Každý jsme jiný

Často přemýšlím nad tím, proč je autismus TAKOVÝ problém. Na mysli mám tentokrát problém primárně ve školství.

I sedm let od uzákonění inkluze se děje to, že rodiče jsou (klidně i po telefonu) odmítáni se slovy „Tyto děti nepřijímáme.“ Mnoho z nich hledá vhodnou školku nebo školu jako jehlu v kupce sena. A docela běžně se stává, že musí dojít ke změně a přechodu na jinou, a to z nejrůznějších důvodů. Přitom všichni, kdo se autismu věnujeme, víme, že taková změna je pro naše děti na spektru opravdu velký zásah do jistot a nemalý zdroj následné frustrace.

Rozumím tomu, že mnoho lidí cítí strach. Strach z neznámého je nakonec přirozený. Každý člověk se v situaci, která je nová a nějakým způsobem zatěžující, cítí nejistý a nechce se mu do ní. A občas do ní jednoduše nejde, anebo hledá někoho, kdo do toho půjde s ním. Parťáka.

Můžou se školy rozhodnout, že do takto nové situace nepůjdou? Neměly by. Znovu opakuju, že inkluze už je pěkných pár let dána ze zákona. Přesto se to děje. Mnohem sympatičtější by bylo, kdyby školy hledaly parťáky. Jednoho takového přitom mají na dosah. Rodiče. Tedy lidi, kteří dané dítě znají nejlépe ze všech a můžou nesmírně pomoci.

Nic není černobílé a tady to platí zrovna tak. Znám nepřijímající školy, nebo spíše jednotlivce v nich, stejně jako znám nespolupracující rodiče. Chyby bývají někdy na jedné straně, jindy na druhé. A někdy na obou zároveň.

Jestli mě něco ve Skandinávii nadchlo, byla to vzájemná spolupráce v péči o dítě s PAS. Rodiče, škola, poradna i další terapeuti se pravidelně společně schází, aby konzultovali vhodné postupy, zařazení dítěte do konkrétní školy i další nezbytnosti. Tou pravidelností teď nemám na mysli jednou za rok, ale několikrát do roka. Cílem je, aby v tom bylo dobře všem zúčastněným. Tedy dítěti s autismem, jeho spolužákům, pedagogům, rodičům. Aby dítě prospívalo a stávalo se nedílnou součástí společnosti.

U nás už jsme se naučili a přijali fakt, že máme na školách třeba dyslektiky, děti s ADHD atd. Zvykáme si na více národností a rozumíme tomu, že v běžné škole potkáme i někoho na vozíčku.

Pak se ale vracím ke své úvodní otázce. Proč je tedy autismus takový problém?

Je to totiž jen další z mnoha odlišností, která se ve společnosti objevuje. Nesporný důkaz o tom, že každý jsme jiný. A konkrétně ve školství už víme, že tzv. tabulkových dětí (bez jakýchkoliv obtíží, tedy poruch učení a jakýchkoliv diagnóz) je jen velmi malé procento.

Individuální přístup je tedy nezbytně nutný. A je to přesně to, co potřebují všechny děti, nejen ty na spektru.

Autismus je odlišnost, která může být obrovsky obohacující. Moc bych si přála, aby se mentalita v ČR v nahlížení právě na odlišnost proměnila. Je to běh na dlouhou trať, ale jinudy cesta jednoznačně nevede.



👉 Další informace k tématu školní docházky si můžete přečíst v textu 1+10 doporučení spokojeného žáka s autismem

Návazné články

Názory

Napsat svůj názor:

Vážíme si každého vašeho názoru. Vyhrazujeme si právo na nezveřejnění.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

Všechny novinky
Nové Přečtené
další aktuality

Máte námět na vylepšení, něco Vám nefunguje, nebo nám chcete pouze něco vzkázat? Napište nám.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.

NAPIŠTE NÁM