Časté dotazy

Máme například pozvat rodiče do školy, ať se podívají na práci ve škole? Pomohlo by natočit video? Nebo si trpělivostí získat důvěru rodičů a domluvit se na malém kroku?

V tomto článku bych chtěla sdílet své zkušenosti z dob mého studia od základní školy až po vysokou školu. V současné době studuji v doktorském studijním programu v oboru informační věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde navazuji na svůj výzkum z diplomové práce. Z mé diplomové práce mi také vyšel článek zde na AutismPortu na téma „Jak na informační a digitální gramotnost u studentů s PAS – informace nejen pro knihovníky a učitele“.

nyní se ve svém doktorském studiu zabývám implementací univerzálního vzdělávacího designu v akademických knihovnách pro rozvoj informační gramotnosti podporujících diverzitu u studentů na spektru autismu, kde zkoumám analýzu podmínek a přístupů z perspektivy knihovníků prostřednictvím metod z informačního chování.  

{obsahn}

Základní škola 

Nyní se tedy vrátím o pár let zpět do doby, kdy moje studijní etapa začala na základní škole v období od roku 2004-2013. Jak už napovídá název, tak moje cesta nebyla vždy snadná ba naopak. Moje začátky byly docela krušné, což bylo bohužel zapříčiněné mou pozdní diagnózou.

Základní škola pro mě sice nebyla obtížná, co se týkalo náročnosti učiva, a to zvláště na druhém stupni ZŠ. Na prvním stupni jsem měla jisté problémy, které se týkaly toho, že jsem nenalezla vhodnou strategii, jak se správně učit. Tyto obtíže také souvisely s tím, že jsem ještě nebyla oficiálně diagnostikovaná, a tudíž jsem neměla žádný individuální přístup.

Na druhém stupni jsem si pak díky své dobře rozvinuté autoregulaci učení sama pak vybudovala studijní návyky. Učitelé na mě pak pohlíželi jako na velmi pilnou a svědomitou žákyni, která má akorát problém v sociální oblasti a dále to už neřešili vzhledem k tomu, že jsem se dobře učila. Tím to pro ně bylo uzavřeno. Z toho důvodu jsem na základní škole nepotřebovala žádný individuální studijní plán, poněvadž pro mě studijní nároky nebyly obtížné a zvládala jsem je i bez speciálního přístupu. Jediný problém, který jsem tehdy měla, se týkal mého sociálního deficitu, a to jak se spolužáky, tak i učiteli, poněvadž mi dělalo problém zajít za učitelem pro domluvení se na konzultace. Se spolužáky jsem si vůbec nerozuměla a neměla jsem ve třídě ani žádné přátele. Spíše jsem se setkávala s nepochopením z jejich strany, které mnohdy vyústilo až v šikanu. Třídní kolektiv ve škole v tomto článku ale nechci úplně rozebírat, protože toto téma by se více hodilo do samostatného článku.  

V posledním ročníku základní školy jsme měli za úkol vypracovat závěrečnou písemnou práci na zadané téma z vybraného předmětu, který jsme absolvovali. Já jsem si tehdy vybrala téma „Stále platí, co Čech, to muzikant?“ z hudební výchovy, jelikož jsem k ní měla nejblíže. Tehdy jsem totiž začala hrát na klarinet, kde jsem i v rámci prezentace práce zahrála na klarinet. Problém nastal v tom, že jsme měli za úkol sami zajít za konkrétním učitelem předmětu a já jsem tehdy vůbec nevěděla, kdy přesně za ním mám zajít a jak ho vůbec oslovit. Pro mě by tenkrát bylo snazší, kdyby učitel za mnou přišel sám, a ne já za ním. Jenže takovou možnost jsem bohužel neměla. Měla jsem tehdy takový sociální blok přijít za učitelem a požádat ho o pomoc nebo si s ním domluvit konzultaci. A tento problém ve mně přetrvával až do bakalářského studia.  

Střední škola 

Nástupem na střední školu ve školním roce 2013/14 se mi studijní nároky konečně zvýšily, poněvadž jsem byla přijatá na čtyřleté všeobecné gymnázium v Brně. Tehdy jsem absolvovala přijímací zkoušku ještě bez přizpůsobených podmínek, což pro mě bylo o to náročnější, ale díky velké odhodlanosti jsem to zvládla se dostat na mou vysněnou školu. Navíc zdejší prostředí gymnázia ve mně vyvolalo velmi pozitivní a klidný dojem, takže jsem se už při samotných přijímačkách cítila komfortně. Hned v prvním ročníku jsem pocítila, jakou rychlostí nás učitelé vzdělávali, poněvadž jsem na takový způsob nebyla logicky zvyklá ze základní školy. Zvláště jsem mívala problém u ústního zkoušení před celou třídou a s časovou náročností u písemných testů.

