Asistenční pes je pro dítě s PAS pomocník i komunikační most

Asistenční pes plní funkci průvodce, který umožňuje porozumět chaotickému světu, jemuž dítě s PAS nerozumí. Pes se neučí fyzicky asistovat jako například pro dítě na vozíku – prostřednictvím psa dítě lépe chápe, co se okolo něho děje. Pes zprostředkovává komunikaci a chápání toho, co ostatní lidé dítěti s PAS chtějí sdělit. Pes je komunikační most mezi dítětem a jinými lidmi.

Prostřednictvím názorných aktivit se psem je možné dítěti poskytnout instrukce k určitému nácviku, kdy lze požadované chování či aktivitu nejdříve ukázat se psem a následně přenést na dítě. V praxi to znamená, že pes například předvede zastavení před chodníkem, ulehnutí do postele, nechá si vyčistit zuby apod.

Přítomnost psa zvyšuje pocit bezpečí dítěte v neznámém prostředí, především venku. Dítě s PAS mívá problémy zvyknout si na nové věci a místa, a proto je pro něj přítomnost psa, kterého zná, záchytným bodem a psychickou oporou. Pes dokáže nacvičeným způsobem vytrhnout dítě z jeho stereotypního chování, které je mnohdy nežádoucí. Pes může na povel dospělé osoby vyběhnout k dítěti a opakovaným dotykem čenichu/tlapky na konkrétní část těla upoutává pozornost dítěte (pes pracuje aktivně, přiměřenou silou, ale citlivě). Další možností je, aby se pes svou hlavou snažil co nejtěsněji přiblížit k hlavě dítěte a upoutat pozornost. Výše pojmenovaná spolupráce dítěte se psem je jen ukázkou toho, jaké pestré a přínosné podněty a aktivity mohou dítě a pes společně zažívat v každodenním životě.

Proto, aby se asistenční pes stal pro dítě tím opravdovým psím pomocníkem, se kterým se dítě cítí bezpečně, a s nímž dokáže plnohodnotně využít potenciál psího parťáka pro svůj rozvoj v různých oblastech života, je třeba nahlížet na toto téma komplexně v souvislostech. Mnoho let jsme v naší organizaci Pestrá, o. p. s. hledali ucelený model, jak s žadatelskými i klientskými rodinami pracovat. Prověřenou praxí uplatňujeme takový model práce, kdy nahlížíme na výcvik a předání psa jak z pohledu kynologického, tak z pohledu sociálního. Oba aspekty spolu úzce souvisejí a nelze je oddělit. Rodiny se dostávají při získávání a vlastnictví asistenčního psa s multidisciplinárním týmem do sociálních i kynologických situací každý den a je třeba se na obojí velmi dobře společně připravit. Tato příprava je v různých organizacích zcela odlišná, jelikož český právní řád v současné době nedefinuje postavení asistenčních psů a není stanoveno jednotné hodnocení kvality výcviku a přezkušování dovedností vycvičeného psa.

Asistenční pes jako plnohodnotný člen rodiny

Předtím, než se finálně jakákoli rodina rozhodne o pořízení asistenčního psa, je nutné, aby si zodpověděla několik klíčových otázek. Hledání odpovědí má velký smysl právě s organizací, která má psa cvičit a do procesu tak zahrnout celý multidisciplinární tým, který se skládá zejména ze sociálního pracovníka, trenéra psa, ergoterapeuta či fyzioterapeuta a dalších odborných pracovníků, kteří v danou chvíli s dítětem a jeho rodinou pracují. Společně spolu probírají, že asistenční pes je zejména živý tvor, který má své potřeby či limity a neplní funkci robota, hračky ani chůvy. Je nutné se ztotožnit s faktem, že asistenční pes ovlivní studijní, pracovní i osobní život celé rodiny, a to na mnoho let. Je také nutné citlivě probírat, že každý asistenční pes je při pohybu ve venkovním prostředí označen služební dečkou, na které je uveden například druh výcviku psa. Takto označený asistenční pes jednoznačně definuje, k jakému účelu je vycvičen, a celá rodina musí tento fakt akceptovat, přestože to může být do jisté míry stigmatizující především právě u dětí s PAS, na kterých není jejich postižení nijak viditelné. Při těchto diskusích je třeba rodinu také motivovat tím, že označený pes naopak může mít i pozitivní efekt, kdy přítomnost asistenčního psa ve služební dečce poukazuje na fakt, že se skutečně jedná o dítě se zdravotním postižením, a není tak na toto dítě okolím pohlíženo jako na dítě zlé, zlobivé nebo nevychované.

