Podpora pozitivního chování

Anotace

Předmluva hnihy 

Kniha Tonyho Osgooda k nám přichází ve zjitřené době, kdy se ukazuje, že podpora lidí s mentálním handicapem nebo autismem a chováním náročným na péči není v naší zemi vždy tak kvalitní, jak bychom si přáli. Český systém má vážné nedostatky, a stejně jako v něm působí řada špičkových profesionálů oddaných práci ve prospěch lidí s postižením, v mnoha službách stále přežívá přístup, který vede k nepochopení skutečných potřeb těchto lidí a někdy bohužel i nevhodnému zacházení s nimi.

Britský odborník, který propojuje letité zkušenosti člověka z praxe se systémovými znalostmi akademika renomovaného centra Tizard Univerzity v Kentu, tak ve správnou chvíli přináší do českého prostředí velmi svěží a dobře čtivý vhled do péče o lidi s chováním náročným na péči. Může nás v mnohém inspirovat. Tony Osgood má dva dary. Prvním darem je schopnost kvalitně pracovat s lidmi s mentálním handicapem. Tím druhým pak umění svoji práci trefně reflektovat a pro nás, čtenáře, srozumitelně zprostředkovat.

Osgood ve své knize ukazuje cestu, kterou jdeme i my v České republice, alespoň v těch službách, které o fenoménu chování náročného na péči přemýšlejí v podobném duchu jako on. Na této cestě je však o pár kroků napřed. Ukazuje nám obrazy ze sociálních služeb, které velmi dobře známe. Popisuje řešení, která se i nám v naší praxi osvědčují. Autor nám však ukazuje i kroky, které nás teprve čekají a může nám tak pomoci se po neprobádané cestě pohybovat rychleji a bezpečněji. Jeho důraz na prevenci, fyziologické zdraví klientů a poctivou funkční analýzu jejich i našeho chování nám může být inspirací.

Tony Osgood má velkou zkušenost s lidmi, kteří nekomunikují verbálně. Kniha se zaměřuje na komunikaci s lidmi, které musíme, jak sám říká, poslouchat očima. Přemýšlí o náročném chování jako o svého druhu „exotické komunikaci“, tedy způsobu, kterým se nám tito lidé snaží říct, co potřebují. Je naším úkolem jim porozumět. Ukazuje nám, že i když pracuje v sociálních službách spousta vzdělaných lidí, sociální služba se pramálo posune ve chvíli, kdy tito lidí budou hluší ke zpětné vazbě (byť neverbální!) klientů na službu.

Tony se zamýšlí nad potřebami lidí bez handicapu a lidí s handicapem. Zjišťuje, že zatímco my „zdraví“ jedinci potřebujeme v životě řád, lidem s mentálním handicapem nabízíme především režim a pak se divíme, že proti němu svým chováním protestují. Dává nám svou knihou prostor se společně zamyslet nad tím, proč se to děje a jaké jsou důsledky. A dává nám také lety praxe vyzkoušené návody, jak tuto skupinu obzvlášť zranitelných lidí s postižením podporovat co nejlépe. Tedy tak, aby byl jejich život co nejšťastnější.

V České republice řešíme nejen v pobytových službách spousty problémů, které vznikají při soužití s lidmi s chováním náročným na péči. Některé problémy vznikají z nedorozumění kvůli absenci funkční komunikace nebo nevhodně nastaveného přístupu personálu. Jiné plynou přímo z konkrétní diagnózy člověka (člověk s Lesh-Nyhan syndromem bude mít tendenci k sebezraňování, člověk s Prader-Willy syndromem prostě bude mít hlad, člověk s cukrovkou prostě bude mít bez dietických opatření a příslušné léčby problémy apod.).

Některé potíže však vyrůstají z naší snahy o změnu chování lidí, kteří si o změnu nežádají a svým chováním dávají najevo jiné potřeby. Spousta nepohody vzniká snahou o aktivizaci lidí proti jejich vůli skrze aktivity, které jim nedávají smysl (a často nedávají smysl ani asistentům). Spousta konfliktů se děje kolem kávy, která je klientům poskytována pouze za odvedený výkon nebo v předem určených časech.

Tony Osgood se zamýšlí nad úlohou sociálních služeb kolem lidí s chováním náročným na péči. Dochází k závěru, že před snahou o korekci nevhodného chování musí v kvalitní službě předcházet programová a dlouhodobá snaha o změnu prostředí tak, aby člověk s mentálním handicapem mohl prožívat příjemný, zajímavý a aktivní život ve vyvážených vztazích a na místě, kde je mu dobře. Pokud se nebudeme snažit zajistit tuto pětici základních potřeb, je naivní až nebezpečné uvažovat o korekci chování náročného na péči.

Když se Tony Osgood zamýšlí nad tím, co znamená žít zajímavý život, dochází k závěru, že to znamená žít obyčejný život. Žijí naši klienti obyčejné životy v pobytových službách? Velmi často docházíme k závěru, že nikoli. Nejedná se o obyčejné životy, ale o umělé životy v prostředí, které přináší spousty bizarních situací, na něž lidé s mentálním handicapem reagují sice podrážděně, ale zcela pochopitelně. Proto Tony Osgood nabádá ke snaze zjistit jim obyčejný život. Jak? Třeba sdílením života asistenta se životem klienta, snahou o plánování hezkých společných dnů, zaměřením na pozitivní přístup, který přináší radost, pestrým programem. A především aktivním zájmem o člověka s chováním náročným na péči i jindy než při snaze jeho chování změnit.

Celá kniha byla pro mě velmi inspirativním čtením. Měl by si ji přečíst každý pracovník v přímé péči u lidí s mentálním handicapem a/nebo autismem, ale stejně tak bude přínosná speciálním pedagogům, specialistům na oblast chování nebo řídícím pracovníkům, kteří plánují a zajišťují systémy fungování služeb.

Tony, děkuju.

(Autorem oficiální předmluvy knihy je PhDr. Hynek Jůn, Ph.D., metodický ředitel terapeutických služeb, KBT terapeut.) 

Komentář Tonyho Osgooda ke knize si můžete poslechnout zde 👇. 

👉 Kurzy PBS naleznete na stránkách Dětí úplňku.