Podpořte web AutismPort a pomozte společně s námi světu porozumět autismu a lidem s autismem porozumět světu.
Vaší pomoci si velmi vážíme.
Pomůžu vámMáte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Autismus se projevuje u každého dítěte a v každém věku trochu jinak. Roli může hrát i pohlaví dítěte. U dívek, které se snaží více přizpůsobovat, bývá autismus hůře zachytitelný. Dítě s autismem se méně zajímá, co ostatní chtějí, co si myslí a co cítí, co dělají. Sociální motivace, motor učení, který pohání neurotypické děti, je zejména v nižším věku slabší. Dítě se věnuje hlavně svým aktivitám a sociální dovednosti se nerozvíjejí. Rodiče i jejich okolí se domnívají, že je dítě svéhlavé, samostatné, výrazná osobnost nebo naopak plaché a introvertní. Okolí si myslí, že je nevychované. Kromě oslabených sociálních dovedností a odlišné komunikace pozorujeme u dětí s autismem různé atypické chování. Děti mohou opakovat nějaké činnosti dokolečka, mohou hůře reagovat na změny nebo některé smyslové vjemy, mohou mít zvláštní zájmy. Popravdě řečeno, skoro každé chování typické pro autismus se v určité míře vyskytuje i v běžné populaci. Děti s autismem musí mít vždy více zvláštních projevů, které také bývají více intenzivní. Často zasahují do běžného chodu rodiny a dítě bývá na výchovu mnohem náročnější než jeho vrstevníci, pokud tedy není extrémně pasivní, a naopak si nehraje celou dobu někde samo v koutku. Kolem projevů autismu existuje řada mýtů, se kterými je dobré se seznámit. Prostudujte si také, jak se dá autismus poznat v příslušných věkových kategoriích. (odpovídá Kateřina Thorová)
Jedni upozorňují na autistické chování a druzí autismus jednoznačně vylučují. Čas běží a my nevíme, co máme dělat, komu věřit.
Rodiče často sami vycítí, že vývoj dítěte není typický. Studují na internetu a často sami narazí na informace, že by se u dítěte mohlo jednat o autismus. Bohužel situace v České republice je taková, že minimum odborníků dodržuje doporučované diagnostické postupy, které jsou poměrně složité, a diagnostika dítěte je při jejich dodržování velmi časově náročná. Diagnostika navíc vyžaduje zkušeného odborníka. V České republice bývají správně diagnostikovány často jen děti s výraznými symptomy. Diagnostickým sítem propadají děti s mírnějšími příznaky, děti s kombinací více druhů postižení, děti s vývojovými poruchami řeči a děti se smyslovým postižením. Může pak trvat léta, než se rodiče dopracují ke správné diagnóze. V případě pochyb o správnosti stanovené diagnózy si vyberte odborníka nebo pracoviště, které se specializuje na diagnostiku PAS, riziko nesprávné diagnózy tím významně snížíte. (odpovídá Kateřina Thorová)
Podezření na autismus často vysloví lidé, kteří pracují s dětmi a mají s dětmi s autismem zkušenosti. Rozhodně byste neměli brát sdělení učitele na lehkou váhu, protože je to právě pedagog, který vidí, jak se vaše dítě chová v kolektivu, a dokáže srovnat chování dítěte s jeho vrstevníky. Mohou mít pravdu, ale mohou se i mýlit. Některé profese jako výchovní poradci, speciální pedagogové, poradenští pracovníci, logopedi a pediatři mohou používat screeningové testy a postupy na autismus a svoje podezření opřít o standardizované výsledky. Autismus diagnostikuje klinický psycholog nebo psychiatr. Pokud máte ale dojem, že vyšetření nebylo důkladné nebo s výsledky nesouzníte, obraťte se na jiné pracoviště pro druhý názor. Doporučujeme prohlédnout si Mapu podpory, kde naleznete seznam diagnostických pracovišť. (odpovídá Kateřina Thorová)
Na autismus neexistuje přesný test, a tak každé vyšetření, i když je uděláno pečlivě, je do určité míry subjektivní a nese v sobě riziko falešně pozitivní nebo falešně negativní diagnózy. Je velmi dobré docházet k diagnostikovi opakovaně na kontrolní vyšetření do doby, dokud přetrvávají důvody k znepokojení. Je důležité, aby se diagnostik neopíral pouze o pozorování při vyšetření, ale pečlivě si zmapoval vývojovou anamnézu, vyptal se rodičů na současný stav a získal informace i od jiných osob, které dítě dobře znají. Stěžejní úlohu v poskytování informací hrají kromě rodičů také učitelé. Znepokojení referovaná rodiči by neměla být nikdy podceňována. Paušálně znehodnocovat informace, které si rodiče nebo dospělí s autismem vyčetli na internetu, je v diagnostickém procesu kontraproduktivní. (odpovídá Kateřina Thorová)
Existuje skupina dětí, které mají symptomatiku natolik hraniční, že není možné jednoznačně rozhodnout, zda atypické chování dítěte již naplňuje diagnostická kritéria PAS. Podle mojí zkušenosti jsou v České republice děti s autismem ale spíše poddiagnostikované. Řada obtíží, která se pojí s autismem, je připisována řečovým poruchám. Některé dokonce nepatří ani k oficiálním diagnózám, jako například sémanticko-pragmatická porucha řeči. Pokud ale s rodiči uděláte vývojovou anamnézu, zjistíte, jak se dítě chová ve školce či škole a zaměříte se na sumu projevů, které jsou charakteristické pro autismus, nemusí být rozlišení vývojové poruchy řeči a autismu zas tak těžké. Diferenciální diagnostiku komplikuje řada mýtů, která je zakořeněná i mezi klinickými psychology a psychiatry. (odpovídá Kateřina Thorová)
Diagnostické vyšetření se skládá ze dvou částí - anamnestické konzultace a samotného diagnostického vyšetření, které vede psycholog, případně dětský psychiatr. Rodiče ještě před konzultací vyplňují rozsáhlý dotazník, kde odpovídají na otázky týkající se vývoje dítěte i jeho současných projevů. Pokud dítě navštěvuje školku či školu, žádáme i školské zařízení o vyplnění dotazníku. Anamnestická konzultace probíhá formou pohovoru s rodiči bez přítomnosti dítěte a trvá dvě až tři hodiny. S rodiči jsou probírána témata podle vyplněného dotazníku týkající se raného vývoje dítěte, absolvovaných vyšetření a popisu chování v různých situacích. Přítomnost dítěte (včetně jiných dětí) není vzhledem k probíraným tématům, délce trvání konzultace a nutnosti vysoké míry soustředění vhodná. U dospělých klientů žádáme, aby se anamnézy spolu s klientem zúčastnila osoba, která klienta dlouhodobě zná (rodiče, partnerka, sourozenec, přítel od dětství apod.). Diagnostik má tak již před vyšetřením k dispozici informace, které jsou pro diagnostický závěr důležité. Samotné psychologické vyšetření včetně konzultace trvá dvě až tři hodiny. Pro děti bývá obvykle příjemné, probíhá formou rozhovoru, hry a plnění různých úkolů. Po vyšetření následuje konzultace s rodiči. S dospělými klienty probíhá vyšetření formou rozhovoru a vyplnění několika dotazníků. Součástí konzultace je shrnutí psychodiagnostických závěrů a z nich vyplývající základní doporučení. (odpovídá Kateřina Thorová)
Na tuhle otázku neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď. Pokud se rozhodujeme pro diagnostiku, musíme se vyrovnat s určitou ambivalencí pocitů a důsledků, které takové rozhodnutí provází. Diagnóza autismu může zafungovat jako nástroj k lepšímu porozumění dítěti a jeho potřebám a přináší možnost systémové podpory. S diagnózou lze dítěti a jeho rodině snáze poskytnout sociální podporu, zajistit individuální přístup ve vzdělávacím procesu a péči specialistů. Rodičům může diagnóza přinést potřebné vysvětlení, proč mají s výchovou dítěte potíže, zbavuje je minimálně částečně pocitů viny z osobního selhání, které při výchově dítěte pociťují. Diagnóza může pomoci vystoupit rodičům ze slepých uliček a bludných kruhů a zúžit zaměření