heart icon

Líbí se vám naše práce?

Podpořte web AutismPort a pomozte společně s námi světu porozumět autismu a lidem s autismem porozumět světu.

Vaší pomoci si velmi vážíme.

Pomůžu vám
Autismport
0
Všechny novinky
NovéPřečtené
      další aktuality
      další aktuality
      • aktuality
      • o autismu
        Typické projevy Typické projevyPříčiny autismu Příčiny autismuMozek MozekDiagnostika DiagnostikaAutismus v číslech Autismus v číslechPřidružené obtíže Přidružené obtížePodpora a služby Podpora a službyRodina RodinaTerapie TerapieVzdělávání VzděláváníSelfadvokacie SelfadvokacieZdraví ZdravíSpánek Spánek
      • časté dotazy
         Intervence, terapie a léčbaVzdělávání VzděláváníVztahy v rodině, výchova a komunikace Vztahy v rodině, výchova a komunikaceSociální služby Sociální službyZaměstnání ZaměstnáníSociální a finanční podpora Sociální a finanční podporaZdravotní problematika Zdravotní problematikaOdpovědi lidí s autismem Odpovědi lidí s autismemJiné Jiné
      • místa podpory
      • testy
      0
      Všechny novinky
      NovéPřečtené
          další aktuality
          další aktuality
           napište nám
           podpořte nás

          Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám

          This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

          NAPIŠTE NÁM
          kontaktyo projektuautořiPrávní informaceDotazník
          nastavení cookies
          cookies
          © 2025 Národní ústav pro autismus, z.ú.,
          všechna práva vyhrazena
          Preference cookies: pro nejpohodlnější prohlížení webu
          Aby naše webové stránky zůstaly tak, jak je znáte, potřebujeme od Vás souhlas se zpracováním souborů cookies tj. malých souborů, které se Vám ukládají v prohlížeči. Slibujeme, že Vaše data u nás budou v bezpečí.

          Nechcete-li i přes to uchovávání dat povolit, stačí .
          Technické, pro základní funkčnost stránek
          Nutné cookies pro správnou funkčnost webu. Data se automaticky mažou po Vašem odchodu.
          Analytické, pro analýzu a optimalizaci webu
          Abychom byli schopni pro Vás stránky optimalizovat a zpříjemnit tak Vaši návštěvu. Díky těmto datům víme, co Vás na stránce nejvíce a nejméně zaujalo. Tento sběr je plně anonymní.
          Preferenční, pro zobrazení stránek na míru
          Díky preferenčím cookies Vám dokážeme stránky zobrazit např. ve Vašem jazyce, nebudete tedy muset zbytečně překlikávat.
          Marketingové, pro zkrocení nerelevantní reklamy
          Díky souhlasu s touto částí jsme schopni zobrazovat reklamu na naše produkty. Nebude Vás tedy pronásledovat otravná nerelevantní reklama.
          Více o uchovávání souborů cookies
          1. Domů
          2. Vše o autismu
          3. Rodina
          4. Rodiče
          5. První dítě je na spektru. Co dál?

          První dítě je na spektru. Co dál?

          Autor:
          Mgr. Zuzana Dvořáčková
          Datum publikace
          08. 12. 2021
          Aktualizováno
          23. 12. 2021
          sdílet:

          • Informace
          • Články
          Typické projevyTypické projevy
          Zájmy a hraSociální chováníSenzorická integraceOpakující se chováníKomunikaceEmoční reaktivitaAdaptabilita
          Příčiny autismuPříčiny autismu
          Genetika
          MozekMozek
          NeurobiologieSpecifika myšleníIntelekt
          DiagnostikaDiagnostika
          Testy a testovací metodyProces diagnózyScreening
          Autismus v číslechAutismus v číslech
          Přidružené obtížePřidružené obtíže
          Podpora a službyPodpora a služby
          Asistenční službyKonzultacePobytové službyJak najít adekvátní podporu?Včasná intervenceSvéprávnostSociální rehabilitaceFinanční a sociální podporaPrávní podporaOdlehčovací služby
          RodinaRodina
          Sourozenci osob s PASRodičovství osob s PASRodiče
          TerapieTerapie
          Sociálně komunikační nácvikyDílčí metodyABAPsychoterapieLogopedieAugmentativní a alternativní komunikace
          VzděláváníVzdělávání
          Vysoká školaStřední školaZákladní školaMateřská škola a předškolní vzděláváníPedagogŽáci a studentiLegislativa
          SelfadvokacieSelfadvokacie
          ZdravíZdraví
          Gastrointestinální systémSexualitaDuševní pohodaVitamínyZdraví a autismus
          SpánekSpánek
          Sourozenci osob s PASRodičovství osob s PASRodiče
          První dítě je na spektru. Co dál?


