Sama sobě terapeutem

Stala jsem se pečující osobou. Kromě toho, že jsem máma jako každá jiná, mám u svého syna „nadúvazek“. Můj chlapeček vyžaduje trochu víc péče, než je u dětí jeho věku obvyklé. Vzala jsem to od začátku poctivě a zodpovědně, možná i trochu víc, než je zdrávo. A ono mě to dohnalo. Ocitla jsem se v situaci, kdy mi docházel dech. Pomalu ale jistě. Opouštěla mě síla a energie, chtěla jsem dávat, ale bylo stále méně, z čeho brát. Uvědomila jsem si, že do obnovitelného zdroje mám dost daleko.

V té době jsme také pochopila, co znamená anglické slovo well-being. Podle překladače to je pohoda nebo zdraví. Význam zkrátka je, že vám má být dobře. Což mi zdaleka nebylo. Úzkost a strach z toho, co jednou bude, jestli vše, co dělám, dělám DOST dobře, jestli toho dělám DOST a jestli se DOST starám, DOST pracujeme, DOST stíhám, DOST tomu dávám, mě dohnaly do kouta a na kolena. O pohodě a možná ani o zdraví nemohla být řeč. A tehdy mi to došlo. To, jak hodně je Péťa citlivý na moje (i skrývané nebo mnou nevnímané) psychické rozpoložení, jak moc ho zrcadlí svým chováním. Nastala pro mě velká a nečekaná chvíle – musela jsem začít myslet na sebe. Nebyla jsem na to zvyklá. Kdysi někdo chytrý napsal, že spokojené děti musí mít spokojené mámy (nebo naopak) – jsou to prostě spojené nádoby. Uvědomila jsem si, že být pečující osobou mě značně vyčerpává a přemýšlela jsem, co s tím udělám.

Zkusila jsem se poohlédnout po nějaké terapii, ale nemusím asi moc vysvětlovat, jak to u nás s terapiemi pro pečující osoby je. Vakuum. Sama jsem pocítila nedostupnost terapeutů, potřebných odkazů i pomoci od lékaře. Tehdy jsem si řekla, že zkusím být sama sobě terapeutem. Ve svém každodenním životě jsem našla skulinky na svoje „terapie“ – věci, co mi dávají sílu být pozitivní a jít dál, co mě dobíjí a dodají mi energii. Nejtěžší bylo naučit se věnovat sobě samé BEZ VÝČITEK. Protože jsem to měla nastavené tak, že se musím vždy plně věnovat Petíkovi, a změnit tento pohled bylo opravdu náročné. Ale kde je vůle, tam je cesta. Zjistila jsem, že některé prvky mojí „terapie“ zaberou jen chvilku a že některé mohou zahrnovat i čas trávený s Péťou.

Odpojit se. To byla první a největší výzva. Vědomě se odpojit od veškerého shonu, každodenních rutin, strachů, obav, úkolů. Najít si každý den aspoň malou chvilku, kdy se od všeho prostě odpojím. Být chvíli sama alespoň v myšlenkách, když už to není fyzicky možné. Nemyslet na nic. Pro mě velký úkol, mám totiž ADHD. Nepřemýšlet, co ještě musím, kam ještě potřebuji, komu co dlužím, kde mi co chybí dodělat, proč tohle je nutnější než tamto. Nejvzácnější dovednost – odpojit se a jen být. V těchto vzácných okamžicích nakonec vznikají nejvíce inspirativní nápady a myšlenky – ať už na další aktivity či pracovní úkoly. Mysl se zrestartuje, vyčistí se mezipaměť a pomalu se doplní energie. Když tuto fázi zvládnu, začnu si tyhle chvilky vyplňovat různými druhy aktivit, které pak tvoří moji terapii.

Odpočinek v přírodě i při běžných úkonech

Příroda je mocná. Nabíjí naprosto neskutečným způsobem. Nikdy nezapomenu, jak moc silný zážitek bylo pro mne sedět na alpském vrcholu a jen být. Dívat se na ostré skalnaté vrcholky hor, na ovci, která mi přišla okusovat culík, shlížet dolů na jezero a vnímat tu všechnu energii. Ačkoliv jsem v Alpách byla jen čtyři dny, nabilo mě to na hodně dlouho. Nemůžu si tohle dovolit moc často. Vlastně to letos bylo poprvé. Ale jsou i chvíle, kdy jdeme ven s Petíkem a já se „odpojím“ od těch těžkých věcí, ale zároveň jde o napojení na sebe a své vědomé bytí. Zadívám se na strom, list, peřeji, kámen … a jen cítím ten klid v duši, který chci cítit, byť to někdy může trvat jen pár vteřin. Jde o to si to uvědomit a vzít si z přírody energii. Kolik dokážu. Daří se to poměrně dobře, protože na vycházkách Péťa často chodí kus přede mnou a pokud zrovna nezpívá, nehlásí zprávy nebo odjezdy vlaků, je i chvilka ticha. Dobrou terapií se staly i domácí práce, práce na zahradě a kolem domu. Ne, že bych se v nich nějak extra vyžívala nebo nacházela. Někdy vše dělám v rovnováze pro zachování zdravé psychiky a chodu domácnosti. Ale našla jsem v tom příležitost se odpoutat, nemyslet na nic. Aspoň chvilku. Někdy můj pohled ulpí na prádle točícím se v pračce a sleduji malou bublinku, jak jede po skle dvířek. Jen chvilku. I to stačí na rychlý refresh.

