Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám
V souvislosti s autismem se často skloňuje slovo terapie. Jak terapeuticky pomoci dítěti, jakou cestu zvolit, čím začít, kde mi pomůžou. Je řada terapeutických směrů a i náš syn některé z nich využil, zejména v raném věku. Pracovali jsme (a doposud pracujeme) s vizualizací, strukturovaným učením, ve školce se mu dostávalo canisterapie a hipoterapie, pobytů ve snoezelen místnosti, vyzkoušel si i muzikoterapii. Přesto to dnes vnímám tak, že tohle všechno bylo a je jen doplněk větší a naprosto zásadní terapie.
Což ale neznamená, že by to bylo nějak lehčí. Naopak, výchovu dítěte s autismem vidím jako velmi náročnou právě proto, že to znamená práci rodičů na sobě samých.
Když se Kubík narodil, cítili jsme obrovskou lásku. Na tom diagnóza zjištěná o dva roky později nezměnila vůbec nic – dítě s autismem je pořád VAŠE DÍTĚ a vy ho milujete. Bez ohledu na všechny afekty a potíže, bez ohledu na zvláštnosti.
Potřebovali jsme ale pochopit, jak s ním opravdu navázat vzájemný kontakt. Nemluvil, negestikuloval, působil, jako by byl za sklem. To napojení nám scházelo. Byli jsme prostě rodiče, kteří touží po kontaktu a po projevech citů od svého dítěte. Navíc bylo zřejmé, že teprve až nás začne skutečně vnímat a budeme svět sdílet společně, teprve potom mu můžeme mnohé dát a učit ho.
Otázek bylo tolik… Jak k němu přistupovat? Jak si s ním hrát? Jak číst jeho chování? Jak ho motivovat, povzbuzovat? Čemu se vyhýbat? A hlavně – jak ho láskyplně a smysluplně vést, aniž bychom využívali tradiční způsoby výchovy, které jsme samozřejmě měli ze svých rodin přirozeně pod kůží? To, že nefungují, bylo totiž jasné poměrně brzy.
Spoustu odpovědí nám dala speciální pedagožka, která se nám v rámci rané intervence věnovala. Byly to základy k nezaplacení.
Pak byla ale spousta souvislostí, které jsme museli pochopit sami. A všechny měly co do činění s naším přístupem, s našimi emocemi a naším přijetím jeho zvláštního chování.
…v něj jeho rodiče věří a chtějí mu porozumět.
…jej přijímají takového, jaký je, a nepokouší se jej měnit, ale posouvat.
…na něj nevyvíjí tlak a očekávání mají přiměřená.
…mu dávají najevo lásku a otevřenou náruč i v kritických situacích.
…respektují jiné vnímání, bolesti a citlivost tam, kde není běžná.
Terapie jsou důležité a mají své místo. V mém ideálním světě se však nutně propojují s přijímajícím rodinným prostředím. V podpoře a lásce bez ohledu na odlišnost. Jsem přesvědčena o tom, že naše děti svou jinakost cítí. Je důležité, aby tedy zároveň cítily z nás rodičů, že jiný zkrátka neznamená být horší. I když všichni nejspíš tušíme, že svět okolo nás jim bude podsouvat jiné myšlenky.
Zdroj fotografie:
Názory