Inkluze a nezodpovědné výkřiky o jejím rušení

V nedávné době jsem zaznamenala další z průběžně přicházejících mediálních výkřiků ve smyslu „Inkluzi bychom měli zrušit!“. Tak jako jindy, i tentokrát mi takové vyjádření zvedlo tep; notabene, když přišlo od známé ekonomky, která se na problematiku dívá čistě skrze čísla. Přínos inkluze, je-li realizována funkčním způsobem, očividně takový člověk vůbec nedohlédne. Vyslovit proto tento výrok považuju za velké zjednodušení, projev neznalosti tématu a bohužel i signál toho, jak se na inkluzi v Česku dívá velký kus společnosti.

Nerozumím tomu. Mnoho evropských zemí funguje v souladu s inkluzivním přístupem jak ve školách, tak i ve společnosti mezi lidmi. Nechci si naivně malovat, že jsou vždycky všichni pro; ostatně, ani já nevidím inkluzi jako cestu pro úplně všechny děti se znevýhodněním. Právě u diagnózy poruchy autistického spektra je potřeba vyhodnocovat vhodné vzdělávání velmi individuálně. Přesto třeba ve Skandinávii nebo i v jižanských zemích inkluzi většinově považují za cosi, co je součástí společnosti, o čem se nediskutuje a co tady zkrátka je.

My tu máme inkluzi osm let, a i když jsme se za ty roky jistě posunuli, vnímám jako tristní to, kolik lidí se stále vyjadřuje ve snaze o její zrušení. Tito lidé s velkou pravděpodobností nemají ve svém okolí rodinu či přátele, pro které by takové opatření znamenalo nejen velký krok zpátky pro jejich dítě, ale akutní a velký problém, jak situaci dále řešit a kam dítě umístit. On se totiž náhled na věc bohužel často mění právě až ve chvíli, kdy se to zodpovědných osob přímo osobně dotýká.

Dle informací z letošní konference SPC NAUTIS takto náročná situace nastává pro mnoho autistických dětí ve chvíli, kdy mají za sebou první stupeň běžné základní školy a na tom druhém je to pro ně už natolik obtížné, že potřebují změnu. Jenže lidově řečeno, „není kam“ a nemálo rodičů se musí uchýlit k domácímu vzdělávání jejich dítěte. Tohle je prostě strašně špatně, protože na rodičích už tak leží obrovská a zodpovědná role a zátěž a není v pořádku, že jsou situací a nedostatečnou kapacitou škol zřízených podle paragrafu 16 tlačeni do této varianty.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami, jmenovitě ty s poruchou autistického spektra, už na běžných školách reálně jsou a není jich málo. Některým se daří více, některým méně – ať už potíže vznikají z důvodu ne úplně vhodných postupů dospělých, nebo z důvodů souvisejících se symptomatikou. Slovo „dospělých“ užívám záměrně, protože úspěšnost nebo neúspěšnost inkluze je v rukou pedagogů, rodičů i poradenských pracovníků. Tyto tři strany by měly v procesu vzdělávání dětí velmi úzce spolupracovat, jenže to se ne vždy děje. Chyby vznikají na různých stranách, a proto, i když jsem rodič, bych vinu určitě nedávala a priori školám a pedagogům.

Jejich úloha vůbec není snadná a zcela určitě je řada těch, kteří svou práci dělají skvěle a s ohledem na individuální potřeby různě odlišných dětí. Nakonec nemálo z nich jsem měla tu čest poznat. Jakkoliv jiných dětí celkově není málo; víme, že tu jsou např. děti s poruchami učení nebo ADHD, což už je ve školství vlastně běžné, počítá se s tím. Jenže, bavíme-li se o autismu, je spolehlivě vnímán jako ten největší problém a strašák, a to přesto, že třeba v nedávném pořadu Reparát na Českém rozhlase Plus jasně zaznělo, že inkluze je zdaleka nejobtížnější u dětí, které mají poruchy chování, a tedy nikoliv autismus.

Ve školství obecně stále panuje velký strach z autistických dětí, který není ani zdaleka dostatečně doprovázen snahou o vzdělání v problematice a otevření se jiným úhlům pohledu na práci s dětmi. Strach chápu, pasivitu v tomto ohledu už méně; myslím, že je již zřejmé, že přibývá dětí nejen s autismem, ale i s jinými obtížemi, a v mých očích není jiná cesta než se s nimi naučit pracovat a připustit možnost, že na běžných školách opravdu být mohou, a mnoho z nich by být i mělo. 

To, jak se inkluze dělá dobře nebo špatně, je docela jiné téma. Idea společného vzdělávání by ale měla stát nad případnými komplikacemi a klidně i finančními nároky. Tohle je totiž investice do budoucnosti, do našich dětí, které, pokud budou maximálním možným způsobem podpořeny, můžou být pro ten stejný stát nejen menší zátěží, ale mnohdy i přínosem.