Ještě lepší ale je, když se mi povede do „terapie prací“ zapojit Petíka. Užívám si chvíle, kdy dělá domácí práce se mnou. Zejména pokud je dobrá konstelace = jsme oba tak nějak v pohodě a tu pohodu tedy sdílíme. Snažím se mu ukazovat, co a jak má dělat (protože verbálním instrukcím většinou moc nerozumí nebo jim nerozumí dost dobře), vše komentuji a hodně ho chválím. Pokud je potřeba něco předělat, snažím se to dělat tak, aby si toho pokud možno nevšiml.

Taky jsem přišla na to, že vždycky všechno nemusí být perfektní a že ani já to nemusím umět nejlíp. Jak osvobozující… Z dětství jsem si totiž nesla model, který jsem měla tendenci i já jako rodič opakovat. Moje mamka po mně vše předělávala a trochu ty úpravy taky komentovala. Nebylo mi to příjemné, ale člověk si s sebou ty vzorce často nese, aniž by to dělal vědomě. V kontextu krátkého času, po který můj syn udrží pozornost a něčemu se věnuje, na tohle najednou nebyl prostor. Chtěla jsem mu dát zpětnou vazbu HNED, tedy při výkonu té činnosti, ne až při "úpravách". Někdy ty činnosti proběhly tak rychle, že jsme rovnou přešli k jiné a já už se to nevrátila „předělat“. Svět se točil dál. Když přijde například na sbírání prádla ze sušáku, mám takový prapodivný zvyk tam vždy něco nechat – tričko, ponožky a ani nevím proč. Syn to vždy sebere vše. Takže kdo tohle umí nejlíp? Easy – přece on. :)

Sebevzdělávání a snaha se dále zlepšovat

Dřív jsem nechápala, jak v amerických filmech lidé řešili deprese nakupováním. Už to trochu chápu. Ne že bych se vydávala na nákupní akce à la Pretty Woman, ale občas si koupit jen tak něco pro radost, docela pohladí po duši. Třeba svítící domeček. Ten mi pak dělá radost každý večer. Když ho nezapomenu rozsvítit. Nebo zhasnout… Dělat si radost není jen o nakupování. Velmi mě potěší i to, když mám pěkně upravené zápisky k práci. Nebo hezky pověšené prádlo, odškrtnutý poslední bod na seznamu k vyřízení (což v praxi nejde, protože tento seznam je nekonečný, takže to raději překlasifikuji na dokončenou jednu stránku). Ano, člověku ke štěstí stačí opravdu málo. V neposlední řadě – naučila jsem se pochválit sama sebe. Občas mi to ujede i nahlas. Ale takové: „Dobře já!“ umí zázraky.

Sebevzdělávání hraje v mých terapiích významnou úlohu. Ať už to jsou věci týkající se práce, osobního rozvoje nebo Peťových diagnóz. Naučit se něco nového mi zkrátka dělá dobře. Mám ze sebe hned lepší pocit, pocit přidané hodnoty mému já. A tady se protíná odpojení (které ke vzdělávacím chvilkám opravdu potřebuji) s děláním si radosti. V době distanční výuky, zejména když byl na distančním vzdělávání i Petík, jsem se i já jakožto paní učitelka měla hodně důvodů učit se nové věci. Ono vlastně tehy bylo nové všechno.

Byla jsem zavalená prací (do doby, než jsem si to nějak zorganizovala, jsem občas fungovala opravdu nadoraz) a pořád bylo potřeba se něco učit. Měla jsem pocit, že to nemůžu zvládnout. Ale bylo to zkrátka nutné. Tak jsem se do toho dala. Ztěžka, po nocích, krok za krokem. A výsledný efekt předčil všechna moje očekávání. Ten pocit, když jsem začala v praxi používat něco nového, když jsem hodně posunula svou práci na další level, když jsem začala hledat další novinky a možnosti… to se slovy nedá popsat. V jednom okamžiku se to zlomilo a vše do sebe zapadlo. Nové věci se staly běžnými a já zjistila, že chci další. Naštěstí je pořád co se učit. A kdyby došla inspirace, je hodně, opravdu hodně cizích jazyků.

