Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Rád bych se s vámi podělil o své zkušenosti s prací osobního asistenta u lidí s autismem. A kdyby tento článek měl pomoct pouze jednomu člověku, jenž zkusí práci v sociální službě, tak to mnohonásobně převýší moje očekávání.
Když jsem začal uvažovat o práci osobního asistenta pro lidi s poruchou autistického spektra, bylo mi téměř dvacet tři let. Přiznám se, že jsem v této době nezažíval úplně nejlepší období. Byl jsem psychicky vyřízen z ukončení dlouholetého vztahu s přítelkyní, a navíc mi zrovna chyběl příjem na pokrytí nájmu při studiu. I přesto jsem si tuto příležitost velice důkladně rozmýšlel, i z toho důvodu, že jako člověk jsem velmi opatrný. Vždyť co jsem věděl o lidech s touto diagnózou? Asi stejně tolik jako o jiných handicapovaných lidech – že když někoho takového potkám, tak budu prostě opatrný a budu jej respektovat. Hnacím motorem mého rozhodnutí byla výzva, kterou jsem si pod touto prací představil. V odlehčovacím středisku v Bohnicích už si totiž nějakou dobu plnil praxi můj spolužák z gymnázia a chvíli zde pracoval i spoluhráč z volejbalového týmu. Po sdělení jejich zkušeností jsem si řekl, že když to zvládnou oni, tak to zkusím také. Jediné, čeho jsem se obával, byla informace o přebalování dospívajících a dospělých klientů.
Když jsem v únoru 2019 šel na pohovor k Šárce Henychové – ředitelce odlehčovacího střediska, nečekal jsem, že budu hned konfrontován s někým z klientů. Po výstupu do druhého patra na mě u schodů čekala Síma. Už je to dospělá žena, která je v Bohnicích dlouhodobou klientkou a je s ní veliká legrace. To jsem však ještě nevěděl a přiznám se, že jsem se docela těžkopádné chůze a výrazu Símy lekl. Byl jsem rád, že jsme s ředitelkou Šárkou šli ihned do kanceláře, kde mne při samotném pohovoru uklidnila přátelským přístupem. Díky němu ze mě nervozita z navázání nové pracovní příležitosti rychle spadla. Po pohovoru jsem dokonce dostal i odvahu se jít seznámit s ostatními přítomnými klienty – Frantou a Honzíkem. Nakonec to nebylo tak děsivé, jako při prvním kontaktu a těšil jsem se na další návštěvu.
Po pár měsících od nastoupení v březnu stejného roku jsem si uvědomil, že přijmout tuto výzvu bylo určitě správné rozhodnutí. Vyhovuje mi také, že práci asistenta můžu dělat jako brigádu při škole, při níž se zohledňují mé časové možnosti a finanční odměna je pro mě jako pro studenta více než adekvátní. Práce osobního asistenta mi ale přináší mnohem více. Při psaní tohoto článku už jsem o dva roky starší a odpracuji průměrně 80 hodin za měsíc. Za tu dobu jsem zažil jak spoustu krizových situací, tak mnoho nových zkušeností a dobrodružství. V období dospívání myslí člověk převážně na sebe a své problémy. Když ale stojíte tváří v tvář výzvám, kterým čelí lidé s postižením, a máte možnost být při jejich zdolávání nablízku, začnete si uvědomovat daleko víc věcí.
Díky zkušenosti s prací osobního asistenta v odlehčovacím středisku v Bohnicích, která zahrnuje starost o celodenní program různých klientů, jsem se naučil hodně o vlastních schopnostech, dokázal jsem poznat své hranice a otestovat si svou emocionální inteligenci. Při práci totiž mnohdy musíte přemýšlet, co a jak udělat správně, jinak kolikrát dostanete dokonce i po čumáku. Dozvěděl jsem se o sobě také, že nedokážu spolupracovat s kolegou, se kterým mám velice odlišný pohled na věc. Což může mít negativní následky, jakmile nastane krizová situace, jako je například klient v afektu. Díky týmovým supervizím, které jsou povinnou součástí této práce, se dozvíte spoustu věcí o sobě i o svých kolezích. Na supervizi můžete otevřít jakékoli téma, které vás trápí, což může vést k lepšímu pochopení toho, co se uvnitř vás nebo klienta děje. Supervize se tak stává nejen povinným, ale hlavně cenným nástrojem, který vám pomáhá se opravdu posouvat dál. Pokud o to samozřejmě stojíte. Doufám, že takovou příležitost budu mít i ve svých následujících zaměstnáních.
Dříve bych se určitě i styděl, kdybych byl v přítomnosti někoho, kdo je na veřejnosti velice výstřední a na první pohled nezapadá mezi ostatní. Poznal jsem několik příběhů lidí na spektru z první ruky, díky kterým jsem získal větší nadhled a uvědomil si, že zase tak odlišnými lidmi nejsou.
Tudíž ani není důvod, proč by kdokoli s jakoukoli diagnózou, který se podle společenských norem nevhodně projeví na veřejnosti, nemohl být vnímán rovnocenně. Právě na tuto skutečnost bych chtěl poukázat. I díky své vlastní zkušenosti se domnívám, že práce v sociální službě, i kdyby jen na pár měsíců, může velice prospět dospívajícímu člověku v seberozvoji. To však neznamená, že by si ji nemohl vyzkoušet jakkoli starý člověk. Vlastní zkušenost s prací s lidmi s autismem je podle mě cesta, jak by se pomoc a rovnocenné vnímání mohlo dostat všem. Byl bych za to moc rád.
Zdroj fotografie:
Názory