Autismus a nezapadající dílky puzzle

Duben už řadu let patří osvětě o autismu, a tak se pak v následujících týdnech všude ve zvýšeném počtu objevují různé symboly spojené s poruchou autistického spektra – modrá barva, modré srdce a modré puzzle s dílkem, který nezapadá.

Přiznám se, že právě puzzle mi těžkým autismem mého syna moc dohromady nejde.

Nemám problém s přirovnáním k nezapadajícímu dílku puzzle – moje dítě “nezapadalo“ už od porodnice. Mám problém s těmi dokonalými dílky kolem. Takhle totiž náš život s autismem nevypadá ani metaforicky.

Náš život s autismem vypadá tak, že ten náš milovaný nezapadající dílek puzzle mění všechny dílky kolem sebe. Čím jsou blíže, tím větší šokovou, nedobrovolnou a bolavou změnu podstoupí. Přebarví je, přetvaruje, pomačká, podupe, okouše, otrhá a obrousí až na jádro.

Vzdálenější dílky to většinou nevydrží a odpadnou. Ty blízké se snaží tomu nezapadajícímu dílku co nejvíce přizpůsobit. V podstatě neustále hledají způsob, jak vedle svého jiného dílku žít.

Jednou se jim to pravděpodobně povede.

Jenže pak zjistí, že se změnily tak, že ani ony už nezapadají. A nejen to. Ze všech okolních stran už není nikdo, kdo by je podržel, a tak drží spolu kolem svého jiného dílku. Drží se pohromadě, jak nejpevněji to umí. V samotě.

Jak dlouho to vydrží?

Jak dlouho se dokážou nerozpadnout?

Neumím a ani nechci odpovědět.

Chci všem změněným dílkům vzkázat, aby nezůstávaly samy. Aby našly jiné ze všech sil pohromadě držící nezapadající dílky puzzle a zkusily se s nimi spojit.

Ve sdílení divných, hezkých i hrůzostrašných zážitků. Ve vzájemné malé i velké podpoře. V pochopení nesdělitelného. V černém a pro normální dílky často nepřijatelném humoru. V poznání, že ta prázdnota muže být relativní. Možná jsme jen kousek od sebe, a když se rozhlédneme, najdeme dílky, se kterými vytvoříme celý obraz. Velice abstraktní, velice opotřebovaný, na první pohled na výstavy nevhodný a na všechny ostatní pohledy magicky fascinující obraz. Obraz, ve kterém nikdo nebude sám.