Jaké to může být v psychiatrické nemocnici?

       
Pracuji v SPC NAUTIS, kde se setkáváme s dětmi s poruchou autistického spektra, které postupně provázíme jejich školní výukou. Občas se stane, že kromě běžné ambulantní péče je některý z našich klientů na diagnostickém pobytu v nemocnici. Protože tato situace není běžná, ale může čtenáře zajímat, jaká jsou v takové nemocnici pravidla a péče, poprosila jsem chlapce, s kterým se znám již tři roky, zda by něco ze svých zážitků sdělil.

Jára, třináctiletý chlapec s Aspergerovým syndromem, byl ochotný se se mnou i našimi čtenáři podělit o zkušenosti, jaké měl při pobytu v psychiatrické nemocnici. Chlapec chodí do základní školy a od samého začátku školní docházky se učí vyrovnávat se svou diagnózou. Není to pro něj jednoduché, protože žije s maminkou v Praze a vzhledem k vysokým nájmům, které ve městě jsou, byl za poslední tři roky nucen okolnostmi se několikrát s maminkou stěhovat. Jednou také měnil svou školu. To vše je náročné a pro Járu není vůbec lehké se s nastalými změnami a tlakem školní výuky vyrovnat. Zejména v posledním školním roce, ve kterém je výuka výrazně ovlivněna koronavirovou pandemií, kdy součástí školního roku je i distanční výuka.

Po prázdninách, kdy byla v září obnovena prezenční výuka, byl pod zvlášť silným tlakem, a tak v situaci, kdy ho jeden ze spolužáků provokoval, na něj chtěl zaútočit. Naštěstí zasáhla včas paní asistentka, avšak útok se tak obrátil proti ní. Na základě této události svolala škola schůzku s maminkou chlapce, na které bylo domluveno, že by Jára nastoupil na diagnostický pobyt v psychiatrické nemocnici, ve které by probíhala psychoterapie a kde by případně i nastavili potřebnou farmakoterapii, která by mu pomohla náročné situace lépe zvládat.

Rozhovor s Járou vedla PaedDr. Alena Wagnerová, speciální pedagožka SPC NAUTIS 

Když  ses dozvěděl o naplánovaném pobytu v nemocnici, bál ses? Na něco jsi se těšil? Nebo jsi nevěděl, co tě vůbec bude čekat?

„O možnosti pobytu v nemocnici mne informovala maminka a to jsem si řekl: ne, neexistuje. Později mi to sdělil pan etoped ve škole, a protože k němu mám důvěru, řekl jsem si, že to zkusím, protože mi to třeba půjde. Před pobytem jsem měl obavu, že mi nepovolí dělat si tam můj oblíbený čaj (pozn.: to mu povolili, ale nakonec díky programu a přísnějším podmínkám to nevyšlo tak často, jak si představoval). Už jsem byl v nemocnici před rokem, tak jsem malou představu měl.

Nyní se o nás staral častěji spíš starší personál, chyběl mi sanitář Aleš (asi věk 30- 35 let), působil jako vhodný mužský vzor a program s ním byl zajímavý – měli jsme společné vyprávění, hraní fotbalu a poslouchání písniček, a ergoterapeut Vlasta, který sám rapoval.

První příjezd nebyl optimistický, změnila se organizace režimu, byl tam jiný personál – jiné sestry, odešli muži – vychovatelé, noví tam asi dlouho nevydrželi. Několik sester a vychovatelů bylo nových, i sanitář byl jiný, část personálu zůstala z dřívějška. Některé sestry přešly z jiného pavilonu. Místo bylo víc monitorované z důvodu bezpečnosti, soukromí bylo jen ve sprchách a na toaletě. Jen 2-3 pokoje byly bez kamery, jinak na pokojích byly kamery. Byl přítomen jak zdravotnický personál, tak i ostraha, některé lékařky mi přišly přísnější než dříve.“

Etopedie je speciálně pedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu emocí a chování. (zdroj: wikipedia.org)

Kolik dětí bylo na pokoji a v jakém věku?

„Na jednom pokoji jsem nebyl na stálo, vyměnil jsem v průběhu pobytu několik pokojů. Na pokoji byli dva až tři hoši, výjimečně byl někdo i sám. Někdo se stěhoval, vždy to bylo podle návrhu lékařky, nebo pokud si někdo stěžoval, měl třeba nějaké nápady, co nebo koho by rád měl na pokoji.

Pokoje jsou oddělené, zvlášť jsou pavilony pro dívky, zvlášť pro chlapce z důvodu bezpečnosti. Na pokojích jsme byli rozdílného věku. Občas jsem se některými spolubydlícími dokázal pobavit, někdy jsem šel i na cizí pokoj, později však bylo zakázáno se navštěvovat bez dovolení. Někteří, které jsem více poznal, se mi nelíbili, nechápal jsem jejich podivné vtípky a názory, a tak jsem se s nimi už nechtěl bavit. Každý tam měl nějakou nemoc, něco mi přišlo zábavné, ale pokud jsem si uvědomoval, že někdo má na mne špatný vliv nebo se mi jeví jako závažněji nemocný, tak už jsem si s ním tolik nepovídal. Někdo měl i sebepoškozovací poruchu.“

Mohli jste o víkendu domů? A po jaké době? Měl jsi tuto možnost od začátku nebo třeba až po měsíci pobytu?

