Jak jsem zvládla studium na vysoké škole

Kvůli individuálním rozvrhům jsem na jednotlivých cvičeních potkávala různé lidi. Nedokázala jsem si ostatní studenty z ročníku zapamatovat. Úspěch byl, když jsem si zapamatovala jednoho člověka kvůli ověření, že jsem ve správný čas na správném místě. Měla jsem problém, když se na poslední chvíli něco změnilo. Ostatní to nějak zjistili a já ne. Stávalo se, že jsem byla na špatném místě a zjistila to, až když přišel jiný vyučující a začal vykládat jiný předmět.

Všichni se znali a se studiem si pomáhali. Sdíleli různé studijní materiály, zkušenosti, předávali si informace. To jsem neměla. Místo toho jsem prohledávala Ulozto.cz a hledala různé studijní materiály, ani hesla mě neodradily.

O Aspergerově syndromu jsem tehdy nevěděla. Jiní studenti zvládali brigády, měli kamarády, se kterými se scházeli, přítele nebo přítelkyni a zvládali při tom ještě studovat. Já měla jenom školu a nezvládala jsem to. Stávalo se, že jsem šla na nějakou zkoušku, spolu s ostatními čekala před učebnou nebo kabinetem. Všichni říkali, jak to neumí, jak se neučili, ani to neviděli nebo si jednou přečetli skripta. Pak vyšli ze dveří a nejhůř za dvě. Já se učila týden a musela zkoušku opakovat. Připadala jsem si jako úplný idiot.

Vysoká škola a systém plný překážek

Ten systém mi nevyhovoval. Na střední škole bylo hodnocení průběžné, na vysoké škole se celý semestr nic nedělo a pak během jednoho týdne bylo potřeba dopisovat seminárky, získat všechny zápočty a během dalších dvou zkoušky. Všechno najednou. Během zkouškového období jsme prožívala vždycky hodně velký stres.

Z přednášek jsem obvykle moc nevěděla, nerozuměla jsem jim. Všechno mluvenou formou, moc informací v příliš krátkém čase. Nestíhala jsem si ani dělat zápisky. Pomáhaly mi praktické příklady na cvičeních nebo si projít skripta. Snažila jsem se učivo pochopit sama. Nešly mi prezentace před třídou, snažila jsem se jim vyhýbat, ale musela jsem, když hrozilo, že nedostanu zápočet. U písemných zkoušek jsem mívala problém s nedostatkem času. Mluvit při ústním zkoušení bylo pro mě těžší, lépe mi jde psaní. Stalo se mi, že se nepovedl písemný test, když jsem si šla pro výsledek, zkoušející mi řekl, že jsem neuspěla, ale poté se mě na něco zeptal. Já vůbec neslyšela na co, protože jsem zpracovávala ještě předchozí informaci. Myslel, že neznám odpověď, ne že jsem neslyšela otázku. U státnic jsem vůbec nepochopila otázky a musela je opakovat.

Delší a náročnější, ale úspěšná cesta k cíli

Nejtěžší na psaní diplomky bylo dojít k vedoucímu práce. V rozvrhu nebylo daný konkrétní čas. Měla jsem za ním zajít někdy o konzultačních hodinách. Odkládala jsem to, protože jsem se bála a pokoušela se psát sama. Čím víc jsem to odkládala, tím víc jsem se bála. Odhodlala jsem se někdy v lednu, když už končil první semestr. Vynadal mi, že jdu pozdě. Co jsem napsala, se mu nelíbilo. Chtěl, abych sehnala nějaká data. Než jsem je sehnala, psaní diplomky se posunulo na další rok a trvalo dva měsíce, než jsem za ním došla.

Ke konci studia jsem se dostávala do stavu, kdy se mi dělalo špatně při jakékoliv připomínce školy. Například když se mě někdo zeptal na školu nebo mi cokoliv školu připomnělo, třeba reklamy v metru. Vadilo mi i jen projíždět kolem budovy školy. Když už jsem tam musela, po příchodu jsem se vždycky minimálně půl hodiny vzpamatovávala na WC, než jsem byla schopná vyřídit to, kvůli čemu jsem přišla.

Studium na VŠ bylo hrozné, ale nemohla jsem to vzdát. Myslela jsem si, že když tu školu nedodělám, neseženu si nikdy dostatečně placenou práci, abych byla schopná se uživit sama. Domnívala jsem se, že pak není naděje na lepší budoucnost a nechtěla jsem v takovém případě žít. Když mi bylo 26 let, přibyly další problémy s placením školného a sociálního pojištění. Všechno se vyřešilo, když se mi podařilo najít si práci, do školy jsem pak podala žádost o snížení školného. Nakonec jsem dostudovala úspěšně, i když místo pěti to trvalo osm let. U mladšího bratra jsem později viděla, že se mu daří dobře, i přesto že školu vzdal v prvním semestru.