Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Setkávám se s názory, jak je hraní počítačových her škodlivé. Já bych naopak ráda popsala svou pozitivní zkušenost. Ve škole se mi moc nedařilo, neměla jsem žádné kamarády, ani doma to nebylo nejlepší. S hraním online her jsem začala během studia na vysoké škole, různé hry jsem hrála i dřív, ale ne tak často. Hra mě obvykle úplně pohltila, mohla jsem v ní objevovat zcela nový svět, postupně jsem začala hrát s dalšími lidmi. Najednou jsem si nepřipadala tak sama, protože jsem měla kamarády alespoň ve hře. Samotná hra je v angličtině a i při komunikaci s hráči z jiných zemí jsem si procvičila angličtinu.
Doma mi říkali, jaký jsem závislák. A je pravda, že jsem ve hře trávila každou volnou chvilku. Nejspíš to mohlo ovlivnit délku mého studia, protože jsem se připojovala i ve škole, kde byly často zbytečně dlouhé přestávky. Někdy i na přednáškách, když jsem tam seděla a vůbec nechápala, o čem je řeč. Měla jsem dokonalý přehled o tom, kde všude jsou v areálu školy zásuvky. Hraní mi pomáhalo přežít. Když to ve skutečné realitě nestálo za nic, byla jsem raději v té virtuální.
Několikrát se mi stalo, že se do mě ve hře někdo zamiloval, nebo spíš do své představy o mně. Nejspíš tak na ně působilo moje nadšení ze hry a z toho, že mám konečně nějakého kamaráda. Jeden mi tvrdil, jak mě miluje, přes půl roku mě přemlouval k osobnímu setkání. Já se s ním setkat nechtěla, protože jsem byla ráda, že mám kamaráda a nechtěla jsem na tom nic měnit, nechtěla jsem ho ztratit. Vyhovovalo mi to tak, jak to bylo. Sliboval, že se to nestane, tak jsem za ním jednou přijela. A stalo se, čeho jsem se bála. V druhém případě nebylo ani reálné se potkat kvůli vzdálenosti, byl to cizinec, i on kvůli mně přestal hrát. A ten třetí online vztah skončil, protože jsem osobní setkání po předchozí zkušenosti odmítala. Když jsem vztah s ním chtěla zachránit, rozhodla jsem se přijet na sraz lidí ze hry. Různým setkáním jsem se do té doby vyhýbala. Nepřišel, ale na srazu jsem poznala svého manžela. Na další srazy jsme pak jezdili spolu. Díky hře jsem se takhle poprvé dostala mezi lidi. Jezdila jsem pak na srazy ráda, protože jsme hráli různé deskovky.
Protože jsem hrála hodně a často, časem jsem se ve hře dostala do vedení guildy. Půl roku jsem ji vedla, pak už jsem nebyla schopná pokračovat, nezvládala jsem to.
Guild = anglicky „sdružení" či „spolek". Pojem známý mezi hráči multiplayerových počítačových her. Označuje se tak skupina hráčů, kteří spolu pravidelně hrají a většinou se snaží dosáhnout společného cíle jako team. Pojem se velmi často počešťuje na hovorovou verzi „Guilda". (zdroj: it-slovnik.cz) |
Poté jsem se dostala do týmu, který herní server provozoval. To mě začalo bavit mnohem víc než hraní. Dělala jsem všechno možné, testera, moderovala jsem fórum, začala jsem se učit s databázemi a programovat. Zjistila jsem, co chci v životě dělat, dřív jsem neměla tušení. Měla jsem pocit, že vůbec nic neumím a najednou jsem zjistila, že tohle mi jde. Změnila jsem kvůli tomu obor studia ve škole. Zároveň jsem si uvědomila, že nemůžu vést lidi. Asi půl roku jsem byla v čele svého týmu a pak jsem zase musela skončit. Dochází u mě nejspíš k syndromu vyhoření.
Hraní her mi ve výsledku pomohlo i při hledání práce. Zkušenosti s databázemi a programováním jsem si mohla napsat do životopisu jako praxi. A našla jsem pak práci, co mě baví, protože je v něčem podobná tomu, co jsem před tím dělala ve volném čase zadarmo.
👉 Doporučujeme také článek Počítačové hry jako součást terapie – zkušenosti terapeuta z praxe.
Zdroj fotografie:
Názory