Pohledem lidí na spektru...aneb „Autismus je často spojován s černobílým myšlením. Jaké to je, myslet černobíle?"

Jak lidé na spektru vnímají sami sebe, své emoce, prožitky, svou „jinakost"? Jak nahlížejí na to, jakou představu má jejich okolí a společnost o poruchách autistického spektra a jak o nich mluví? Odpovědi se dozvíte v sérii článků „Pohledem lidí na spektru... 

...aneb Autismus je často spojován s černobílým myšlením. Jaké to je, myslet černobíle?"

Myslet černobíle slouží jako obrana. Svým způsobem pomáhá zlehčit nějaký, většinou závažný či nepříjemný problém a usnadňuje jeho přijetí a zpracování. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Přijde mi, že ne nutně každý autista musí mít černobílé myšlení. Každý člověk se nějak vyvíjí, mění, postupem času si uvědomuje určité věci a snaží se je změnit. U mne samotné mi přijde, že jsem taková byla hlavně jako menší a uvědomovala jsem si to postupně, až zpětně. Kdyby si to člověk v daný okamžik připustil, tak by tímto způsobem nepřemýšlel. Já mám černobílé myšlení spojené s intenzivními emocemi, převažuje víc černá než bílá, což je tak trochu depresivní, a většinou to má něco společného se mnou – např. udělám jednu malou chybu a cítím to jako největší selhání, vůči okolí tohle necítím. (Eliška Kopicová)

Myslet černobíle pro mě znamená myslet negativně, pesimisticky, myslet si, že svět není bezpečný a lidé nejsou féroví. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Černobíle jsem vnímal, hlavně když jsem byl mladší. Něco (nebo někdo) bylo pro mě buď úplně dobré, nebo úplně špatné. (autor si nepřeje zveřejnit jméno) 

Černobílé vidění je idealistické a ideologické. Tomu může propadnout člověk s autismem, i bez něj. Černobílé myšlení znamená vyhraněnost a zúžený, nerealistický, zidealizovaný náhled na skutečnost. Vzhledem k symptomům autismu nic nenasvědčuje tomu, že by měli autisté větší předpoklady k černobílému vnímání světa, spíše naopak. Skutečnost, že se mezi autisty nachází mnoho umělců, vědců či filozofů, mluví za vše. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Černobílé myšlení znamená, že všechno je buď hop, anebo trop. Nejsou přechody, anebo jsou strašně malé a rychlé. Neexistuje menší a větší zlo. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Problém je, že když občas vidím některé lidi v AS skupině a jejich černobílost, děsí mě to. Vůbec si totiž o sobě nemyslím, že jsem černobílá. Stoprocentně jsem bývala, ale co mě jedna kamarádka „rozvinula“ a věnovala se mi, učila mě nahlížet na každou situaci vždy z obou stran, nemám pocit, že bych byla černobílá. Naopak mám z mnoha internetových diskusí dojem, že hodně černobílých a odsuzujících lidí je i mezi neurotypiky. Myslím si, že černobílost je spíše známkou výchovy, že je získaná. Autisté se musejí jen více učit, stále potřebují věci pojmenovávat z obou stran, vše uvádět na životních příkladech… Později si nečernobílé myšlení osvojí. Dokážou učením rozvíjet i empatii. Černobílost (takovou tu zraňující) vidím u lidí, co se šíleně bojí, cítí se ohrožení a jsou paranoidní. (TelHa)

Černobíle myslím jen občas. Někdy je těžké si uvědomit, že někdo hodný může mít zároveň postranní úmysly, a že naopak třeba i masový vrah může ve volném čase zachraňovat koťátka. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Někteří lidé říkají, že vnímám černobíle. Já si to nemyslím. Je to otázka rozhodování. Někdy se potřebuji rozhodnout velmi rychle. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Není to černobílé myšlení, ale nedostatek anebo přebytek vjemů, které činí naše rozhodování mnohem složitějším. A tak je občas jednodušší si svět rozdělit na binární rozhodnutí. (autor/ka si nepřeje zveřejnit jméno) 

Pro mě je to asi jednodušší než myslet „barevně“. Černá a bílá jsou jen dvě kategorie, buď je to takové, nebo makové. Jednoduše přijdete na odpověď, ovšem pokud je něco „barevné“, už se v tom ztrácím, těch barev je tolik, že nedokážu pojmout a rozklíčovat všechny. (Michaela Matiová)