Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Rád bych se zde podělil o velmi, hm, jak to říct, silnou dosavadní životní zkušenost. Jako dítě jsem se narodil s vzácnou vývojovou vadou a hned na porodním sále jsem musel být oživován. Doktor, který mluvil s mými rodiči, pro které bych skočil i do tsunami, řekl dvě varianty. Buď umře, anebo přežije s velkým poškozením mozku. Nestalo se ani jedno.
Nicméně můj život, i když mi je teprve 21 let, bych nazval vysilujícím maratonem, který jsem začal běžet už v mateřské školce. Nazval bych to doslova jízdou peklem, jejíž následky jsem si přenesl do současnosti.
Vezměme to ale od začátku. Velice rychle jsem začal mluvit a rychle se mi rozšiřovala slovní zásoba. Pamatoval jsem si básničky, moje výslovnost i vyjadřování byly perfektní. Rodiče nepozorovali, že bych byl nějak jiný. Po pátém roce se začaly objevovat zvláštní věci. Například jsem se schoval rodičům ve Španělsku v obchodě , přišli s nákupy na hotel, zjistili, že „hups“, syn tam není. Poté, co mě rodiče našli v obchodě schovaného mezi kabáty, jsem se na ně rozzlobil, že jim to hraní na schovku trvalo moc dlouho. Nebo jsem se jednou v šest hodin ráno rozhodl, že si chci koupit bonbony. Rodiče mi říkali: „Obchod je zavřený, synku.” Já si stejně vzal boty a šel se tajně do obchodu přesvědčit, jestli je to pravda. Nevzal jsem si klíče, a tak v deset hodin, když si rodiče mysleli, že jejich syn spí, na ně začala volat sousedka, že je jejich syn před barákem a nemůže domů.
Ve školce jsem si hrál rád sám, bavilo mě hrát si s legem nebo jinými stavebnicemi, rád jsem si skládal puzzle. Neměl jsem ale rád společenské akce a hry. Nesnášel jsem nucené zapojování do kolektivu ze strany učitelek. Když mi ostatní děti braly hračky, strkaly do mě, či mě jinak obtěžovaly, byl jsem na ně agresivní. Na paní učitelky ne, když respektovaly, že na mě nemají sahat. Lidský dotek od jiného člověka než od rodičů, ve mně vyvolával hysterii a agresi.
V první třídě paní učitelka upozornila rodiče na moje zvláštní chování. Problémy s vrstevníky v první třídě zesílily, v kolektivu jsem se cítil hrozně. Snažil jsem se zapadnout, ale nedokázal jsem to. Tábory, školy, kroužky. Všude mě děti poštuchovaly. Za to jsem je škrtil, nebo je kreslil na šibenici. Nedával jsem při hodině pozor a stavěl jsem si z pastelek pyramidy. V pedagogicko-psychologické poradně mi diagnostikovali poruchu aktivity a pozornosti (ADHD).
Ve škole to bylo hodně napjaté a doma taky. Rodiče nevěděli, co se mnou mají dělat a mysleli si, že nucená socializace vyvolá opačný efekt. Avšak místo abych se socializoval, tak jsem se od společnosti snažil dostat co nejdál. Když mi otec řekl, že budu jezdit jiným autobusem, že budu ve škole o pět minut dřív, tak jsem se s ním pohádal a začal jsem úplně šílet, že nebudu jezdit jiným autobusem, než jsem zvyklý. Změny mě děsily, na táborech jsem si rovnou požádal o samotku, protože jsem chtěl mít klid. Soužití s ostatními vrstevníky vyvolávalo časté konflikty. Postupně jsem se tak ve škole a na táborech začal stranit kolektivu úplně.
Vystřídal jsem celkem čtyři základní školy. Terčem posměchů, šikany, té fyzické či psychické, jsem byl často. Léta jsem nemohl spát a při náznaku, když rodiče nadhodili, že půjdu na učiliště, dostal jsem hysterický záchvat, že nikam nepůjdu, že už nechci nikdy na žádnou školu. Problémy tedy neustaly ani na střední škole, kterou jsem se neúspěšně pokusil dvakrát vystudovat.
Sám sebe jsem léta vnímal jako poškozenou věc – dementního člověka, co si nic nepamatuje. Cítil jsem zklamání rodičů. Rodiče se často zlobí, že pracuji podle programu, který jsem si do mozku za ta léta nahrál, abych se naučil fungovat, a rodiče to nechápou. Typická situace – rodiče mi řeknou, abych sestru přinesl domů, tak ji vezmu tak, abych ji nezranil, a odnesu ji domů, a oni se na mě rozzlobí, protože jsem sestře neoznámil, že ji přenesu z bodu A do bodu B. Já ale nechápu, proč jí to mám oznamovat, když bude křičet tak jako tak.
Nerozumím gestům a emocím druhých lidí, pokud se je nazpaměť nenaučím či nejsou tak jasně čitelné, jako je třeba zloba. Afekty mívám často, hlavně když se někdo z rodiny trefí do bolestivého místa. Nesnesu žádná překvapení, i když se týkají věcí, které mě zajímají, výsledkem je hysterie, emoční výbuch a záchvat. Vše se musí říkat dopředu. Stačí, aby mi rodič zadal úkol jinak, než jsem zvyklý, například jinak formuluje větu nebo se spolehne, že mi určitá část informací dojde. Spolupráce s rodiči funguje pouze v případě, že se mi řekne, co přesně mám dělat, kdy, jak a jaké jsou hranice, mezi kterými se mám pohybovat. Občas přehnaně vyžaduji přítomnost matky, zvlášť když mám špatné dny.
Převádění myšlenek do komunikace je pro mě velmi obtížné. Sociální situace se musím učit samostatně – z dokumentů či přednášek na YouTube nebo knih. Jsem schopný na jeden film koukat i 50krát, stejnou knihu čtu klidně 20krát, o jedné věci mluvím několik hodin stále dokola.
Přitom na určité věci mám dobrou paměť. Odříkám dvouhodinovou přednášku o sršních či popíšu s naprostou přesností scény z filmu, ale pošle-li mě táta pro kladivo, do minuty to zapomenu, pokud mě u toho cokoli rozptýlí. Musím mít při práci často sluchátka, protože poslouchat všechno od křiku lidí až po cvrčky, mě neskutečně rozptyluje od práce a vyčerpává mě to. Mám limit, po který mohu denně pracovat a na něco se soustředit. Po určitém čase soustředění mě začne zlobit motorika, ruce mě neposlouchají, padají mi z nich věci. Přijde to bez varování a dost mě to štve.
Úřad práce mě posílá do prací, kde mě každou chvíli vyhodí, protože věci vezmu buď doslovně, či je pochopím úplně opačně, nebo někoho omylem urazím, protože jsem úplně upřímný. O peníze z důchodu mi vůbec nejde, já si je vydělám, ale jde o to, že mě z každé práce po 14 dnech vyhodí. Jen čtyři dny až týden trvá, než si aspoň trochu navyknu na nový režim. Úzkostné stavy z lidí a nových věcí či nemožnost nosit v práci sluchátka jsou z hlediska smyslové přecitlivělosti obrovským problémem.
Nyní do práce už skoro rok nechodím a jsem v invalidním důchodu. Rád však vzpomínám na práci v zahradnictví. Tam to fungovalo perfektně, byl jsem jeden z nejlepších. Mluvili se mnou na rovinu bez humoru či ironie. Mohl jsem poslouchat hudbu při práci, jídle i pití. Přesně mi řekli, co budu dělat. Práce byla stereotypní, na pět hodin denně, odpolední směny. Pracoval jsem sám na lince a sociální kontakt tak byl minimální, díky těmto možnostem to byla pro mě dobrá práce.
Zdroj fotografie:
Názory