávat smysl, mnohé si zjistí, přečte, vzdělá se a dostane to, co ho zpravidla zvládne uspokojit - logické vysvětlení.

Já jsem navštívil psychiatra ve třiceti letech a i když to vlastně nic nezměnilo, protože jsem zvyklý na to, jaký jsem a moje přítelkyně po 10 letech taky, daleko líp se mi se sebou samým pracuje. A taky když mi někdo klasicky řekne "to nemůžeš tak říkat", tak se (samozřejmě v žertu) ohradím tím, že mám papíry na hlavu.

...Po získání diagnózy PAS se mi život změnil. Přestala jsem užívat AD na úzkostně depresivní poruchu, začala jsem sdílet své pocity a potřeby, učím se říkat si o pomoc a konečně si připadám normální, protože mít jiný mozek je přece úplně v pořádku.

Jenom mě mrzí, když se dívám zpětně, že se na to nepřišlo dřív a že jsem musela maskovat 45 let do úplného vyhoření a zkolabování organismu až do vegetativního stavu.
Sice to bylo 5 minut po dvanácté, ale aspoň jsem se dočkala, na rozdíl od mého tatínka, který byl ročník 1937.
Diagnostika dospělých je v ČR dost podceňovaná a s tím by se mělo něco dělat.

Nechat se diagnostikovat může být užitečné, ale záleží na vaší konkrétní situaci. Výhodou je, že můžete lépe porozumět tomu, proč vnímáte svět jinak než ostatní, pomůže vám pochopit, proč vám některé sociální situace, pracovní prostředí nebo změny dělají obtíže, můžete mít nárok na různé formy podpory (např. psychoterapii, poradenství, pracovní asistenci), můžete využít programy pro osoby s autismem, například podporované zaměstnávání, můžete získat rozumné úpravy v práci (např. méně sociální interakce, klidnější pracovní prostředí), může pomoci zbavit se pocitů viny nebo méněcennosti, po diagnóze můžete cítit úlevu – najednou chápete, že nejste „líní“ nebo „divní“, ale že máte jiný neurologický profil. Samozřejmě, vše má své pro i proti. Ne všichni lidé rozumí autismu, mohou mít mylné představy nebo stereotypy, zaměstnavatelé a přátelé mohou reagovat různě, někteří to přijmou s pochopením, jiní ne.
Z mé osobní zkušenosti ano, nechat se diagnostikovat. Diagnostika není jen o „papíru“, ale hlavně o sebepoznání, pochopení vlastních reakcí a možnostech, jak si usnadnit život. Mnoho lidí po diagnostice cítí úlevu, protože si konečně dokážou vysvětlit některé své pocity a zkušenosti – a to je k nezaplacení. Taky se tím otevírá cesta k lepším strategiím zvládání každodenních situací, k budování zdravého sebevědomí a případně k nalezení komunity podobně smýšlejících lidí.