Pohledem lidí na spektru...aneb „Máte dojem, že se lidé s autismem chovají obecně jako děti?"

Jak lidé na spektru vnímají sami sebe, své emoce, prožitky, svou „jinakost"? Jak nahlížejí na to, jakou představu má jejich okolí a společnost o poruchách autistického spektra a jak o nich mluví? Odpovědi se dozvíte v sérii článků „Pohledem lidí na spektru... 

...aneb Máte dojem, že se lidé s autismem chovají obecně jako děti?"

Dětinskost a naivita je dle mého názoru s autismem úzce spojená. Je to téměř taková esence autismu, taková ta dětská čistota, pravdomluvnost, vychutnávání si jednoduchých maličkostí a okamžiků, kdy třeba skočíte do louže a umažete si všechno oblečení. No a co? „Dospělák“ řeší, jak bude muset vše vyprat atd. Ale dítě ne, to si užívá jen ten požitek. A myslím, že lidé na spektru dost často takto „svobodně“ fungují. (Michaela Matiová)

U každého je to jiné. U někoho ano, u někoho ne. Já osobně jsem rád dětinský, takže ano, myslím, že tomu někdy tak je. (autor si nepřeje zveřejnit jméno) 

Takový dojem nemám. Nelíbí se mi, že se autisti přirovnávají k dětem, protože to podporuje pocit, že nikdy nemůžeme opravdu dospět, že naše názory nemají takovou váhu a že nemůžeme založit vlastní rodinu, mít práci a „žít normálně“. O sobě bych řekla, že jsem v něčem jako dítě, ale možná je to prostě tím, že nezapadám do šablony neurotypického člověka. Jako malá jsem byla považovaná za přehnaně dospělou/vyspělou. Teď se ale znovu vymykám, takže jsem naopak považována za dětskou. (Eliška Kopicová)

Ne, mám pocit, že lidé bez autismu se chovají jako děti. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Autisté mají s dětmi hodně společného. Jsou totiž, stejně jako děti, vrženi do světa, který je pro ně těžko uchopitelný, nepochopitelný, mnohdy absurdní a nelogický, ale především je přesahuje, ovlivňuje a štve. Jsou si také, stejně jako děti, vědomi vlastní křehkosti, kvůli svému způsobu prožívání. Společnost či stát tu plní roli jakéhosi rodiče, který po nich chce, aby se chovali podle určitých pravidel. Tady se však autisté začínají od dětí lišit. Zatímco dítě je schopno tato pravidla přijmout, sžít se s nimi a nechá se dokonale vychovat, autista může pravidla dodržovat pouze proto, aby mohl lépe fungovat, ale nikdy se s nimi nesžije a neumí je vzít za svá. Dalším společným rysem je určitá drzost a přímost. Ta u dětí, stejně jako u autistů, mizí se zkušeností s trestem. Dítě přestane být odvážné, autista se stáhne do samoty. Některé pravdy se totiž neříkají přímo. Nejdříve se lže. To je jedno z pravidel neurotypické společnosti, které lidem pomáhá se seznamovat, modulovat je a ladit jejich vzájemné energie. Neurotypičtí lidé jsou častokrát do vztahů tlačeni a po vystřízlivění se rozcházejí, když prohlédnou, že byli manipulováni. Autistům naopak stačí chvíle v neurotypické společnosti na to, aby je většina nesnášela, protože nevyužívají hladké přechody, manipulativní výplně či zdvořilostní ladění. Velmi rychle se někoho dotknou. Nejde však o pravidlo. Mnozí autisté se tyto věci naučí, aby přežili. A protože jim taková komunikace nedělá dobře, vyhledávají spíše samotu. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Ano, protože mají rádi plyšáky a animované seriály jako já. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Ne. Děti jsou větší sv*ně. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Ne. Myslím, že jako děti se chovají neautističtí lidé, obzvlášť když my se nepodrobujeme jejich představám, jak by se společnost měla chovat. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Zdroj fotografie:

• churl. „Childish things“ October 23, 2005. Online image. CC BY-NC-ND 2.0. Použito na webu 17. 5. 2021. Dostupné z: https://www.flickr.com/photos/churl/55623471/