rodičů na efektivní podporu dítěte. Na druhou stranu existuje bohužel oprávněná obava, že dítě nebude vnímáno jako dítě a individuální jedinec, ale jako diagnóza. Každý v okolí dítěte by si měl uvědomit, že diagnóza poskytuje velmi užitečné informace, ale má svá omezení, neříká už nic o konkrétním člověku a jeho individuálních potřebách. Dřímá v ní riziko nadměrného zobecňování, nese s sebou předsudky, diskriminaci a poskytuje náboje k osobním útokům či nevhodným poznámkám. Může zbytečně limitovat očekávání, která od dítěte máme a nutit nás k němu přistupovat stereotypně „v souladu s diagnózou“, ačkoliv dítě takový přístup vůbec nepotřebuje. Na druhou stranu, pokud se diagnóze budeme vyhýbat, můžeme v dítěti vzbudit dojem, že autismus je něco tabuizovaného, něco špatného, co je dobré nemít. Rozhovory s dospělými lidmi s autismem ukazují na to, že autismus je velmi důležitou součástí jejich identity a pomáhá jim nejen v jejich sebepoznání, ale i v porozumění okolnímu světu. Důležité je naučit dítě rozumět tomu, co autismus znamená v jeho konkrétním případě a zároveň podporovat rozvoj jeho silných stránek, zdrojů a vztahů. (odpovídá Kateřina Thorová)
Doporučuji nechat se diagnostikovat. Cílem diagnostiky by nikdy nemělo být jen někoho onálepkovat a určit podle diagnózy jeho limity. Jde hlavně o to spolehlivě definovat jeho psychologické, sociální a vzdělávací potřeby. Ať už jde o dítě nebo o dospělého jedince s podezřením na autismus. Diagnóza může napomoci zlepšit porozumění sobě i reakcím okolí, člověk získá lepší přehled o tom, co prožívá, kde je příčina a jak a kde může najít případnou podporu. Kam je možné se obrátit v případě zájmu o diagnostické vyšetření, zjistíte z Mapy podpory. Pokud si nejste jisti, zda vám případná diagnóza PAS něco přinese a zda má cenu diagnostický proces podstupovat, můžete se poradit s odborníky prostřednictvím bezplatné jednorázové konzultace, a to jak na dálku (telefonem, e-mailem), tak i osobně. Můžete se také spojit a konzultovat s dospělými lidmi, kteří diagnostiku absolvovali. Stačí se obrátit na Poradnu Nautis. (odpovídají Šimon Plecháček a Kateřina Thorová)
Pokud máte podezření, že vaše dítě by mohlo mít autismus, poraďte se se svým dětským lékařem, s logopedem, učitelem ve školce nebo škole, prostě s někým, ke komu máte důvěru. Objednejte se s dítětem k dětskému psychologovi a proberte s ním svoje podezření. Vyhotovte si screeningové testy na našem webu AutismPort a přečtěte si sekci Poznat v kategorii věku vašeho dítěte. Pokud vaše podezření přetrvává, využijte diagnostických služeb. Diagnostika vám jako rodičům může pomoci zorientovat se v tom, co dítě prožívá, kde je příčina jeho chování a jak ho můžete podporovat tak, aby jeho následující vývoj probíhal v souladu s jeho možnostmi a potřebami. Kam je možné se obrátit v případě zájmu o diagnostické vyšetření, zjistíte z Mapy podpory. Pokud se potřebujete ještě před vaším rozhodnutím poradit, můžete tak učinit prostřednictvím bezplatné jednorázové konzultace (po telefonu, e-mailu nebo osobně). Stačí se obrátit na Poradnu NAUTIS, kde vás již navedou její pracovníci. (odpovídají Šimon Plecháček a Kateřina Thorová)
Mezi blízkými lidmi by měla panovat důvěra a otevřená komunikace. Zatajování informací i v dobré víře může nakonec člověka doběhnout a vztah narušit. Vhodné je vyjádřit svůj názor, ale nediagnostikovat a nesoudit. Nevyřknout své podezření v hádce. Pokud se spolu podíváte na nějaký film nebo si přečtěte nějaký článek o autismu, může se stát, že zrovna narazíte na informace, které projevy vašeho blízkého nevystihují. Nikdo totiž nemá všechny charakteristické symptomy. Vždy se najde něco, co nesedí. Je zapotřebí si uvědomovat tyto limity a film využít jen jako otvírací úvod pro společnou diskusi. Se svým podezřením se můžete obrátit na Poradnu NAUTIS, kde s vámi vaše podezření naši pracovníci proberou a poradí, jak dál postupovat. (odpovídá tým odborníků NAUTIS)