S rodinou je také probíráno, že přítomnost asistenčního psa vždy poutá velký zájem okolí, což nemusí být rodině příjemné. Dokonce se může setkat i s negativními reakcemi, které vychází z neznalosti, jak asistenční pes pomáhá a jak se dodržuje jeho welfare (celková fyzická i psychická pohoda včetně odpočinku a hry). Pokud se po zvážení těchto okolností rodina rozhodne o asistenčního psa požádat, následují kroky k mapování potřeb dítěte s aspektem na možnosti a limity psa, k tvorbě individuálního plánu rozvoje daného dítěte, plánu zkušebních nácviků a finální oboustranné rozhodnutí k výběru a výcviku asistenčního psa.

Recenze:

Článek v obecné a popisné rovině přibližuje v našich zeměpisných šířkách poměrně nový pojem a to asistenčního psa pro osobu/dítě s PAS. (Tento typ asistenčního psa je autorkou publikace Canisterapie, zvíře v sociálních službách, p. Andreou Tvrdou, označován jako APPA.) Článek souhrnně prezentuje model výcviku asistenčního psa, včetně možností a podmínek jeho cílového nasazení. Shrnuje základní úkoly, které má asistenční pes plnit, a prospěšnost pro dítě s PAS při zvládání jinak běžných životních úkonů. Článek je krátkým a vhodným souhrnem tématu a případným zájemcům o asistenčního psa podává vhled do problematiky.

Doplnila bych pro potřeby širšího rozboru, že asistenční pes pro autistu/dítě s PAS spadá do kategorie asistenčních psů pro osoby s psychosociálním znevýhodněním. V tomto případě to znamená, že dítě bude nezpůsobilé psa vést, povelovat, korigovat, apod., to bude úkolem zodpovědné osoby, nejčastěji rodičů. Autorka zmiňuje model přípravy psa na spolupráce s rodinou jako kynologicko – sociální, který považuji za vhodnější, a dále hovoří o spolupráci multidisciplinárního týmu, což je v tomto případě nezbytné.

V oblasti přípravy asistenčního psa považuji za vhodné velice úzkou spolupráci s rodinou, případně i výchovu a výcvik psa od štěněte v budoucí rodině. Úkoly a požadavky na výcvik asistenčního psa pro dítě s PAS jsou velmi specifické a individuální a ve většině jde o intervenci v kognitivně emoční rovině.

Intervence za asistence psa nemůžeme v současnosti zařadit do evidence-based postupů. Ač jsou v zahraničí výzkumy již velmi erudované a publikované v PubMedu, ProQuestu (online databáze sdružující a shromažďující vědecké výzkumy a práce, pozn. red.) apod., jsou tyto výzkumy ve většině pouze kvalitativní a není je možné objektivizovat. Tedy prozatím nemůžeme hovořit o vědecky podložených výsledcích. V České republice je situace obdobná. Výzkumů je u nás velké množství, ale ne příliš kvalitních. Pouze u výcviku a přípravy psa asistenčního, metodou pozitivní motivace, o které je ale v článku pouze krátká zmínka, můžeme hovořit o skutečnosti, že je tato metoda již vědecky podložena a evaluována. Co se týče výcviku asistenčních a průvodcovských psů u dětí s PAS, tam zatím kvalitní výzkum s evidence-based výsledky chybí. (Mgr. Jaroslava Bicková, Ph.D., aspoluzakladatelska a předsedkyně Výcvikového canisterapeutického sdružení Hafík, z.s.)