Mít i svůj svět

Zásadní na mé cestě k sebeterapii byl i okamžik, kdy jsem zjistila, že Petíkovi rozumím. To do mých dnů přineslo nový vánek. Když jsem pochopila, jak vnímá svět, když jsem dokázala jeho svět přiblížit dalším lidem, když ho tito lidé přijali a začali podporovat, bylo to jako balzám. Chci tím říct, že pochopení a přijetí mnou i jinými lidmi synovi pomohlo, posílilo nás to. Vstup do jeho světa ale nebyl zadarmo – obnášel mnoho těžších chvilek, meltdownů, nepochopení, křiku a pláče, vzteku a bezmoci. Ale velké věci mají svou cenu. To, že můžu být součástí jeho světa, je v našem životě jednou z nejdůležitějších věcí a jednou z hlavních hybných sil. S pokorou do něj vstupuji a opatrně se rozhlížím, jak to tam vše funguje. Objevuji jeho obzory a vnímám „vibrace“, kterými Péťa žije. V jeho krásném čistém světě nacházím sílu a energii.

Potřebu mít svůj svět jsem získala až s Petíkem a tou náloží, kterou mi do života přinesl. V určité fázi svého života jsem začala hodně sportovat. Jednak mi to dělalo dobře zdravotně a fyzicky, jednak jsem získala chvilky jen pro sebe. „Zničila“ jsem se fyzicky a překvapivě mě to hodně dobíjelo. Vstávala jsem ráno v půl páté, abych šla běhat a byla v šest doma, chodila plavat večer, když bylo vše hotové, na kolo v neděli po obědě, kdy doma panovala siesta, abych se vrátila a mohli jsme jít ven.

Musela jsem z různých důvodů ubrat plyn. Stále ale chodím cvičit do fitka, kde je to můj svět. Petík chodí většinou se mnou. Zvládáme to docela dobře, někdy se mu chce i cvičit, jindy tam jen tak chodí a hlásí zastávky. Další můj svět je za volantem – to miluju. Také mi u toho často Petík asistuje, dělá navigaci (a dost dobře), hlídá provoz (on si na rozdíl ode mě naprosto vždy všimne, kde se změnila přednost v jízdě nebo je nová jednosměrka a u toho mi ještě stačí nahlásit, že v Lidlu je „šestka vypnutá“ (rozuměj pokladna 6, kterou tam nově udělali nedávno). A když jedu sama, pustím si nahlas (hodně nahlas) hudbu. To jsem začala dělat v době, kdy jsem potřebovala přehlušit svoje myšlenky. Docela to funguje. I když už ji tolik nahlas nepotřebuji.

Nehas, co tě nepálí

Další vzácnou dovednost, kterou jsem získala díky tomu, že jsem se stala pečující osobou a následně i sama sobě terapeutem, je snaha řešit problémy až tehdy, když nastanou. Potřebovala jsem ze sebe sejmout to břemeno, které neustálé úzkosti a strachy představovaly. Osvobodila jsem se od špatného usínání a bezesných nocí. Zkrátka žiji TEĎ a tady. To, co přijde, nechám dojít „SEM“ do současného okamžiku a až pak se s tím popasuji. Ono to občas totiž ani nepřichází… Tento přístup mi tak ušetřil dost energie, kterou můžu využít účelněji jinde.

Co se má stát, se prostě stane. Ne že bych problémy neřešila, ale naučila jsem se vynechat úzkostné obavy typu, co by se mohlo stát a co bych dělala, kdyby to nastalo. Je to tak jednoduché – počkám si, jestli se to vůbec stane. Racionálně se rozhoduji se tímto nezabývat, protože už mockrát jsem dříve zažila bezesné noci z toho, co se blížilo, prošla tisíce katastrofických scénářů, a přesto realita pak byla naprosto jiná. Vždy lze najít nějaké řešení. Řadu z nás trápí obavy, co bude například za 15 let, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že nemůžeme zcela předjímat co bude, zejména vzhledem k tomu, jak se mění společenský kontext a jak rychle se vyvíjí technologie. Život jde kupředu rychle a mnohé možnosti, které nastanou, nás dnes ještě nemusí v těch našich vlastních scénářích vůbec napadnout.

A ještě bych sem přidala pravidlo 5×5 – pokud na tom, co mě trápí, za pět let nebude záležet, nebudu se tím zabývat víc než pět minut.

Ve výsledku každý o sobě někdy zapochybuje, každý má pocit, že může věci dělat lépe, více, déle, rychleji, pomaleji, s větším rozmyslem, důkladněji a nevím co ještě. Myslím si ale, že všichni (nejen) pečující rodiče dělají vše tak, jak nejlépe umí.

Já přišla na to, že pro mě je důležité si u toho zachovat zdravé tělo, zdravou mysl a hlavně se z toho ne…

nezbláznit.

Našli jste v textu chybu, nebo překlep, napište nám na: info@autismport.cz.