Také jsem opět nezapadla do třídního kolektivu v důsledku mých sociálních obtíží a naštěstí si toho zavčas všimla třídní učitelka a doporučila mě na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny. Pamatuji si, že jsem si tehdy ze začátku odmítala přiznat, že je se mnou něco v nepořádku, ale pak později jsem uznala, že to byl rozumný krok ze strany mé třídní učitelky a nyní mohu říct, že ji nikdy nepřestanu být za to vděčná. V pedagogicko-psychologické poradně jsem se dozvěděla, že mám podezření na autismus, respektive na Aspergerův syndrom a poslali mě ke klinické psycholožce tehdy k paní Adrianě Rieglové. Ta mi byla velmi sympatická a velmi dobře se mi s ní povídalo a ta podezření na Aspergerův syndrom potvrdila. A oficiální diagnózu jsem pak dostala ve SPC Štolcova přibližně v letech 2014-2015.

Po oficiální diagnóze jsem dostala individuální studijní plán (IVP) na gymnáziu, který obsahoval, že jsem měla prodloužený čas o 10 minut navíc u písemných testů a měla jsem nárok místo ústního zkoušení před třídou možnost písemného zkoušení, ale ne vždy. V anglickém jazyce jsem například musela absolvovat ústní zkoušení před třídou, ale o jejím zkoušení jsem byla předem informovaná.

Ve třetím a čtvrtém ročníku jsem pak od některých vyučujících (český jazyk a anglický jazyk) dostala nabídku individuálních konzultací jako přípravu na ústní část maturitní zkoušky. Za to jsem byla neskutečně ráda, poněvadž jsem se dopředu mohla připravit na to, jak bude probíhat maturita.

Následně u maturity v roce 2017 jsem měla modifikované podmínky u písemných a ústních částí maturity. Konkrétně jsem absolvovala státní maturitu, která se skládala z českého jazyka a matematiky a profilovou (školní) maturitu složenou z anglického jazyka a hudební výchovy. U didaktických testů jsem měla až o 100 % více času, poněvadž ve mně vyvolávají velkou úzkost časově ohraničené testy a mohla jsem je psát sama ve třídě. A ústní maturitu jsem měla půlhodiny čas na potítku a nikoliv standardně 15 minut. To jsem velmi ocenila a nedokážu si představit, že bych měla jen ten standardní čas. Navíc moje maturita se neskládala pouze z prokázání znalostí, ale i s ukázkou patřičných hudebních dovedností, kde jsem kromě prokázání teoretických znalostí předvedla i hraní na altový saxofon se skladbou „Nothing gonna change my love for you“. A díky této zkušenosti z praktické maturitní zkoušky jsem si rozvinula schopnosti v oblastech píle, vytrvalosti, trpělivosti a systematičnosti, které mi byly prospěšné v dalším vysokoškolském studiu. 

Vysoká škola 

Po maturitě moje jasná volba pro podání přihlášky padla na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, poněvadž jsem ze studia na gymnáziu poznala, že jsem více zaměřená na humanitní vědy, ale pořád jsem netušila, jaký obor si zvolit. Až jednou v maturitním ročníku jsem si vybrala volitelný seminář s názvem Teorie kultury a také díky předmětu s názvem Základy společenských věd, které mě navedly na obory umělecky a literárně založené. Z toho důvodu jsem si podala přihlášky na sdružená uměnovědná studia, hudební vědu, filozofii a informační studia a knihovnictví. Přijímací zkouška na všechny obory byla jednotná, jejíž součástí byl jen test studijních předpokladů.

Přijímací zkoušku jsem měla také uzpůsobenou od střediska Teiresiás, což je univerzitní centrum pro studenty se specifickými nároky. Na přijímací zkoušce jsem měla k dispozici prodloužený čas až o 100 % a mohla jsem ji vykonat přímo ve středisku Teiresiás v menší učebně a nikoli s ostatními uchazeči ve velké posluchárně. Dostala jsem se na všechny obory a nyní následovalo další rozhodování, který obor si zvolit, tak moje hlavní kritérium bylo, vybrat si takový obor, který má nejvíc interdisciplinární povahu, kde padla jasná volba na informační studia a knihovnictví, poněvadž jsem si tehdy říkala, že práci s informacemi využiju v každé profesi. Nyní bych své zkušenosti vysokoškolského studia rozdělila do třech částí, do bakalářského, magisterského a současného doktorského studia, které bych stručně charakterizovala tím, že v bakalářském studiu jsem měla uzamčený potenciál, v magisterském se mi potenciál pomalu odemykal a nyní v doktorském studiu ho mám konečně plně rozvinutý.  

