Jak na ADHD

V úvodu, který zabírá rovných čtyřicet stran, nám autorka popisuje své životní peripetie, přičemž je přesvědčena, že její permanentní obtíže a selhání pramení z diagnózy (opakovaně neúspěšné studium, pocit „nezapadnutí“ do společnosti, neustálé změny zaměstnání a životního zaměření, úzkostné prožívání a pochybnosti o sobě samé apod.). Osobně si tímto jejím stanoviskem nejsem jistý, to, že se např. třikrát zapomene zapsat na navazující seminář v rámci studia na vysoké škole, bych s diagnózou nespojoval, resp. nesetkal jsem se dosud s žádným klientem s ADHD, kterému by se něco podobného stalo. Podobné pocity určitého nesouladu autorkou popisovaných zkušeností a prožitků vázaných na diagnózu ADHD jsem následně zažíval napříč celou knihou. Byť samozřejmě nejsem diagnostik, většinu v textu zmíněného znám spíše od lidí s Aspergerovým syndromem, než dospělých žen s ADHD.

Model kapitol je stále stejný (což není myšleno jako výtka), nejprve autorka popíše své životní příběhy, případně svých sledujících na Youtube (v současné době provozuje velmi populární kanál s více než dvěma miliony sledujících), které souvisí s tématem, následně doplní více či méně odborné stanovisko vycházející z literatury a vytvoří bodovou šablonu, jakýsi manuál řešení dané problematiky. Obtíž spatřuji v tom, že řada témat se postupně prolíná a čtenář se v různých doporučeních může začít ztrácet a manuály se mu, vzhledem k rozsahu publikace, budou zákonitě plést. Po celou dobu se přitom nedozvíme nic, co by již nenapsal někdo jiný.

Doporučení lze zhutnit na stále dokola se opakující – „udělejte si strukturu, a to jak časovou, tak činnostní“, „odměňujte se, vytvořte si odměnový systém“, „stanovte si priority postupu, odlište více od méně důležitého“, „nebojujte s ADHD, ale přijměte ji“ a, samozřejmě, nesmí chybět všemocná terapeutická technika mindfulness, která se po téměř šedesáti letech využívání ve Spojených státech (a zhruba třech tisících letech v Indii) dostala v posledním desetiletí na výsluní i v naší zemi. A kde je mindfulness, nesmí chybět i koučování! Tudíž se občas dozvíme, že „nepotřebujeme být menší, ale potřebujeme být větší!“ a podobné motivační fráze, která by se vyjímaly na jakékoli lednici či předsíňovém zrcadle. Je nicméně fakt, že jejich výskyt je spíše decentní a za to patří autorce můj neskonalý dík.

Pozitivně hodnotím popis propojení ADHD s neurologickými změnami mozku a jeho „jiném“ fungování celkově, toto je třeba třikrát podtrhnout a uvádět v každé „ADHD publikaci“. Hezky je popsán hyperfocusing, resp. nadměrné soustředění se na danou záležitost, což je sice již poměrně známý projev ADHD, ale opakování je matkou moudrosti a jistě nejednoho čtenáře překvapí, že jedinci s ADHD jsou schopni se plně soustředit na jednu činnost i celé hodiny, byť by toho z definice symptomatiky diagnózy neměli být vůbec schopni. Hezká je pasáž věnovaná popisu spánkových obtíží a vnímání času obecně, včetně jeho plynutí. Zde se lidé s ADHD dokonale najdou. Citát „často podceňujeme, kolik času potřebujeme na úkoly, na které se těšíme a naopak přeceňujeme, kolik času bychom si měli vyhradit na ty, jichž se hrozíme“ bych tesal do kamene! A výtečné je také doporučení využívání fyzické aktivity, která se v důsledku může rovnat efektu terapeutických intervencí. Za to autorce patří v každém případě uznání!

Co se mi líbilo o poznání méně je autorčin alibismus týkající se medikace. Tomuto tématu by přitom v každé knize o dané diagnóze měla být věnována minimálně jedna rozsáhlá kapitola. Za celých čtyři sta stran se pouze dvakrát (!) na několika řádcích dozvíme, že cosi jako medikace existuje a možná i funguje. A to je vše. Chápu, že s dvěma miliony sledujících je třeba se vyhnout radikálním názorům a tvrzením, aby se náhodou určití jedinci necítili psychicky poškozeni, ale je třeba naplno uvést – medikace ADHD je super, měl by jí zvážit každý nositel diagnózy a neuvěřitelným způsobem zkvalitňuje život klientů i jejich okolí. Pokud to nevidí sama autorka, vidím to já z pozice terapeuta, který se s lidmi s ADHD denně setkává. A ne, opravdu nemám na mysli dvacet let překonaný Ritalin.

Podobně může vyznít i parafrázované doporučení „s ADHD nebojujte, symptomatiku přijměte a nepřizpůsobujte se okolí a společnosti“. Zajímavé je, že autorka do svých pětatřiceti let, jak z popisu vyplývá, třela bídu s nouzí a bylo tomu tak právě proto, že nebojovala a nemaskovala. To, že je nyní úspěšná a finančně pravděpodobně zajištěná do konce života, aniž by se jakkoli přizpůsobila, je jackpotem, který potká jednoho jedince s ADHD z milionu. Ale rozhodně se nejedná o běžnou praxi, podobně jako většina lidí s Aspergerovým syndromem neskončí jako slavní, geniální vynálezci.

A poslední věc, ze které jsem nebyl úplně nadšený, je krátké uvedení sociálních a vzdělávacích výhod a podpory, kterou mohou lidé s ADHD čerpat a využívat ve Spojených státech. Proč editor knihy či jiný zastupitel nakladatelství nerozšířil text o možnosti v naší zemi (spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou, základní spektrum speciálně pedagogické podpory, záležitosti, na které mají děti s ADHD ve škole nárok apod.)? K čemu je nám příklad dobré praxe z Ameriky, který nemá žádnou vazbu a souvislost s praxí a systémem v České republice. Tomu nerozumím a je to velká škoda.

Celkově je nicméně publikace spíše nadprůměrná, jakkoli se může z mého textu zdát opak, a doporučuji ji k přečtení. Konec konců, dozvědět se, že většina negativních věcí v mém životě není moje vina a „potřebuji být větší“, není špatné!

👇 Více informací např. k zmíněným tématům medikace nebo mindfulness najdete v návazných článcích. 

Návazné články