Máma mele Emu

Vzpomínáte si na den, kdy jste nastoupili do první třídy a stali se z vás školáci? Já ano. Měl jsem pocit, že jsem součástí něčeho nového a že budu ve svém procesu učení zase o krok dál.

O nějakou chvíli později se mi do ruky dostal slabikář, a přestože jsem už plynule četl a psal, musel jsem trávit hodiny tím, že jsem se to „učil“ znovu. Možná si říkáte, že mě to nemuselo úplně bavit. Pravda, jedinou mou motivací ztrácet s tou tlustou knihou čas bylo vybarvování si černobílých obrázků u každého písmenka. V první třídě se učí i psát, takže slabikování bohužel nebylo jediné období, které jsem si prošel dvakrát. 

Později mi paní učitelka dovolila nosit si do školy vlastní knihy, a tak jsem místo slabikáře četl Harryho Pottera. Po knížkách následovalo mé období filmových postav, nejvýznamnějším pro mě bylo právě to s Harrym Potterem. Měl jsem sice od rodičů zákaz dívat se na poslední díly této ságy, neboť jsem se bál i během sledování nestrašidelných pohádek, přesto jsem tomuto fenoménu podlehl. Základní výbavou byly nedioptrické kulaté brýle, které jsem nosil i do školy, slavnostně jsem k tomu připojil i namalovanou jizvu na čele. Bylo mi to tolerováno až do té chvíle, kdy jsem se ve škole začal jako Harry Potter podepisovat. Sbíral jsem veškeré figurky s touto tématikou – nehrál jsem si s nimi, ale všude je s sebou nosil v malém kufříku. Na své školní období však vzpomínám nerad, byl jsem opakovaně šikanován a postupně s roky se neporozumění vrstevníkům stupňovalo.

👉 Mohlo by vás zaujmout 1 + 10 doporučení pro spolužáky.