Bakalářské studium  

V bakalářském studiu jsem se postupně rozhlížela, jaké možnosti mi obor nabízí, ale pořád jsem nenalezla svoji oblast, která by mě zajímala, poněvadž jsem považovala své bakalářské studium za takový všeobecný přehled. Přechod ze střední školy jsem kupodivu zvládala velmi dobře, a to i díky podpoře střediska Teiresiás. Na všechny zkoušky jsem měla vyhrazený prodloužený čas až o 100 % a mohla jsem písemné testy psát v Teiresiás sama v učebně a samozřejmě pod dohledem pracovníka. Také jsem měla možnost individuálního odevzdávání seminárních prací, takže jsem nemusela být stresována časovým limitem. Na vysoké škole funguje tzv. kreditový systém, kde musíme v semestru získat požadovaný počet kreditů, a to jsem si naštěstí vždy sama udržovala patřičnou rezervu a v každém semestru jsem získala přibližně 30 kreditů z požadovaných 20 kreditů.

V bakalářském studiu jsem se zkrátka plně soustřeďovala na to, abych zvládla všechny zkoušky, které se mi podařily všechny udělat dokonce hned na první pokus a plně jsem se soustřeďovala jen na plnění zkoušek, až jsem na konci druhého ročníku úplně zapomněla na to, že pro ukončení studia je zapotřebí napsat bakalářskou práci. A do toho jsem ještě polovinu druhého ročníku a celý třetí ročník strávila v distančním režimu kvůli covidovému opatření, což ještě zhoršilo moje dilema při volbě tématu bakalářské práce. Za těchto okolností jsem si zvolila téma čistě jen podle názvu v rozpisech témat a zanedlouho jsem toho trpce litovala po všech stránkách.

Hlavně se ve mně probudila opět úzkost s domluvením se na individuálních konzultacích s vedoucím práce a myslela jsem si tehdy, že se mi vedoucí práce ozve sám, což bohužel na vysoké škole takhle nefunguje, ale to jsem tehdy nevěděla a neměla jsem ani žádnou podporu ze strany pedagogů ani spolužáků. Zkrátka řečeno jsem byla na všechno úplně sama. Naštěstí se mi podařilo bakalářské studium úspěšně ukončit, a to v řádné době studia a mohla jsem plynule pokračovat v navazujícím magisterském studiu, které proběhlo mnohonásobně lépe.   

Co se týkalo formální podpory od střediska Teiresiás, ta byla dostačující, ale jakožto člověk, kterému činilo problémy budování přátelských vztahů na univerzitě, bych ocenila, kdyby na univerzitě fungovala tzv. peer podpora složená z dalších studentů nebo klidně i z absolventů, kteří se také potýkají s autismem nebo s jinými specifickými potřebami a kteří by prováděli studenty na spektru autismu po celou dobu jejich studia.  

Pracovníci ze střediska Teiresiás nemají totiž dostatečnou kapacitu pro to, aby se každému studentovi věnovali individuálně a reagovali na všechny jejich potřeby. O takové peer podpoře jsem se dozvěděla ze studia na Univerzitě Karlově, kde tato podpora už funguje a jejím hlavním cílem je nabídnout studujícím s psychickými obtížemi sociální a emocionální podporu v jejich studiu. Více informací o této peer podpoře je k dispozici zde.  

Magisterské studium  

Začátek magisterského studia za mě probíhal velmi hladce, poněvadž jsem už z bakalářského studia věděla, co mě vše čeká a na co si dát pozor. Hned v prvním semestru jsem absolvovala předmět s názvem Seminář k diplomové práci I: Východiska a metodologie, který mi konečně pomohl s ujasněním mé výzkumné oblasti diplomové práce. Jednalo se o předmět, kde se střídalo několik pedagogů, kteří nám představili, čím se výzkumně zabývají a jaké metody k tomu využívají a na základě tohoto předmětu jsem si ujasnila, že se chci výzkumně zabývat oblastí informační gramotnosti u vysokoškolských studentů na spektru autismu, jejímž cílem je vytvořit pro tyto studenty akademickou podporu prostřednictvím univerzitních knihoven. Tuto výzkumnou oblast jsem si také zvolila kvůli negativním zkušenostem, které jsem zažívala během procesu psaní bakalářské práce a z nedostatečné podpory tehdejšího vedoucího práce, který nebyl dostatečně erudován, jak jednat se studenty se specifickými potřebami. Naštěstí jsem u magisterské diplomové práce dostala jinou vedoucí práce, která se mi mnohem více věnovala a vždy mi byla k dispozici, když jsem potřebovala.  