Pokud vycházím ze svých poměrně četných zkušeností s dospělými, kteří u nás diagnostiku podstoupili, tak se domnívám, že věk v rozhodnutí se nechat diagnostikovat nehraje roli. Větší význam má osobní motivace. Naši klienti mluví o potřebě nabytí pocitu jistoty, o navýšení schopnosti porozumět sami sobě a edukovat okolí. V případě pozitivní diagnózy získávají možnost specializované podpory. Často mají zájem o psychoterapii vedenou člověkem, který ví, co autismus znamená. Mohou se zapojit do klubové činnosti nebo do speciálních komunit na sociálních sítích, které sdružují osoby s autismem. Mohou získat poradenství v oblasti pracovního uplatnění nebo udržení zaměstnání, případě poradenství týkající se sociální a právní podpory. (odpovídá Kateřina Thorová)
Psycholog nám řekl, že nejde o autismus, protože se na nás naše dítě občas podívá, občas nám přinese něco na ukázku a tahá nás, abychom si s ním hráli. Lze na základě tohoto chování autismus u našeho dítěte vyloučit?
Každé dítě s autismem se chová trochu jinak. U některých dětí zejména v raném věku pozorujeme, že určité dovednosti ztratí a pak se zase objeví. Mluvíme o tzv. vývojovém regresu. Některé nové dovednosti se objevují s vývojem a učením, i když později než u vrstevníků. Vyloučit autismus na základě toho, že dítě něco dělá, nebo nedělá, by bylo příliš jednoduché. Diagnostika je komplexní proces, kdy zvažujeme množství faktorů a jejich kombinace a teprve potom můžeme učinit nějaký platný závěr. Nikdy to není na základě přítomnosti či nepřítomnosti pár projevů. Navíc součástí diagnostiky je i posouzení kvality a frekvence daného chování. (odpovídá Kateřina Thorová)
Rozhodně ne všechny děti s autismem vykazují závažné poruchy v chování. Obtíže s výraznější agresivitou má pouze asi pětina dětí, zhruba třetina má problémy s jídlem a zhruba třetina se sebezraňuje. (odpovídá Kateřina Thorová)
U zhruba dvou třetin se pojí autismus s poruchou aktivity a pozornosti (ADHD) nebo s obsedantně kompulzivní poruchou. Zhruba polovina dětí trpí výraznějšími úzkostmi. (odpovídá Kateřina Thorová)
Kam je možné se obrátit v případě zájmu o diagnostické vyšetření, zjistíte z Mapy podpory. Pokud si nejste jisti, jestli vám diagnóza PAS něco přinese, můžete se poradit s odborníky prostřednictvím bezplatné jednorázové konzultace, a to jak na dálku, tedy po telefonu nebo e-mailu, tak i osobně. Stejně tak se můžete spojit také s dospělými lidmi, kteří s diagnózou PAS žijí. Stačí se obrátit na Poradnu, kde vás již navedou její pracovníci. (odpovídá Šimon Plecháček)
Kam je možné se obrátit v případě zájmu o diagnostické vyšetření, zjistíte z Mapy podpory. Pokud si nejste jisti, jestli vám a vašemu dítěti diagnóza PAS něco přinese, můžete se poradit s odborníky prostřednictvím bezplatné jednorázové konzultace, a to jak na dálku, tedy po telefonu nebo e-mailu, tak i osobně. Stačí se obrátit na Poradnu NAUTIS, kde vás již navedou její pracovníci. (odpovídá Šimon Plecháček)
Dobrým prvním krokem je se obrátit na sociální službu raná péče, která pomáhá rodinám s dětmi do sedmi let věku, u kterých byl diagnostikován autismus. Odborníci z rané péče vám poradí, jak nastavit podmínky a výchovné metody tak, aby se dítě mohlo vyvíjet v souladu se svými potřebami. Kontakty na poskytovatele rané péče v rámci České republiky naleznete na Mapě podpory. Základní informace se dozvíte také v článku 1 + 10 rad, jak začít pracovat s dítětem s čerstvě diagnostikovaným autismem.
