Pohledem lidí na spektru...aneb „Jaký mýtus o autismu vám nejvíc vadí?"

Jak lidé na spektru vnímají sami sebe, své emoce, prožitky, svou „jinakost"? Jak nahlížejí na to, jakou představu má jejich okolí a společnost o poruchách autistického spektra a jak o nich mluví? Odpovědi se dozvíte v sérii článků „Pohledem lidí na spektru... 

...aneb Jaký mýtus o autismu vám nejvíc vadí?"

Nejvíc mi vadí mýtus, že autisti nedokážou cítit emoce a nechápou emoce ostatních, že nejsou empatičtí. To mi přijde jako věc, co si lidé domysleli, protože se prostě jen projevujeme trochu jinak a vyjadřujeme věci jinak. Naopak mám sama problém s tím, že toho cítím až moc, a pár mých přátel, co jsou na spektru, to tak mají také. (Eliška Kopicová)

Nejvíc mi vadí mýtus, že autisté se nemohou začlenit do lidské společnosti. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Když se povídá, že autisti jsou blbci. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Vadí mi, že jsme pro lidi cosi jako málo chápající, plytké, divné, ufonské bytosti bez emocí. Vždy, když někdo použije výraz „ty autisto“ jako výsměch, říká tím o sobě jen to, že od druhého očekává nějaký model chování, který se všichni naučili, převzali jej, dodržují jej a využívají jej mezi sebou. U autisty narazí, dojde ke zkratu. „Neodpověděl mi podle pravidel naší společenské hry.“ (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Veliká část základních informací o autismu obsahuje nesmysl, že autisté nemají emoce. Myslím, že po jednom dni v autistickém těle by měl každý pocit, že tolik emocí v jedné hodině snad nikdy nezažil. Už jenom to, že se nám někdo odvážil oficiálně odepřít emoce a takto o nás informovat, svědčí o tom, že jsme teprve na začátku. Jakousi spásu vidím v NAUTIS. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Úplně bezkonkurenčně nejvíc mi vadí, když si lidé myslí, že se autismus dá vyléčit savem. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)

Opravdu hodně mi vadí mýtus, že autisté nemají emoce. Ano, jsou chvíle, kdy vypadáme bezemočně, „tvrdě“. Například když někoho kritizujeme, neumíme si brát servítky a častokrát se stane, že člověka raníme. Myslím, že s tím souvisí ta naše pravdomluvnost, neumíme věci „zaobalit“ (tedy v našem jazyku „zalhat“) a řekneme vše napřímo. A když jsou chvíle, kdy vidíme trpět zvíře nebo plakat dítě či starou babičku, úplně nám to sevře srdce a totálně se na ně „nacítíme“ a vnímáme jejich bolest a utrpení. (Michaela Matiová)

Vadí mi mýtus, že jenom kluci mohou být autisti. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno)