Autismus v pátém pádu

V úvaze nad vývojem toho, jak býváme my, lidé s autismem, nazýváni odbornou i neodbornou veřejností, přináším krátké zamyšlení nad celým problémem. V první řadě považuji za důležité vyzdvihnout skutečnost, že před oním „být člověkem s autismem“ stojí vždy podstatné „být člověkem“, protože srozumitelnost a porozumění začíná uvědoměním si toho, že jsme především lidmi, nikoliv názvy našich strastí.

Přidaný pojem „autismus“ pak vnímám jako odborné označení jistého způsobu, jakým jsem přirozeně nastaven. A protože toto nastavení není totožné s nastavením většinové společnosti, jeví se mi pojem „autismus“ jako zajímavá slovní pomůcka pro srozumitelnější komunikaci mezi oběma světy. Pro mě osobně je tedy přirozené hovořit o člověku s autismem, stejně jako o vrozeném hendikepu, nevýhodě či oslabení, čímž lze poměrně obecně a snadno označit způsob, jímž je můj život ovlivňován. 

Na straně druhé vnímám i pojmy nevhodné, jako např. „postižení“ či „osoba s postižením“, protože postih a stíhání v pravém slova smyslu evokují trest. Domnívám se, že vychází ještě ze starého náboženského předpokladu viny a božího trestu (stiženi boží ranou) v případě jakýchkoliv odchylek od normy společnosti. Mohu-li však mluvit za sebe, myslím si, že genetická loterie je dílem přírody a rozmanitost je její přirozenou, nikoliv mstivou či nenávistnou vlastností. Nevnímám svoji autistickou přirozenost jako trest, ani jako dar, nýbrž jako přirozenou vývojovou danost okolností, která vedla k této skutečnosti, s níž se musím vypořádat. 

Čí svět je nesprávně nastaven? 

Jestliže se mi slovní spojení „osoba či člověk s autismem“ jeví jako nejpřirozenější a nejzdravější varianta pojmů pro potřeby srozumitelné komunikace mezi oběma světy, tak u výrazů „porucha autistického spektra“ či „člověk s PAS“ nemohu zcela souhlasit a souznít, není-li pojem zkrácen aspoň na pouhé „člověk na (autistickém) spektru“. Zatímco výraz „spektrum“ zde, dle mého mínění, správně označuje rozmanitost druhů a závažností autismu, tak pojem porucha je pak jakousi alarmující informací o tom, že je něco narušeno, porušeno, přerušeno, přičemž porouchání se děje vždy na něčem řádném, funkčním, spraveném a dobře nastaveném. Ptejme se tedy, vzhledem k čemu je autistické vnímání poruchou a zda je toto nastavení správně nastavené. Myslím, že nebudu první ani poslední člověk s autismem, který nemůže neautistický systém označit za správně nastavený. 

Nemohu se zbavit ani pocitu z nesmyslnosti pojmu „porucha autistického spektra“ jako takového. Vzhledem k čemu se tu tedy odehrává porucha? Tento pojem ve mně vyvolává pocit, že je i samo autistické spektrum porušené a mělo by se opravit. Porucha, jakožto běžný jev na věcech i v tělech reálného světa, předpokládá opravu, například v podobě léčby či normalizace do funkčního stavu. Uvážíme-li, že léčba autismu či tlak na větší a větší přizpůsobivost je pro lidi s autismem, vzhledem k vrozené povaze hendikepu, velmi citlivé téma, nemyslím si, že by mohli být hrdými vyznavači pojmu „porucha autistického spektra“. Pokud jde o mě, raději bych navrhl pojem „porucha“ nahradit výrazem „problematika“ či „dlouhodobě nepříznivý stav“, neboť to už poukazuje na určitou krizovou situaci, jež vzniká v důsledku autistického vnímání a cítění, zároveň s tím evokuje spíše přirozenou potřebu pomoci než nutnost nápravy. 

Podíváme-li se však, jakým způsobem společnost v historii přetavila a ukotvila odborné pojmy jako „idiot“ či „debil“ v urážky a výsměch, je důvod k obavám, vidíme-li mezi těmito pojmy nově také výraz „autista“. Jestliže se už nyní ve společnosti zakořeňuje jako velmi oblíbená forma urážky, je třeba rozšířit osvětu o autismu v mnohem větší míře než doposud. To považuji v současné době za důležitější než pilování korektnosti odborného názvosloví.