Maminko, nemá roušku!

Onehdy jsem si povídala s maminkou chlapce, který chodí s naším synkem do kroužku. Čekaly jsme, až přijedou z výletu. Už jen ten samotný fakt byl povznášející – naši kluci mají svou partu, něco mimo rodinu a mimo školu, a teď s tou partou A-ligátorů (jak si říkají) jeli i na výlet. Shodly jsme se, že už bylo načase, že rok s Covidem byl strašně dlouhý a úmorný. A ona mi, až nesměle a stydlivě, řekla: „Víte, ke konci už jsem to úplně nezvládala. Už jsem byla taková nervózní. Já jsem si říkala, že bych neměla, kvůli němu, ale už jsem neměla tu trpělivost.“

Působilo to omluvně. A mne znovu napadlo, že rodiče dětí s autismem dokážou unést opravdu mnoho. Přitom nepůsobila vyčerpaně, naopak, byla pozitivní a v očích měla veselou jiskru. Přesto tuším, jak moc unavená může být, protože já jsem taky. Teď se můžeme chvilku nadechnout, než začnou prázdniny. A to znamená znovu kolotoč vaření, výletů, her a taky někdy afektů, konfliktů, nedorozumění. 

Na druhou stranu, zkušenost s pandemií, izolací a neustálými změnami v opatřeních mi znovu ukázala, jak nás naše děti dokážou překvapit. Osobně jsem se hodně bála řady věcí. 

Jak synovi vysvětlím, že nemůže do školy a že nevím, kdy to skončí? 
Jak mu vysvětlím, proč se nosí roušky? A pak neustále v různých proměnách pravidla, kde je to povinné a kde ne? 
A jak mu reagovat na to, když sám zaznamená lhostejnost? „Maminko, nemá roušku!“ „Nemá, Kubi, máš pravdu. Pán trochu zlobí.“ 

Když se chystal návrat do školy, bála jsem se testování, nošení roušek ve třídě. Člověk nikdy neví, jak se s tím dítě popere. 

Světe div se, mé obavy se nenaplnily. Ani v jednom případě. 

Riziko onemocnění a nastolená opatření jsem synovi vysvětlila pomocí vizuálních pomůcek. Staré dobré piktogramy! Slouží stále i dnes, když už mluví. Doma byl spokojený, nebyl smyslově přetížen. Škola s maminkou mu připadala dlouho zábavná a v pozdějších videohovorech už podával výkony jako mazák. Sám vše ovládal, mě od stolu vyháněl. Pravidelné testy absolvoval levou zadní a přesně nastavený proces se mu natolik zalíbil, že si doma hraje na testovací místnost. Trochu bizarní, ale pro mě zároveň roztomile…autistické. Ostatně, křížky pro rozestupy máme na podlaze taky. Pravidla jsou pravidla!

Proč to celé říkám? Mnohdy se bojíme věcí, které nenastanou. Píšeme scénáře katastrof, ke kterým často nedochází. 

Je to asi přirozené. Možná je to tím, že jsme tolik zvyklí, že nic nejde tak snadno, jak by mohlo. Sama občas s úzkostí myslívám na věci, které jsou daleko, neznámé a s otazníkem. Ale syn mi znovu a znovu ukazuje, že tohle není potřeba. Když vložím svou energii do toho, že mu budu zkrátka věřit, půjde všechno líp. Jemu i mně.

Tak si to tady připomínám. A chválím nás, jak jsme ten rok s Covidem ustáli. Moc bych si přála, aby se tak pochválili i ostatní rodiče.  A ta maminka chlapce z kroužku také. Musím jí to říct, až se příště potkáme.