Místo kamarádů šikana

Jako dítě jsem se ráda dotýkala jemných látek. A když měl v první třídě někdo např. sametové tričko, dotýkala jsem se i jeho. Spolužáci přede mnou začali utíkat. Ze začátku jsem to brala jako hru. Chtěla jsem si s ostatními dětmi hrát, najít si kamarády. Začali říkat, že smrdím a že mám mor. Nechápala jsem, proč to říkají. Potom mi bylo vysvětleno, že se jich nemám dotýkat, že se tak chovají kvůli tomu. Tak jsem přestala. Oni ne, dál dělali, že se mě štítí, posmívali se mi, dělali si ze mě legraci. Sice jsem se dozvěděla, co dělat nemám, ale už mi nikdo neřekl správný postup, jak si kamarády najít. Neumím to dodnes.

Brzy proti mně byla celá škola. Když přibyl do třídy nový kluk, spolužačka za ním o přestávce přišla, ukázala na mě prstem a řekla: „S támhletou holkou nekamaraď.“ Stalo se, že holky kamarádství se mnou chvíli předstíraly, zaslechla jsem dokonce spolužačky, jak se na předstírání kamarádství domlouvají.

Pokusy o fyzickou šikanu byly také. Těm jsem se ale dokázala vždycky nějak ubránit. Několikrát jsem se poprala a v podstatě z toho vyšla vítězně, i když jsem byla ve třídě nejmenší. Když mě někdo napadl, tak jsem byla schopná nějak reagovat, nepřemýšlela jsem o tom, automaticky jsem se snažila bránit. Většinou se mi posmívali, nadávali mi, dělali různé naschvály, brali mi věci, házeli s nimi. Také na mě házeli papírky nebo mi kopali do židle. Žalovali, když jsem měla tahák. V autobuse cestou ze školy na mě pokřikovaly i úplně cizí děti. Nebo se naschvál bavily nahlas o mně tak, abych je slyšela. Neuměla jsem na to reagovat, tomuhle jsem se bránit nikdy nenaučila.

Nevyslyšené volání o pomoc

Změna školy, když jsem začala dojíždět do města, nepomohla. Nevěděla jsem, jak si ve třídě najít kamarády a brzy jsem na tom byla stejně jako před tím. Další rok část spolužáků z bývalé školy přestoupila do té naší. Co jsem já nezvládla za rok, oni zvládli za jediný den. Hned se seznámili, začali se spolu bavit a vyprávět o tom, co se dělo na předchozí škole a co minulý rok v této a všichni ze mě měli velkou legraci.

Říkala jsem o tom doma. Maminka mi na to odpověděla, ať si jich nevšímám. Učitelka mi říkala to samé. Tak jsem se snažila dělat, co mi všichni radili. Nevěděla jsem si rady. Když mi nepomohla má učitelka ani rodiče, říct o tom někomu dalšímu, třeba řediteli, jsem tehdy nepovažovala za řešení. Když nepomohl někdo, kdo mě zná, proč by mi měl pomoct někdo cizí?

Když jsem chodila do deváté třídy, ve škole nově otevřeli školní poradnu. Buď byla možnost dojít tam osobně, nebo byla na chodbě schránka s možností napsat anonymní dotaz s tím, že se během pár dní na nástěnce objeví i s odpovědí. Bála jsem se jít tam osobně, protože bych musela mluvit. Vhodila jsem dotaz do schránky a smála se mi celá třída, protože poznali, kdo ho psal. Rada byla k ničemu. 

Z černých myšlenek k naději do budoucna

V deváté třídě se máma vrátila z třídní schůzky a řvala na mě, protože jí učitelka řekla, že se bavím s klukem při hodině. Že prý na kluky mám ještě dost času. Nechápala jsem, co se stalo. Krátce před tím ke mně dopředu učitelka posadila kluka ze zadní lavice, protože vzadu neustále vyrušoval. Nebavili jsme se spolu, občas něco řekl, na něco se zeptal, je možné, že jsem mu odpověděla, ale obvykle se to týkalo výuky. Přitom mě kluci vůbec nezajímali, já si přála mít alespoň jednu kamarádku nebo kamaráda, nic víc. Nebo alespoň aby mi nikdo neubližoval.

Měla jsem toho všeho už dost. Nejen, že jsem měla problémy se spolužáky ve škole, neměla žádné kamarády, ale najednou jsem měla problémy i doma jenom kvůli tomu, že učitelka mámě lhala. Už jsem dál nechtěla žít. Pokusila jsem se potom o sebevraždu, vzala si nějaké léky. Nic se mi nestalo, nikdo to nezjistil. Když jsem pak přemýšlela, proč to nevyšlo, napadlo mě, že za pár měsíců na střední škole může být líp.