Již před třetím rokem věku Vašeho dítěte je také vhodné kontaktovat tzv. Speciálně pedagogické centrum (SPC) a domluvit se na dalším postupu. Spolupráce s SPC je velmi důležitá pro úspěšné zařazení a fungování dítěte v mateřské škole a následně i škole základní. SPC je oprávněno navrhnout pro docházku do mateřské školy tzv. podpůrná opatření (upravené výchovné a vzdělávací postupy, speciální pomůcky, popř. i asistenta pedagoga). Kontakty na Speciálně pedagogická centra v rámci České republiky naleznete v mapě podpory na webu AutismPort ZDE.
Pokud Vaše dítě potřebuje náročnější péči než stejně staré děti bez poruchy autistického spektra, máte také možnost finanční podpory ze strany státu. Jedná se například o příspěvek na péči. Nárok na něj má i dítě starší 1 roku, které potřebuje pomoc jiné osoby při zvládání základních životních potřeb jako je samostatný pohyb, stravování, oblékání, hygiena, komunikace apod. U dítěte se hodnotí, jak tyto základní životní potřeby zvládá ve srovnání se stejně starým dítětem bez zdravotního postižení. Pomocí se nemyslí jen fyzická pomoc, ale také třeba dohled nebo kontrola druhé osoby. (odpovídá Šimon Plecháček a Lada Marešová)
Selektivní mutismus je porucha projevující se neschopností mluvit za určitých okolností = selhání schopnosti mluvit v určitých sociálních situacích, kde se přirozeně komunikace očekává (nejčastěji ve škole či s cizími lidmi). Projevuje se u dětí a samotný vývoj řeči není zasažen (tzn. dítě mluvit dokáže). Mutismus je v DSM-V (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, páté vydání) řazen mezi Úzkostné poruchy a v MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí) mezi Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a v dospívání. Může se pojit se sociální fobií.
Při vyšetření dítěte se selektivním mutismem je důležité, zda je omezení spolupráce s cizí osobou vázáno pouze na verbální komunikaci (řeč) nebo celkovou spolupráci. Pokud je dítě schopné/ochotné komunikovat neverbálně (ukazovat, kývat hlavou atp.), můžeme v testování intelektu využít neverbálních testů zaměřených na logicko-vizuální myšlení. Můžeme zhodnotit vývojovou úroveň hrubé a jemné motoriky a grafomotoriky (písmo, kresba, grafomotorická nápodoba). Možné je i zapojení rodiče do testování, kdy například může zadávat verbální části testů. Pomoci zpřesnit odhad může portfolio kreseb a grafomotorické produkce z domova nebo ze školky/školy, report ze školy/školky, pokud tam dítě spolupracuje. Nápomocná jsou také videa zachycující chování dítěte v prostředí, ve kterém spolupracuje. Při testování záleží i na věku dítěte. (odpovídají Veronika Župová a Kateřina Thorová ze Střediska diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS)
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak rozpoznat PAS, pokud se jedná o dvojčata? Předpokládám, že vývoj u takovýchto dětí je přeci jen ještě o něco specifičtější. Máme dvouleté kluky, kteří říkají jen pár slov. Mezi sebou ale vydávají různé zvuky a je vidět, že se domluví. Nenechají si číst knihy a i když vyžadují pozornost rodičů, tak si hrají převážně spolu. Jsou dost netrpěliví a u ničeho moc nevydrží. Když už by jeden měl zájem si s rodičem hrát, vstoupí do toho ten druhý a začne hru narušovat. Ve výpisu „rysů", jak PAS rozpoznat, naše kluky shledávám, ale říkám si, zda to není tím, že jsou jednovaječná dvojčata.