          Když máte dítě s autismem, čelíte celé řadě situací, které jsou velmi nové a se kterými vám nemá vždy kdo poradit. Potácíte se mezi různými vyšetřeními, učíte se chápat, jak moc jiná cesta povede ke komunikaci nebo sebeobsluze vašich dětí a snažíte se nemyslet na to, co bude, až přijde čas školy nebo dospívání.

          Na mnohé otázky najdete určité odpovědi v knihách, na webinářích či konferencích nebo občas i u lékařů. Ještě lépe se čerpá inspirace a rada u zkušených rodičů, kteří žijí podobný příběh jako vy. Pak je tu ale jedna věc, se kterou vám nemůže poradit prostě nikdo.


          Mít nebo nemít další děti, když to vaše první je diagnostikováno s autismem?

          Dnes to bude víc než osobní, protože tohle je téma, které se mi vrací. Začalo mým (naším) vlastním rozhodováním v této otázce, pokračovalo s odstupem povídáním a sdílením s různými maminkami, jako jsem já (a pro něž je jejich dítě s PAS dítětem prvním) a tu a tam se znovu objevuje v situacích, které s tím souvisí. Kuba totiž dozrál do stavu, kdy miminka a malé děti doslova miluje, rád je ochraňuje a chová se k nim s neuvěřitelnou a všeobjímající něhou. Pozastavení se známými s kočárkem nebo pak návštěva přímo u miminka jsou zážitky nadmíru krásné a zároveň bolestné. Co by bylo, kdyby…?

          Když se vrátím úplně na začátek, byla jsem prostě mámou, co chce mít určitě dvě děti. Po diagnóze u Kubíka se ale toto téma smrsklo na sérii vystrašených otázek. Co by bylo, kdyby přišlo druhé dítě? Mělo by taky autismus? Jak bych to zvládla? Jak bychom to ustáli všichni dohromady? Jak by se k tomu stavěl Kuba? Přišla by láska a sourozenecké pouto, nebo krize, žárlivost a agresivita? A ať už by to vypadalo jakkoliv – bylo by to na chvilku, nebo by to takové bývalo zůstalo? Kdo mi dá odpověď? Co mám proboha dělat?

          Tohle všechno prožívat, když se mi velmi rychle blíží pětatřicítka, nebylo nic moc, protože jsem si byla vědoma všech možných rizikových faktorů, a to právě včetně věku, který od té pomyslné hranice 35 taky není úplně do plusu.

          Genetika neprokázala nic, co by nám mohlo napovědět. Vzhledem k anamnéze a delší rodové linii jsme věděli, že by to byl s velmi vysokou pravděpodobností chlapec, což je vyšší riziko samo o sobě. Věk ani míra stresu nám taky nenahrávaly. Ze všech stran jsem slyšela „To bude dobré!“, ale zároveň mi to připadalo jako prázdná fráze. Říkali to rodiče běžných dětí stejně jako dětí na spektru. Jenže ti s dětmi s PAS to měli docela jinak; diagnózu mělo až jejich druhé dítě.

          Kolem sebe jsem viděla rodiny, kde se diagnóza opakovala, stejně jako takové, kde další děti autismus neměly a rodinnému klima i samotnému sourozenci s autismem to náramně prospělo.

          Co tedy dál? V srdci byla touha, ale rozum ovládal strach a nejistota. A další a další myšlenky.


          Kdyby byl neurotypický…

          …mohl by Kubu inspirovat a učit jako zdravý vzor.

          …mohl by mě rozptýlit od starostí a obav ohledně Kubovy budoucnosti.

          …mohlo by to být jednoduše krásné…

          …bývalo by to pomohlo všem.

           

          Kdyby byl taky na spektru…

          …mohl by mít své specifické potřeby podobné těm Kubíkovým…anebo taky úplně jiné!

          …mohl by ho „stáhnout“ zpátky dolů…do regresu…

          …mohlo by to být psychicky ale i fyzicky velmi náročné…zvládla bych to? Zvládli bychom to?