Nejvíce mi pomohly hlavně pravidelně konzultace s vedoucí práce, a to kdykoliv, kdy jsem to potřebovala. A hlavně jsem nejvíc ocenila velmi empatický a vlídný přístup, který mi během psaní poskytla, poněvadž jsem díky němu byla motivovaná pokračovat ve psaní dál. Z toho důvodu jsem neskonale vděčná za to, že jsem si ji mohla vybrat i za školitelku v rámci doktorského studia. Celkově mohu říct, že jsem v porovnání s bakalářským studiem zažila tu nejvstřícnější vedoucí práce na naší katedře, kterou jsem skutečně dostala za odměnu z důvodu mého traumatu z bakalářky. A pokud bych náhodou po doktorátu dostala příležitost někoho vést při tvorbě kvalifikační práce, poskytnu dotyčnému studentovi tu největší oporu a budu ochotná si s ním, kdykoliv to bude možné, domluvit konzultace.  

Najednou, když už jsem poznala svou oblast výzkumu, jsem se dostala do neuvěřitelného stavu flow, kdy jsem vůbec nevnímala své okolí, ale byla jsem hluboce ponořená jen do svého zkoumání. Realizovala jsem svůj první kvalitativní výzkum, ve kterém jsem ve spolupráci se střediskem Teiresiás vedla se studenty s PAS polostrukturované rozhovory. Zjišťovala jsem v nich, jaká je jejich úroveň informační gramotnosti a s jakými dalšími výzvami se v rámci studia setkali. Více o mém výzkumu se můžete dočíst v mém prvním článku zde na AutismPortu. 

Během magisterského studia jsem také objevila jeden studentský spolek pro neurodivergentní studenty v rámci MU, jehož hlavním cílem je vytvořit komunitu pro tyto studenty. Věnujeme se v něm čtením a následným diskusím o knihách, ve kterých jsou hlavní postavy na spektru autismu. Čteme jak beletristickou literaturu, tak i odbornou, kde se snažíme podpořit různorodé myšlení lidí, kteří jsou na spektru autismu a nevnímat je jako jedince s určitým handicapem, ale jako kognitivně odlišné jedince. I nadále jsem jejich členem, ačkoliv už studuju na jiné univerzitě. Díky tomuto spolku jsem konečně pocítila akademickou soudružnost mezi ostatními studenty, kteří se také cítili izolovaně a bez skupinové podpory na univerzitě. Navíc tento spolek založila jedna doktorandská studentka, která mi následně byla velkou inspirací pokračovat v doktorském studiu.

👉 Bližší informace o našem spolku jsou dostupné zde.  

Po magisterských státnicích jsem se ještě rozhodla si dodělat pedagogické minimum, kde jsem absolvovala praxe na dvou středních školách gymnaziálního zaměření, poněvadž jsem díky svému výzkumu zjistila, že chci studenty vzdělávat v oblasti informačního vzdělávání a naučit je strategiím, které mě samotné v době studia na střední i vysoké škole chyběly. Shodou okolností jsem pedagogické praxe absolvovala i na mé bývalé střední škole, za kterou jsem byla velice ráda, poněvadž jsem to tam už důvěrně znala a díky tomu jsem nepociťovala takový stres při vystupování před třídou. Ba naopak jsem si to vystupování před třídou dokonce užívala, protože jsem byla hluboce ponořená do svého tématu, o kterém jsem jim vykládala.  

Náš spolek je organizovaný tak, že se scházíme pravidelně jedenkrát v týdnu a ve zkouškovém období dle domluvy. Většinou se scházíme v prostorách Masarykovy univerzity, kde máme vyhrazenou místnost, ale někdy se scházíme i mimo univerzitu např. v čajovně, nebo dokonce organizujeme akce, kdy jdeme společně do kina. A připojit se k nám může každý, kdo je aktivním studentem Masarykovy univerzity. Já sice už nejsem aktivním studentem MU, ale stala jsem se členkou spolku v době, kdy jsem byla ještě aktivní studentkou, a díky tomu mám stále nárok na členství.   

Bohužel zatím podobný spolek na Univerzitě Karlově neexistuje, ale mám v plánu z osobní iniciativy podobný spolek založit i tam, poněvadž takové sdružení může hodně pomoci s akademickou soudržností mezi studenty s PAS, aby se ve svém studiu necítili tak sami. A plánuji tento spolek na UK založit v následujícím akademickém roce 2025/26.  