U dvojčat bývá skutečně vývoj řeči opožděný častěji. Dvojčata se mohou o komunikaci snažit méně než jejich vrstevníci, přesto nejde o autismus. Důvodů, proč dvojčata komunikují s okolím méně, může být několik, jedním z nich je i specifický systém dorozumívání, který si dvojčata často mezi sebou vytvoří (vlastní slova, gesta). Dvojčata by měla ale komunikovat i s dalšími blízkými osobami, navazovat oční kontakt, ukazovat, sdílet pozornost. Autismus se vyskytuje i u dvojčat. U jednovaječných dvojčat spoluvýskyt autismu dosahuje až 90 % (tzn. pokud jedno jednovaječné dvojče má autismus, z 90 % má autismus i to druhé), projevy a míra obtíží již bývá různá. Nedoporučuji situaci úplně podcenit. Je třeba vzít v úvahu také fakt, že v populaci dětí předčasně narozených s hmotností menší než 1500 g je výskyt autismu častější. Dvojčata je zapotřebí podporovat v individuální komunikaci, snažit se najít prostor pro práci jednoho dospělého jen s jedním z dětí a učit je napodobování druhých blízkých osob. Pokud by přetrvávaly obtíže v komunikaci, sdílení pozornosti a napodobování, doporučuji s dětmi přijít na psychologické vyšetření, které by vývoj rizikový pro autismus vyloučilo. (odpovídá Kateřina Thorová ze Střediska diagnostiky a odborného poradenství NAUTIS)
Diagnóza PAS a diagnostika
Intervence, terapie a léčba
Vzdělávání
Vztahy v rodině, výchova a komunikace
Sociální služby
Zaměstnání
Sociální a finanční podpora
Zdravotní problematika
Odpovědi lidí s autismem
Jiné
Někteří rodiče mohou pocítit první znepokojení již před prvním rokem života dítěte. V tomto věku ale ještě nelze autismus spolehlivě diagnostikovat. Současné diagnostické klinické testy se snaží o záchyt autistického chování již mezi dvanácti a patnácti měsíci. V tomto období už zkušený diagnostik dokáže vysledovat chování, které může svědčit pro autismus. Pro věk mezi 16 a 18 měsíci již máme k dispozici relativně spolehlivé testy. Jejich pozitivní výsledek ale ještě nemusí znamenat, že má dítě autismus. Screeningové techniky v tomto věku dokážou zachytit i děti s jinými vývojovými obtížemi a někdy jsou pozitivní i u dětí, u kterých se vývojem projevy svědčící pro autismus ztratí. Okolo dvou let je už vývoj dítěte natolik stabilizován, že se doporučuje již pracovat s klinickou diagnózou autismu. Děti, které mluví a nejsou pozadu v psychomotorickém vývoji, bývají diagnostikovány později. Často ve chvíli, kdy začnou být zřetelné obtíže ve vztazích s vrstevníky. Sice platí, že dítě musí vykazovat odlišnosti od raného věku, ale rodiče ani okolí je často nezachytí, a tak k diagnostice dojde až v době dospívání, kdy zesílí tlak na sociální dovednosti. Dospívající dítě si uvědomuje čím dál víc svoji odlišnost a slabé stránky, porovnává se se svými vrstevníky. Mnohdy je puberta obdobím, kdy se objeví silnější úzkosti a deprese, které dovedou rodiče s dítětem k odborníkovi. (odpovídá Kateřina Thorová)