„Vzhledem ke koroně jsem byl celou dobu pobytu na místě bez propustky na víkendy (pozn.: pobyt proběhl od půli října do začátku prosince 2020, kdy byla epidemiologická situace zhoršená a tím i situace pacientů složitější). Obyčejně ale jsou propustky na dva až tři dny, většinou od pátku do neděle. Někteří lékaři povolují i častější propustky. Nebo se mohou uskutečnit návštěvy rodičů v nemocnici na základě domluvy s lékařem – procházka po areálu nebo procházka v okolí. Protože byl nouzový stav, mohli jsme domů jen telefonovat, šlo to dvakrát za den – po obědě a večer. “

Co se ti tam líbilo?

„Líbilo se mi tam osobní kreslení, ergoterapie, vyráběli jsme různé papírové hračky, figurky, výzdobu pokojů. Pekli jsme na svačinu pečivo, někdy nám zbylo i na druhou večeři. Byli jsme i rádi, že si sami něco utvoříme, uvaříme, co nám pak chutnalo. Chutnalo mi i netypické jídlo: steak, „čína“, někdy jsme měli i ovocné knedlíky nebo koblihy. Na ergoterapii bylo maximálně pět dětí, ale většinou dvě až pět dětí různého věku. Někteří klienti nedodržovali pravidla a program, tak po zvážení lékaře museli z terapie odejít. Šli pak na pokoj nebo k televizi, podle posouzení sestry.“

Jaké bylo učení?

„Dopoledne byla výuka, uskutečnilo se maximálně pět vyučovacích hodin denně. Někteří šli na oběd ve dvě, jiní šli nejdříve na ergoterapii. Po odpoledním odpočinku bylo možné telefonovat domů. Jedna paní učitelka byla pro třídu na 1. stupni, ta učila všechny děti. Na 2. stupni byl jeden učitel ve funkci třídního, ostatní učitelé se měnili podle předmětů. Líbil se mi pan učitel Miloš, který učil angličtinu. Byl vtipný a ochotný, měl radost, pokud někdo měl zájem o jeho předmět. Měl i dobré charakterové vlastnosti. Na vyučování jsme byli pohromadě i s dívkami, to bylo příjemné zpestření. Pokud měl někdo dobré známky ve škole, přispělo to k lepšímu bodování, za které jsme dostávali sladkosti nebo jiné ocenění. Do školy šel každý, s výjimkou těch, u kterých se zhoršil zdravotní stav.

Večerka byla ve 21 hodin, když jsme se výjimečně večer koukali na filmy. Jinak jsme šli spát po druhé večeři a večerka byla ve 20.30. Vstávalo se v 6. 45, někdy spíš v sedm hodin, pak jsme šli do školy. O víkendu jsme vstávali v 7 – 7.30.  V sudých týdnech bylo pravidelné vyšetření, při zhoršení zdravotního stavu bylo vyšetření podle potřeby. Volný čas jsme skoro žádný neměli, většinou byl nějaký společný program.“

 
Co se ti nelíbilo?

„Že jsem se často stěhoval na jiný pokoj s jiným osazenstvem, což způsobilo, že jsem neměl stálost a soukromí. Důležité bylo mít štěstí na paní doktorku. Doktorky se na službách střídaly, ale v plné péči má každého jeden lékař. Pokud jsem chtěl řešit problém, personál často neměl čas si to všechno vyslechnout. Klienti byli rozděleni do skupin různých lékařů nebo lékařek, více lidí mělo společnou doktorku ve skupině, to znamená, že některé skupiny označené písmenem nebo jménem patřily k určitému lékaři.

Dalo by se něco změnit, aby v nemocnici byly děti i ty spokojenější? 

„Rád bych si vybral na odpoledne více aktivit, např. společenské hry, ocenil bych prodloužení ergoterapie, což by ale někteří klienti asi nezvládli. A pro ty, co se lépe chovají, by se hodilo vybavit tělocvičnu větším množstvím pomůcek a nářadí nebo dovolit delší procházky.“

Vzpomínáš na pobyt nebo se snažíš už na něj nemyslet?

„Vzpomínky na pobyt si reguluji, ale celkově to pro mne byl krok vpřed. Pokud má někdo problém, doporučuji podobný pobyt. První seznámení je ale smutné, náročné, může působit špatně či neuspokojivě. Při častějším pobytu se dá na režim zvyknout, někdy i na konci první hospitalizace může být klient se situací spokojen. Vzpomínám na sestřičku Hanku, mladší Hanku, byla přívětivá, empatická, ochotná a měla zájem o děti, které se chovaly slušně. Na rozloučenou mi darovala osobní dárek – kámen, který sama měla jako talisman. Sama už měla dokonce dospělé děti.“