Doktorské studium  

Už v průběhu toho, co jsem absolvovala pedagogické praxe, tak jsem si připravovala projekt k disertační práci, který byl jednou z hlavních podmínek pro přijetí. Já jsem už měla jasno v tom, že chci jednoznačně navázat na svůj výzkum z diplomové práce a posunout ho o další úroveň. Z toho důvodu se mi i projekt vypracovával velmi dobře. Jediná změna se týkala toho, že studium probíhalo na Univerzitě Karlově, než je Masarykova univerzita. To mi ale nevadilo, naopak jsem byla velmi ráda v návaznosti na svůj výzkum, poněvadž jsem tak mohla zjistit, jaké studijní možnosti nabízí jiná univerzita. Nyní bych stručně popsala celkový průběh doktorského studia, který probíhá úplně odlišně na rozdíl od předchozích studií. V prvé řadě už zde neprobíhají pravidelné přednášky, ale studium je zde založeno na velmi individuální úrovni, a to ve spolupráci se školitelem, kterého jsem si už musela vybrat před nástupem na doktorát. Naštěstí jsem si mohla zvolit školitelku z mého magisterského studia, která mi vedla i diplomovou práci. Bylo pro mě velké štěstí, že to nemusel být někdo cizí.  

Celkově je zde studium navrženo tak, abychom se věnovali jen svému výzkumu a nemuseli být rozptylováni předměty, které nesouvisí s naší výzkumnou činností, protože hlavním cílem doktorského studia je, abychom v řádné době studia dokončili disertační práci. Z osobního hlediska musím říct, že pro nás studenty na spektru autismu, kteří jsme zapáleni do svého speciálního zájmu, tak je doktorské studium nejvíce vhodné, poněvadž si celé studium sami přizpůsobujeme na základě individuálního studijního plánu a nemusíme už trávit čas ve velkých posluchárnách a být přítomni na přednáškách, které jsou irelevantní k naší oblasti. A samozřejmě že člověk potřebuje nějakou socializaci i v doktorském studiu a já nebyla výjimkou. Pravidelně se setkáváme na tzv. doktorandských seminářích, kde společně diskutujeme o našem progresu ve psaní disertace. Ze začátku jsem se cítila trochu rozpačitě a nervózně na těchto seminářích, poněvadž většina z doktorandů byla starší než já, což je zcela pochopitelné, ale pak jsem zjistila, že se od nich mohu v mnohých věcech inspirovat.   

Jak jsem už zmínila, že jsem si ještě dodělávala pedagogické minimum, tak má ideální představa vychází z toho, že bych ráda pedagogicky působila, a to buď na střední škole gymnaziálního zaměření, nebo na vysoké škole a do toho se i nadále věnovala výzkumné činnosti, poněvadž miluju objevovat nové neprobádané přístupy a metody v oboru informačních věd a díky tomu jsem konečně nalezla svoje místo v oboru. 

Na závěr pár mých doporučení pro současné a budoucí studenty vysoké školy  

Nyní na závěr článku reflektující mé zkušenosti z celého období studia bych ráda vzkázala studentům i uchazečům vysoké škole pár rad, na co si během studia mají dávat pozor. V prvé řadě bych chtěla zmínit, abyste se nebáli požádat o pomoc, když si například nebudete vědět rady s výběrem vhodného tématu vaší bakalářské nebo jiné práce, poněvadž vás to může po psychické stránce dost poznamenat, když si vyberete něco, co vám vůbec nesedí, ale jakmile pak objevíte svoje téma, které je vám úplně ušité na míru, tak zažijete neuvěřitelný stav blaženosti a uspokojení, že jste opravdu něčím přispěli, co může pomoci dále. A hlavně bych vám chtěla říct, abyste nezoufali z toho, že když se vám nedařilo v bakalářském studiu, tak že to nemůžete dotáhnout až na doktorát. Já jsem živoucím důkazem, že to jde! Stačí mít pořádný zápal do vašeho výzkumu, který si vyberete a pak vše ostatní už zvládnete. Jak zní mé oblíbené motto, „Keep calm and never give up!“    

Závěrem tohoto příspěvku vám chci sdělit, abyste vydali maximum svého úsilí do všeho, co děláte ať už do školy, či do práce, poněvadž nikdy nevíte, co dalšího může z vašeho výsledku vzejít. Tak do toho!!👏 

👉 Další užitečné informace můžete najít také v článku: 10 + 1 informací o centrech pro studenty se specifickými potřebami při univerzitách nebo v návazných článcích. 

 👉 Užitečný může být i tento přehled informací pro studenty s PAS.