Hudba v hlavě

Jsou dny, kdy mi v hlavě neustále dokolečka hraje část písničky. Znova a znova. Minule to trvalo skoro týden. Jen co jsem se probudila, už „hrála“. Trvalo to neúnosně dlouho a já už se začala obávat o své psychické zdraví. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, měla jsem v té době nějaké trápení, mohlo tedy jít o jakousi obranu těla?

Nevím, stává se mi to i v jiných případech. Například, když jedu za rodiči na Slovensko. Cesta mi trvá přibližně osm hodin a jsem v autě sama se svým psem. Už asi rok mi v autě nefungují reproduktory, nepoužívám ani žádné mp3 přehrávače či hudbu z mobilu, takže je tam ticho. A já si celou osmihodinovou cestu dokážu prozpěvovat úryvek z nějaké písničky pořád dokolečka a vůbec mi to nevadí. Naopak, spíše mě to uklidňuje. Je to taková jistota, vím, co bude následovat, znám to dobře, a čím častěji to zpívám, tím více to „piluji“. Zkouším různá zabarvení hlasu, různou intonaci, oktávu, a bavím se při tom. Někdy vyloudím zajímavý zvuk, je mi příjemné jak samotné jeho vyluzování, tak i jeho poslouchání.

To, co já si užívám, druhému vadí

Když slyším nějakou novou písničku, která se mi zalíbí, dokážu si ji pouštět dokolečka klidně i stokrát. Musím si ji celou pořádně naposlouchat, zaměřuji se na jednotlivé části, slova, intonaci zpěváka, změnu rytmu, „navnímávám“ celkovou energii písničky a snažím se zapamatovat si co nejvíce jednotlivých částí. Dost velký problém ale nastane, když tohle dělám v přítomnosti někoho jiného. Už při třetím opakování začíná projevovat svou nespokojenost a dává mi najevo, že tohle není úplně normální chování, a i když je to člověk, který mě zná a ví o mých různých „úchylkách“, nedokáže setrvat v mé přítomnosti, když musí dlouho poslouchat jednu písničku stále dokola. V těchto chvílích si uvědomuji svou odlišnost a mrzí mě, že si ten druhý neumí píseň vychutnávat jako já a nechápe mě.

Toto chování by se dalo zařadit pod tzv. „repetitivní chování“. Když jsem si na internetu vyhledala slovo repetice, bylo tam uvedeno: „Znaménko pro opakování části hudební skladby“. Jak příznačné! Hned se mi objevil úsměv na tváři, jak všechno se vším souvisí. Já jsem člověk, který si potřebuje všechno skládat z jednotlivých dílků do jakéhosi celkového obrazu, jako když skládáte puzzle. A tohle mi jen doplňuje obraz autismu.

Hudba v hlavně jako znak toho, jak se cítím

„Hudba v hlavě“ mi hraje snad celý život. Je zajímavé, že teď, když o tom píšu a více se nad tím zamýšlím, přicházím na to, že mi nehraje v hlavě každý den nonstop. Jsou dny, jako například dnes, kdy jsem ji zaregistrovala snad jen jednou. Momentálně se cítím dobře, v pohodě, sluníčko venku krásně svítí, povinnosti mám všechny splněny a necítím v sobě žádný stres ani tlak. Získala jsem nový vhled do situace a nový pohled na sebe samotnou. Mohu začít víc vnímat okamžiky, kdy mi „hraje hudba v hlavě“, a podle toho poznávat, že se necítím úplně dobře. I moje terapeutka mě v poslední době učí více vnímat své tělo – vždy mi prý řekne, jak se cítím. To, jak se cítím, nedokážu totiž někdy sama popsat, možná je u mě hudba v hlavě cestou k sebepoznání…