          …a co s ohledem na naši existenci? Zvládali bychom dál rodinný rozpočet, navíc bez garance kvalitní péče i do budoucna, kdy už nebudeme moct pečovat my?

          Těch myšlenek bylo samozřejmě víc a kombinací hypotetického vývoje asi milion. Ale na kdyby se nehraje. Rozhodnutí bylo jenom jedno a taky přišlo.

          Jsem z těch, co odvahu nenašli, ale zároveň šťastná a vědoma faktu, že mám báječného syna ve světě, kde mnozí rodiče nemohou mít dítě ani jedno. Svůj prostor a energii můžu věnovat Kubovi, když je to potřeba. Raduju se z jeho pokroků i z našeho vzájemného vztahu, jakkoliv je teď pošramocený pubertou. Urputně a záměrně se soustředím na to dobré. Život totiž nečeká!

          Tento článek jsem psala za sebe, ale je nutno dodat, že jsem vždy měla a mám skvělou oporu ve svém muži, se kterým odjakživa všechno sdílíme a rozhodujeme se společně.

          Věřím, že je mezi námi opravdu hodně maminek/rodičů, kteří si dnes lámou hlavu nad tím, jak se k této otázce postavit. Ze srdce jim přeju sílu, protože přinejmenším pro mě bylo tohle nejtěžší rozhodnutí v životě. Občas je mi to líto, ale vím, že tenkrát jsem se rozhodla, jak nejlépe jsem uměla. A s tím se dá žít.

           

          Zdroje

          Zdroj fotografie:

          • Lisa. (Fotograf). (2019, Červenec 28). Person Holding Baby's Hand [digitální fotografie]. Získáno z: https://www.pexels.com/photo/person-holding-baby-s-hand-2721581/ 

