Představivost a fantazie provází můj život s Aspergerem už od mala

Jako dítě jsem milovala psy. Než jsem šla do školy, měla jsem figurky pejsků, každého jsem měla pojmenovaného a vymýšlela jsem o nich různé příběhy. Když jsem se naučila psát, nějakou dobu jsem si je i psala. Ve škole jsem o přestávkách seděla ve své lavici ponořená ve své fantazii, kde jsem mohla mít všechno, co mi v reálném životě chybělo. Hezký velký dům, mohla jsem být oblíbená, úspěšná a krásná, mít kamarády.

Když mi bylo pět let, rodiče plánovali přístavbu našeho domu a ukázali mi stavební plány, ukazovali mi, kde bych měla mít svůj pokojíček. K jejich realizaci nikdy nedošlo. Představovala jsem si pak hezké velké domy a stavěla je z kostek. 

Sněním jsem začala trávit většinu času ve škole i doma. Často jsem se někde doma nebo na zahradě schovala, abych mohla v klidu snít, ale i k různým činnostem jsem si představovala nějaký příběh. V tomto světě jsem se starala o základní fungování, abych neměla problémy, ale víc jsem žila ve svém vlastním světě. Často jsem vycházela z oblíbeného filmu, seriálu, knihy. Pamatuji si, že jsem hodně dlouho sledovala Kobru 11 a Komisaře Rexe. Někdy jsem rozvíjela už existující příběhy, jindy jsem si vymýšlela vlastní.

Také jsem si přehrávala různé zážitky a přemýšlela o možnostech řešení. Snažila jsem se vymyslet nejvhodnější způsob, jak zareagovat, abych na takovou situaci byla příště připravená. Vlastně to dělám pořád a vždycky se místo toho stane něco nového, na co připravená nejsem.

Představivost mi pomáhá i v dospělosti - například v práci

Když jsem se dostala k online hrám, ze světa fantazie jsem se víc přesunula do toho virtuálního, který byl o něco víc skutečný. Asi obojí byl únik z reality. Když mi bylo nejhůř, tak jsem trávila nejvíc času buď ve své fantazii, nebo později hraním. Když se můj život zlepšil, začala jsem víc času trávit i ve skutečné realitě. Představovat si umím i dnes, nejraději před spaním nebo kdykoliv je čas, ale ne pořád. Netrávím tím většinu dne jako dřív. Už to nejsou ty nesplněné sny. Často analyzuji různé situace, co jsem měla udělat jinak a jak se příště lépe připravit. Nebo si vymýšlím příběh, který navazuje na knihu, kterou právě čtu. Nedávno jsem se pustila do vývoje mobilní aplikace, tak teď si představuji, jak by měla vypadat, co všechno by měla umět a hlavně, jak toho dosáhnout, protože se všechno teprve učím. 

Témata, která si naopak nemůžu vizuálně představit, mi dělají problém. Když dostanu nějaký úkol, potřebuji konkrétní zadání. Když se učím, potřebuji vidět, co se učím, vědět, k čemu mi to bude a nejlépe si to i prakticky vyzkoušet. Na vysoké jsem měla problém s tím, že jsme se učili spoustu teorie, ale chyběla praxe. U státnic pak chválili mou vizuální paměť, protože k otázkám, na které se mě ptali, jsem nakreslila obrázky, jež jsem si pamatovala.

Rozšířená informace, že aspergeři nemají představivost, nemusí platit na všechny

Možná nejsem dost kreativní. Při diagnostice přede mě psycholožka vysypala pytlík s různými předměty a chtěla, ať s jejich využitím vymyslím příběh. Vybrala jsem pár kusů a vymyslela jsem jednoduchý příběh. Ona mi pak ukazovala využití ostatních předmětů a mně vadilo, že ten příběh nemá žádnou logiku. Nedávno jsem příbuzným opravovala počítač a nechápala jsem, proč je nenapadne jednotlivé části (kabel, monitor) zkusit vyměnit a zapojit jiné, aby zjistili, co přesně nefunguje. Možná nejsou dost kreativní oni. Nejspíš prostě přemýšlím jinak. 

Jeden z důvodů, proč jsem měla dlouho pochybnosti o diagnóze, byl, že v různých článcích a literatuře je dost často zmiňovaný nedostatek představivosti. Jak můžu mít Aspergerův syndrom, když jsem v dětství trávila spoustu času ve své fantazii? Ráda jsem si přečetla článek Adaptační strategie - způsoby, jak se lidé s PAS vyrovnávají se svým oslabením, díky kterému jsem zjistila, že to není tak neobvyklé.