          Nautis bannerNautis banner

          Názory

          Děkuji za tento článek, rozhodla jsem se úplně stejně jako autorka, a to další dítě nemít, z důvodu toho, co by bylo, kdyby... Rozhodla jsem se správně, i když je mi to občas líto. Rozhodla jsem se věnovat plně synovi, jsem za to ráda, můžu se mu věnovat na 100 %, dokud budu moci.
          21. 12. 2021
          autismport poradna
          Kateřina
          Odpovědět
          Dobrý den, Zuzko, opět moc děkuji za hezký článek. Já se rozhodovat takto těžce nemusela, (skoro) vždy jsme toužili mít velkou rodinu. Natálka (11 let), Eliška (6 let), dvojčata Zoe ‐PAS, ADHD, opožděný vývoj řeči a Lea ‐PAS, MR, opožděný vývoj řeči (5 let) A máte pravdu, starší holky táhnou dvojčata vpřed, vztah si budují až teď...vše je náročné, jak pro starší tak pro dvojčata. Jsem neskutečně vděčná, že je všechny máme. Vím ale, že kdybych se měla rozmyslet v situaci (jen z dvojčaty), zda mít další dítě, mé obavy by byly stejné jako vaše a do dalšího dítěte bychom nešli, vím to jistě. Jste statečná, nebylo to jednoduché rozhodnutí. Klobouk dolů před vámi a vaším mužem.
          21. 12. 2021
          autismport poradna
          Veronika
          Odpovědět
          Jmenuji se Lucie a jsem maminka syna Vojtíška s diagnózou dětský autismus, porucha příjmu potravy. Vojtíšek byl vytoužené dítě. Dlouho se nám s manželem nedařilo, až po vyšetření v reprodukční klinice jsme zjistili, že problém je na mé straně. Podstoupila jsem formu IVF a hned poprvé se zadařilo. Sice jsme dlouho čekali na srdíčko, až to chvílemi vypadalo bledě. Nakonec to dobře dopadlo a my se radovali, že budeme rodiči. Dle pana doktora z kliniky už další těhotenství do budoucna by bylo zázrakem a my byli rádi ,že se to takto povedlo. Vojtíškův vývoj byl odmalička jiný. Pak přišla diagnóza PAS. Pro nás nová skutečnost, nikdy jsme se nesetkali s nikým, kdo by tuto diagnózu měl, takže i představa, co nás čeká, byla nejistá. Vojtíškovi dopřáváme maximum času, terapie a vše, co potřebuje. Letos na Velikonoce jsme s manželem zjistili, že jsem přirozeně otěhotněla. Po vyšetření nám bylo sděleno, že čekáme dvojvaječné dvojčátka, což pro nás byla neskutečná rána. Rozhodování, které stálo před námi, jsme odsunovali, jen jak to čas dovolil. Ta řada otázek, ohled na Vojtíška a vše kolem nás doháněly k šílenství . Co když také budou mít diagnózu PAS? Co potom? Dá se to zvládnout? Nakonec i my patříme do sekce rodičů, co se rozhodli pro jedno dítě. Chceme Vojtíkovi dopřát maximum, abychom mu život s autismem ulehčili, jak jen bude v našich silách. Bolet to bude vždycky, ale každý malý krůček Vojtíška mě utvrzuje, že rozhodnutí tenkrát bylo správné. Všem rodičům držím palečky. Maminka Lucie
          21. 12. 2021
          autismport poradna
          Lucie
          Odpovědět
          Děkuji moc za tento článek, jsem už matka přes 40 a manžel je ještě starší, čtyřletý syn asi bude mít Aspergerův syndrom, zatím není diagnostikovaný...i když máme už od začátku problém ohledně našeho věku, syn se mi narodil ve 40, přesto je mi líto, že zůstaneme u jedináčka, stále s tím bojuji.. Původně jsem i přes vyšší věk doufala ještě v jedno dítě...poporodní deprese vše ještě oddálila..a ted si říkám, že riskovat další dítě případně také na spektru by bylo nezodpovědné. Vyšší věk kromě vyššího rizika znamená i méně energie.. na to asi už nemáme. I když je to těžké. Děkuji všem maminkám v podobné situaci za sdílení svých příběhů, pomáhá , že v tom nejsme samy..
          13. 02. 2023
          Ladka
          Odpovědět
          Děkuji za Vaše sdílení! Pročítám komentáře a nenacházím v nich obavu, kterou cítím já. Je mi 40, synovi letos bude 10, otěhotněla jsem přirozeně přes diagnózu PCOS, ale syn přišel na svět velmi předčasně. Vše okolo těhotenství, porodu a prvních let jeho života pro mě bylo neskutečně vyčerpávající. S manželem a tchyni jsme na jedno dítě tři a přesto často "padáme ba hubu"... Smířila jsem se s tím, že další dítě nepřijde a z celého srdce jsem vděčná za to, že tak zlatého chlapečka ve svém životě mám, ale teď k mé obavě. Prakticky jediná věc, která mě trápí je, co bude, až tady s manželem nebudeme? Syn miluje dospělé lidi, ale s dětmi moc vztah navázat neumí, po sestřenicích a bratrancích taky nemůžeme chtít, ať se mu věnují, když odezva od něj směrem k nim nepřichází... Koho bude mít, až tady nebudeme? Jak řešíte tuto otázku?
          16. 01. 2024
          Tereza
          Odpovědět
          Jsem ráda, že taky můžu napsat. Máme syna Františka, má vývojovou dysfázi, středně ťežký autismus a poruchu ADHD. V plánu bylo mít děti dvě. Ted váhám už dlouho. Taky se bojím, že by mohl být i druhý autista (já budu mít 39 let, manžel 45 let) a vyšší věk je o to větší riziko. Taky nemáme žádnou podporu, všichni bydlí moc daleko, byla bych na to sama jen s manželem, mít doma autisty dva, to si nevím představit, to by bylo něco. Mám pocit, že to mimino by nám to všechno narušilo. Někdy je to druhé zdravé dítě jako živá voda, která vnese do rodiny svěží vítr a pomůže ve všem a někdy to spíš naruší a co když to nebude zdravé dítě? Nebo možná ještě horší postižení? Vozíčkář nebo tak? To bych si vyčítala celý život. Momentálně se bavíme i o adopci. Adoptovat si třeba 2 leté mluvící dítě, které je zdravé (nebo alespoň mluvící), protože sen nemluví a mít to takhle. Aspoň bych nemusela jít zase na operaci (akutní císař, to bylo peklo, syn byl přidušen), miminkovské období se mi nelíbilo, byla to nuda. Ale samosebou, že kdyby byla záruka, že druhé dítě bude zdravé, podstoupila bych to, miminko nebude miminkem navždy, ale tu záruku mi nedá nikdo. A to je to nejtěžší, ještě to vyřešené nemám, ale ta adopce se mi jeví jako nejschůdnější řešení.
          19. 06. 2024
          Janča
          Odpovědět